úterý 31. prosince 2013

Řekněme pápá roku 2013

Tak a je to tu. Konec roku. Ať už chceme nebo nechceme, je to čas určitého bilancování (nemám to slovo ráda), nebo prostě alespoň ohlédnutí se, co jsme za těch posledních dvanáct měsíců natropili. A já si myslím, že nic není černobílé, asi nikdy jsem neměla pocit 'tak tohle je můj nejlepší/nejhorší rok života' - vždycky se něco povede a něco ne. Tak například já jsem si letos našla cestičku k Praze a začala tam ráda jezdit, naopak Brno mi nějak zevšednělo; byla jsem na spoustě skvělých kulturních akcích a taky na spoustě příšerných rande (naposled se to dokonce spojilo - aneb Funkeho výstava a ajťák pochichtávající se občas zobrazené části ženského těla jako malá holčička); objevila spoustu báječných blogů a někdy i lidí za nimi a založila si tenhle svůj kousek, ale poslední dobou trochu bojuju s pocitem, jestli není trochu hloupý a jestli to má cenu; poprvé jsem se podívala do Řecka a ač jsem si to užila, jak jsem si to užila, byla jsem tam sama; našla jsem si přítele a zase ho ztratila (i když to bylo asi dobré vytroušení); získala práci a zase ji nechala (nápodobně); udělala státnice z anglistiky a nedopsala magisterku z češtiny; nebyla jsem ani jednou pořádně nemocná, ale zase jsem skoro furt měla dost hnusný ekzém; zažila jsem plno krásných a plno špatných dní,... To je asi život. I kdyby vám to bilancování mělo vyjít nějak blbě, vždycky to má alespoň jeden velký přínos - když se totiž takhle ohlédnete, uvidíte, kolik jste toho za poslední rok zvládli, co důležitého se událo a co za váma za těch několik měsíců zůstalo. Já sama teď třeba docela koukám, málem bych zapomněla na ty státnice! :) To přece není jen tak, pomyslně si klepu na rameno :)

Nicméně od konce roku už je jen krůček do toho nového a k tomu zase patří předsevzetí. Dřív jsem na to dost byla, postupně ale s moudrostí věku (haha) a hlavně zkušeností, že co si člověk prvního ledna navymýšlí, stejně málokdy splní, jsem od nich upustila. Nicméně včera jsem četla v novém Respektu docela zajímavý článek o tom, jak naše země víceméně stagnuje (či hůř), protože před sebou nemá žádný cíl (tam se to zejména vztahovalo k přijetí eura). No, a protože jsem od přírody člověk sebestředný a vztahovačný, hned jsem tam viděla sebe. Taky mám pocit, že stagnuju (či hůř) a jestli to není tím, že nemám žádný pořádný cíl? Protože mé cíle poslední doby byly opravdu dosti chabé - hlavně přežít školu, pak se ještě k něčemu vzchopit, ráno hlavně stihnout vlak a o víkendu se dospat a takhle nějak pořád dokola. Ale to je pryč a do nového roku se vykračuje jedině hrdě a s hlavou vzpřímenou (říká Žana v 18.11 - předtím než se vydává na silvestrovskou party u svých kamarádů ;)), takže hurá na velké a jasné cíle (ne, být bio je dost vágní cíl a uspořádat knižní handl a la Soňa Malinová je sice hezké, ale rok z toho nevyžiješ; ehm, změnit svět si nechej až napřesrok ;))... Nuže takže:

1. Dopsat diplomku na Radka Fridricha (z toho vyplývá, že nejpozději 3. ledna letím do knihovny)
2. Udělat státnice na češtině (a neposrat se z toho - dost obtížné)
3. V březnu jít na ples v těch krásných černých šatech s krajkovými zády
4. Vymyslet, co se sebou od září (zejména pracovně)

Uf, už teď to vypadá na docela náročný rok, ale směle do něj!

Přátelé, sice jsem vám nepopřála krásné Vánoce, ale pevně věřím, že jste je krásné měli, a o to víc vám přeju jen to nejlepší do nového roku - hlavně zdraví a lásku a pocit bezpečí a snad ještě trochu štěstí - ostatní už přijde samo, respektive si to sami zařídíte. Krásný rok 2014!!!

PS: A nebojte se velkých cílů ;)

Vánoce

Rosa mi říkala, že se o mě trochu bojíte. Tak to tady jdu poslední den v roce zachraňovat - celá já... Vánoce byly totiž báječné a optimistické a relaxační a nemíním nic jiného, než vzkřísit se z nich jako bájný fénix :) Tak prosimvás. Chodila jsem si s našima na výlety a výletíčky, pila 'čaj na dobrou náladu' a vůbec hodně pila čaj, relaxovala jsem v sauně a nechala se masírovat, mohla jsem spát, jak dlouho jsem chtěla (což nezřídka znamenalo deset hodin), jídlo mi bylo cpáno až pod nos, přečetla jsem zas jednou celou knihu, konečně viděla Královu řeč atd. atd. Prostě úžasné. Krom toho jsem dostala krásné dary (za všechny musím jmenovat nové brýle - již brzy na mně :)) a nějaké peníze navrch, takže jsem si dneska objednala mixér (protože cizrna se vidličkou fakt nemačká dobře ani na Silvestra), který by měl vydržet i moje ořechové a datlové a jiné pokusy, hurrrá, a taky mi ještě pořád zbyde na tancování, hurá hurá hurá.

Ale abyste si nemysleli, já jsem taky nadělovala, ostatně to mám nejraději, zvlášť, když se obdarovanému trefím do noty. Letos jsem trochu jela na pelíškovském tvrzení, že nejlepší jsou ty dárky, které člověk vyrobí sám, ale hlavně na své bio a eko vlně a taky trochu na omámení z Herbáře (teď jsem zkoukla i nějaké ty bonusové rozhovory k pořadu a dost mě uklidnilo, že i Winterová a Rybová mají bez profi nalíčení a před jinou kamerou své vady na kráse), no, prostě jsem kočkám ze svého okolí vyrobila přírodní balzám na rty, za který jsem vděčná tadyhle Výpečkovému blogu, a musím říct, že je vážně boží - ozkoušejte. Já se tím mažu, kudy chodím ;) Další část darů byla ve znamení poukázek, takže jsem se letos prozřetelně celkem vyhnula přecpaným obchodům a agresivním lidem v nich - byla tam nějaká taneční poukázka, voucher na divadelní představení a hlavně třídenní výlet na jižní Moravu s návštěvou vinného sklípku. Sama jsem zvědavá, jak se s tím naši popasují - pod stromečkem byli dost překvapení. Pro dědu s babičkou už skoro tradičně něco dobrého k jídlu - letos ze Sklizena. No, a to by tak i bylo všechno.

Balzám a moje brněnská postel.

A novojičínský stromeček.


Mám se dobře. A doufám, že vy taky!



pondělí 16. prosince 2013

Co dělám, když sem nepíšu

Nene, nezapadala jsem listím ani neupadla do zimního spánku, jen teďposlední dobou tak nějak přežívám. Chodím do práce a je mi bídně. A i těch hloupostí je míň než obvykle... Ale znátě mě, to by nebylo přežívání, abych nezašla na nějakou tu kulturu nebo si nekoupila něco hezkého. To bych už totiž opravdu nepřežila! Každopádně čím dál častěji musím volit mezi spánkem a psaním a světe div se, to první vždycky vyhraje. Myslím, že počínaje skončením školky (kde jsme spánkem všichni ze zásady opovrhovali a byl to jeden z důvodů těšit se do školy), je spánek mým nejoblíbenějším koníčkem a nestydím se za to. Přesto ho bohužel poslední dobou nějak zanedbávám a kruhy pod očima mi mizí jedině o víkendu, kdy naspím klidně dvacetčtyři hodin, jako třeba zrovna tuhle sobotu a neděli. Byla doba, kdy jsem vážně přestala mít chuť se o sebe nějak starat a byla schopná vylézt z postele 5 minut před odchodem z bytu, protože i přes dvacet zazvonění budíků jsem prostě neměla chuť nebo energii vstát. Tehdy mi dokonce jednou i jeden student řekl, že vypadám nějak nekoukatelně, co se se mnou děje. No jo, nevyspaná, nenamalovaná, co by chtěl... Tohle období už je naštěstí pryč, sice pořád někdy vylezu bez tváře na ksichtu, ale snažím se to dohnat alespoň po příchodu do školy. No co, stejně je celou cestu do práce tma... Ale jak se to všechno stalo?

U mě se tyhle věci stávají nenápadně - problémy a příkoří se pozvolna kupí a kupí, já je s přehledem ignoruju, protože přece všechno zvládnu a pak najednou buch, něco povolí a já se sesypu jako domeček z karet. A divím se? Teď už se nedivím. Utnutí vztahu, od kterého jsem si konečně slibovala pohodu, škola, o které jsem si dovedla skoro tři měsíce namlouvat, že je v pohodě, nedokončená výška, která pořád straší někde úplně vzadu dušičky a docela nejistá budoucnost - to není úplně málo na jednu hlavu, ne? Vztah řešit nebudem, to je ukončená záležitost, krom toho na to nestačí slušná slova a těch sprostých už jsem si řekla dost. Co se týče magisterky, odhodlala jsem se změnit si téma, i když nejlepší by asi bylo změnit si vedoucího práce, ale zase na něj spolíhám jako na dobrou duši u státnic. Takže od listopadu píšu na současného českého básníka, taky žádná hitovka, ale všechno je lepší než hodnocení výplodů jednoho českého teoretika alias 'toho Kanta byste si taky měla načíst'. Už fakt ne, díky. No, ale co je asi nejvíc převratné a dosud hodně šokující i pro mé každodenní reálné kamarády je můj vztah ke škole, kde pracuju. U vás to asi nebude jiné, ostatně i já jsem se dost zarazila, když jsem si to jednoho dne v podstatě zčistajasna uvědomila... Vím, že jste ode mě neslyšeli nic jiného, než že se mi tam líbí, že studenti jsou sice těžko zpracovatelní, ale vlastně fajn a jaké úspěchy s nimi slavím, občas se objevily nějaké narážky na konflikt s vedením, ale to bylo tak všechno. Proto bude asi zarážející, když napíšu, že v pololetí končím. Teda doufám. Doufám, že za mě najdou náhradu a já budu moct odejít, protože ne, nejsem v té škole šťastná, jsem v ní dokonce dost nešťastná a to už dlouho, jen jsem to nechtěla nebo nebyla schopná vidět. Moje kolegyně angličtinářka je sice lidsky fajn, ale upřímně řečeno, je to příklad vyhořelého učitele (sama to říká), kterého ta práce už vůbec nebaví a nemotivuje, v hodinách studenty akorát tak zkouší, krom toho je hrozně nesystematická, takže v kabinetu bez ní nemůžu absolutně nic najít, její plány (a plány bývalých kolegů) jsou upřímně řečeno celkem dost na h... a hlavně, a to je problém největší, často chybí, protože je nemocná nebo má nemocné děti, takže za ní skoro pořád supluju. Počínaje pondělkem bude celkově chybět už nějaký měsíc a ten minulý jsem za ni odučila osum hodin navíc - když připočtu hodiny pro veřejnost, které mám ve škole, plus pár kurzů v jazykovce, jsme na nějakých 40 hodinách učení týdně (plus si musíte připočítat přípravy, které teď ale šidím, co můžu, protože bych se jinak zbláznila), takže jo, jsem furt v práci. Naštěstí mi ty suply škola zatím i proplatí, ale ekonomická stránka tohohle podniku je dašlím důvodem mého odchodu, protože je to děs a hrůza. Už teď jsem o dva tisíce pod tabulkovým platem nastupujícího učitele a vím, že příští rok bych na tom byla ještě hůř, protože jsem se trochu ptala kolegů, co mají na výplatních páskách - naivně jsem si myslela, že jsou na tom líp, ba ne, na naší škole se za věrnost rozhodně nepřidává. Na poradě jsme se dozvěděli, co všechno se nebude proplácet a asi dvě hodiny jsme museli poslouchat, jak moc jsme v mínusu. Jako pardon, ale to není moje starost a jestli chce někdo ve mně vyvolat pocit, že bych se snad měla stydět za to, že chci zaplatit za práci, kterou odvádím, nebo že bych snad za to měla být vděčná... Fujtajksl. Paní ředitelka to opepřila výčtem 'zajímavých případů', které bere na školu - mj. tam byl student, který si byl vyřídit nástup při vycházkách z vězení, nebo jiný, který jede v nějakých tvrdých drogách. Doteď nevím, jestli to dělá kvůli těm penězům, že každá hlava je pro ni fakt záchrana před zavřením školy, nebo jestli je taková samaritánka, která má pocit, že 'všechny tyhle děti' musí zachránit. Každopádně mi to přijde jako dost velká hloupost, protože takové případy jsou na naší škole hotové časované bomby... Do toho paní zástupkyně, která čas od času sleduje z okna, v kolik hodin chodíme do učeben a případně si pak ťuká na hodinky, když přijdeme o tři minuty později do hodiny. Myslím, že 'konečně' ve svém životě zažívám šikanu. Když jsem se jednou zpozdila na dozor, protože jsem dostatečně rychle nesesbírala všechny věci ve třídě, byla jsme seřvána, že sabotuju všechny dozory... A aby to nebylo tak fádní, máme tady ještě studenty, kteří jsou opravdu zcela jiná sorta lidí, než se kterou jsem se za celý svůj dosavadní pohodový život setkala. Už jsem řešila hákové kříže na sešitech (nemyslete si, že nějaké pidi, hezky přes půl A4), rvačku v hodině, zájezd do Anglie jsem musela zrušit, protože přihlášku před deadlinem zaplacení zálohy odevzdali čtyři lidi, s některýma třídama píšu každou hodinu písemku, protože jinak nejsem schopná je uklidnit a přimět je, aby cokoliv dělali, s většinou tříd mám domluvu, že můžou prvních deset minut v hodině svačit, protože jinak nekontrolovatelně žerou během celých čtyřicetipěti minut atd. atd. Mám toho dost. Mám toho plné zuby, až po krk, už nechci. Už něchci motivovat každý den sebe i studenty, chystat si zajímavé hodiny a pak doufat, že se jich alespoň pár chytí a ocení to. Strašně mě unavuje věčné okřikování a vymýšlení trestů - úkoly dávám dost minimálně, protože pak řeším, že zase musím vymyslet, jak potrestat ty, co to nedonesli (třičtvrtě třídy). Už nechci na nádraží dělat, že nevidím studenty, kteří mají být zrovna ve škole, už nechci odpovídat třeťákům na otázku 'Paní učitelko, a co je to to WAS?', nebo poslouchat nadšení studentů, ke kterým přijdu suplovat minimálně připravená, a jejich prosby, abych si je vzala místo kolegyně...

Tohle všechno tu píšu asi hlavně proto, abych se ospravedlnila. Ani tak nevím, jestli ve vašich očích, ale hlavně v těch svých. Dlouho jsem v sobě řešila, jestli to není jen rozmar, jeslti nejsem jen velká fouňa, která není schopná se zařadit do pracovního procesu. Které akorát dělá problém každý den vstát v šest hodin a která pár ústrků od vedení řeší útěkem. Vždyť je to dneska všude chleba o dvou kůrkách, spíš bych si asi měla zvyknout. Ale zase jsem si říkala, proč si sakra zvykat, když já tu ty možnosti mám? Mám jazykovku, která už mi vymýšlí velké plány na další semestr, krom toho mám práci, kterou bych s učením nikdy nedopsala a nemám děti ani hypotéky, které by mě vázaly, tak proč se bát a uhýbat?

A taky poslední v řadě, ale ne v důležitosti, je tu důvod zdravotní. Že trpím na ekzém, asi všichni víte; že se mi pořád nelepšil, jste si možná domysleli; ale že se mi k němu přidá ještě kopřivka, to jsem ani já nečekala. A to byla ta poslední kapka. Jednoho dne jsem se prostě osypala, těžko říct z čeho, ale nervy tomu jistojistě pomohly, a nechtělo to zmizet. Pak už byl jen krůček k tomu odjet na jógovo-taneční Blahodění do Bílých Karpat (o kterém vám ještě napíšu) a najednou jsem prozřela. Teď chodím na kalciové injekce - jsem v polovině kúry, takže jich mám ještě pět před sebou, píchá mi to brácha mého ex (ne toho čerstvého, ale toho dávného, jak vám tu o něm občas píšu), kopřivka je trochu lepší, ale pořád mám čas od času záchvaty svědění (úplně jiné než u ekzému, ale snad ještě úpornější) takže jsem celá pupínkovatá a doškrábaná a fuj. Až na základě informace o kalciovkách zkrotla zástupkyně, která teď se mnou jedná skoro mateřsky, i když výhružná je pořád, ředitelka vzala výpověď kupodivu dost s klidem, řekla, že mi nebude dělat problémy a začne někoho hledat (jako důvod jsem ale taky uvedla pouze dopsání magisterky), a dokonce i ti studenti se jednu dobu zdáli nějací milejší. Některé třídy jsou naštěstí pořád stejní smradi - někdy mi pomáhá akorát tak mantra 'debil-blbeček', ale jo, určitě mi to u některých bude i líto. Taky teď před Vánocema je na jednu stranu větší shon, na druhou stranu je takový jiný - tolerují se i písničkové a jinak méně se učící hodiny a i já to beru méně vážně. I to je možná problém - že to prostě beru moc vážně a oni vůbec. Ale zas mi dobré duše říkaly, že jinak bych to ani nemohla dělat dobře... No, nicméně s vyhlídkou setrvání v ústavu pouze do 31. ledna je všechno růžovější a je mi líp. A tomuhle neskutečně dlouhému příspěvku amen.

pondělí 28. října 2013

Padá, padá

to všechno na mě a sype se jako to listí podzimkové, co je teď všude okolo. Čas by měl plynout sice pořád stejně rychle, ale na podzim a na jaře se nějak splaší a utíká ještě rychleji, nezdá se vám? Nevím, jestli je to tím, že je v přírodě v tyhle období nejvíc změn, a tak to venku den ode dne vypadá jinak, nebo tím, že v podstatě odmala jedu podle biorytmů školního roku a během těchto dvou sezón se odehrává to hlavní, ale skoro každý rok mám pocit, že mi ta krása nakonec nějak protekla mezi prsty, že jsem se dost nevynadívala na kvetoucí sakury nebo se dost nenachodila vybarvenou podzimní přírodou a že příští rok to musím určitě změnit. No, letos tomu není jinak. Pořádně prohlížet jsem si to stihla akorát tak při cestě vlakem na severní Moravu minulý víkend, a to jsem byla tak uchvácena, až muselo být mladíkům přes uličku podezřelé, na co furt tak civím z toho okýnka. Jinak akorát při cestách ze a do školy registruju, jak se listí přesouvá ze stromů na zem a tam se přeměňuje na rozšlapaný maglajs. Metamorfézy podzimu a tma už v šest večer...

Tak jsem mohla být šťastná celé tři týdny, pak přišla taky nějaká metamorfóza. Akorát že můj Řehoř Samsa se nezměnil v brouka (i když kdoví, když už jsme se neviděli), ale v prudu vymlouvajícího se workoholika, u kterého jsem najednou byla na chvostu priorit. Po různých peripetiích a snahách dozvědět se alespoň důvod téhle otočky o 180 °, z něj vylezlo, že se nezamiloval a že to od začátku nemělo cenu. Aha. No, ty jeho nedávné plány na společné Vánoce tomu odpovídají. Nevadí, nebudeme už pátrat a přemýšlet. Takže už zase tančím sama-a. Je vtipné potkat se online na té seznamce, ze které jsem se stihla odhlásit (ale mají tam výpovědní lhůtu, jak u nájmu, hadi, takže účet mi propadne až v prosinci) a na kterou říkal, že už taky nechodí. Život má smysl pro humor, to se mu musí nechat. A ten černý mu jde nejlíp. Tak alespoň už stoprocentně vím to, co jsem tušila už předtím, totiž že Martin ee, bacha na to jméno, a že se nemám nechat ukecat - ten zásek na začátku byl varování. No jo, komu není rady, tomu není pomoci, viď Žaničko. A nemyslete si, že pláču, nebo tak něco. Jestli, tak si akorát tak nadávám. A tradičně si přijdu taková nějaká prázdná - dutá a prázdná. Ale skládat se nebudu, to teda nene, naopak si říkám 'tak jo, živote, dávej' a on dává; plnými hrstmi.

Ve škole chyběla kolegyně i ten minulý týden, takže jsem suplovala ještě víc, protože zástupkyně chtěla, aby měly děcka za angličtinu angličtinu a ne třeba chemii. Což jako chápu, ale nechápu, proč mi v takové situaci ještě chodí na hospitaci? Já měsíc a půl ve škole, lítám jak míček od ředitelky ke kolegyni angličtinářce, protože ty dvě se mezi sebou skrz problém s knížkama nebaví, středa ráno - čerstvě rozejitá s MM, ne zrovna čerstvá po třech hodinách spánku a ona mě pozdraví stylem 'Dobrý den, jdu se vám podívat do hodiny', tomu se říká začátek úspěšného dne. Dozvěděla jsem se, že v hodině moc mluvím anglicky a že to, že mi pět žáků přišlo pozdě do hodiny (byla to první vyučovací a šlo o nástavbu - několik studentů je tam v mém věku, pár je jich starších), je moje chyba, a že bylo zcela nevýchovné je neseřvat a jednomu z nich dokonce na konci hodiny dát jedničku (taková je domluva - nasbíral pět malých za předchozí písemky). Další den jsme to v klidu řešily a zástupkyně mi dávala praktické rady, co a jak s hříšníky (vypadá to, že v týdnu bude půlka školy po škole) a bylo to v pohodě a viděla jsem, že mi chce pomoct, protože si neuvědomuju reálnou hrozbu jménem 'rodiče', ale v ten moment jsem měla pocit, že na mě padla všechna nespravedlivost světa. Při otázce, jestli je mi jedno, že tam chodí pozdě, jsem měla co dělat, abych neodpověděla, že mi to vážně jedno je, že s tím, že studenti nechodí mě na tu školu brali, že všude vidím ty stovky omluvených hodin, tak co s tím mám asi tak dělat a že já se pokusím naučit něco ty, co tam jsou, teda jestli mě nechají s těmi všemi zápisy do třídních knih, podpisy a podpisy podpisů, nadpisy na tabuli atd. Pak mi teda vysvětlovala, že všchny tyhle bláboly jsou moje vlastní ochrana a já jí odkývala, že si odtěď o tom všem budu vést zápisy (kdo nemá sešit, žákovskou, knížku nebo byť jen tužku), i když ještě úplně nevím, jak to v praxi budu dělat a hlavně jak se obrnit, aby mi to nevadilo a nebylo hloupé. Protože mně je vážně úplně jedno, jestli někdo knížku nemá, stačí mi, když ji mají ve dvojici a můžou tak pracovat. Co mi vadí je situace, kdy ji student nemá, sedí sám a nic neřekne a nesedne si k někomu nebo si ji nepůjčí a sedí jak pecka do té doby, než si toho všimnu a vyřeším to. To si pak fakt připadám úplně... Nevim, zneuctěná. Já mám přeci učit, ne furt dohlížet, kontrolovat, komandovat, organizovat a vysírat. Si někdy připadám jak bachař, ne učitelka.

A do toho ty volby. Víte, že Čechy a Česko já jsem vždycky bránila, ale nevím, jestli ještě budu... Taky jsem byla vždycky apolitická, politice nerozumim, ani se o ni nijak nezajímám, ale od těch prezidentských voleb ve mně roste strach. Tehdy jsem všude okolo sebe měla žluté placky s růžovým pankáčem, všichni o něm mluvili, měla jsem jistotu, že to dobře dopadne, lidi mají přece rozum. A pak bác, dopadlo to jak to dopadlo. A do toho kecy vysočinských dědečků, jak to těm intelektuálům natřeli... Teď jsem byla docela obezřetná, se sevřeným žaludkem sledovala vývoj a podle všeho odradila babičku od té nehloupější volby. Nicméně to dopadlo podle očekávání katastroficky. Bohužel. Jak může skoro 15% lidí volit KSČM? To prostě nepochopím! Co od nich jako čekají? Neukázali se snad už? Co čekají od lidí, kteří veřejně prohlásí, že se Palach upálil jen tak, asi že měl blbý den. Že bude zase práce pro všechny? No, panebože. Ano, je to teď těžké, svinské a hovadské, zkuste si žít na severní Moravě, člověk by brečel. Ale tohle?!!! Na co pak máme tu demokracii, sakra? Fujtajksl, velebnosti. A další spoluvládci taky stojí minimálně za pozvednutí obočí, případně prostěřníčku.

Ale nebudeme se skládat, nene, na to tady máme písničku, a živote jen nám dávej.


Hodně síly do toho podzimu všem!

středa 16. října 2013

Vlny moře, vlny moře... Aneb taneční terapie v praxi

O víkendu jsem byla v Olomouci na konferenci uměleckých terapií a možná jsem od toho tradičně moc očekávala, takže přišlo trochu zklamáníčko (i když, nebyla jsem náhodou tak unavená, že na žádné očekávání nebyla síla?). Témata přednášek byly zajímavé, stejně tak jako workshopy, ale nějak jsem si myslela, že se dozvím více nového. Přišlo mi to zaměřené spíš na účastníky, kteří s psychoterapiemi uměním nemají ještě zkušenosti (alespoň v té praktické části), protože na dílnách ukazovali lektoři víceméně základní techniky (v arte bylo třeba kreslení 'posunovacího obrázku' nebo tvoření vlastního erbu, v tanečních a pohybových terapiích práce s dechem, rytmikou, s impulzem z určité části těla nebo s imaginací předmětu). Asi jsem si měla dát muzikoterapii a taky bych koukala. Ale když ta mě zas až tak nezajímá (zvlášť když jsem hráčsky úplně negramotná). Kolikrát i lektoři (a teď urazím půlku světa) mi přišli takoví poloprofesionálové - podle těch odposlechnutých zkušeností a profilů z publika mi přišlo, že je mohli s klidem nahradit někteří účastníci. Ale chápu, že je těžké trefit se do skupiny a připravit adekvátní program. Nicméně, i když mám pocit smysluplně stráveného času, nic moc nového jsem si asi neodnesla.

Tím ale neříkám, že bych si víkendovou Olomouc neužila, ba naopak! Vyšlo krásné počasí (to je člověku vždycky hned blaženěji) a ta nejlepší společnost. S brněnskou kamarádkou jsme spaly u mých ještě novojičínských kamarádek (když jsem se nad tím zamyslela, došlo mi, že je obě znám už od školky!!!) a bylo to moc příjemné. Konečně jsem se po celém týdnu pořádně uvolnila, kochala se maličkou Olomoucí, ve které všechna důležitá místa leží na jedné ulici (mám ten dojem) a do ztichlých večerních ulic jsem zpívala, co mi přišlo na mysl. S holkama jsem si zas jednou popovídala tak volně a otevřeně a vřele, jako když jsme se vídaly každý den. A taky jsem vyzkoušela raritu (alespoň pro mě), pivo čepované do PETky (jakkoliv divně to zní, bylo dobré - nějaké tankové - ono i ta PETka nebyla normální PETka, jestli mi rozumíte), ale kam se na něj chodí, si už nevzpomenu. A co by to bylo za výlet, aby nepadla nějaká kavárna. My jsme navštívily Jazz Fresh Café, ehm, kousek od Náměstí Republiky (což odpovídá asi půlce města - dohledejte si:)), kterou ráda doporučím. Kávu znám teda i lepší, ale tadyhle v testu dopadli dobře, takže žádné pindání; a hlavně interiér je moc příjemný (zvlášť vstupní dveře a předzahrádka a barevné sedačky uvnitř) a dobroty za pultem vypadaly taky lákavě. A taky tam hrála dobrá muzika! Mám i nějaké fotky, ale teda z jejich kvality jsem sama dost zklamaná - prepáčte. Já se v těch kavárnách asi vždycky stydím fotit a pak to dopadne takhle nanicovatě.


To by byla Olomouc. Nicméně, k čemu jsem se chtěla dostat: minulý týden zase začal kurz s DASH - jupí, moje taneční terapie je v plném proudu! A víte, co je dobré na tom, že se můj muž momentálně nesocializuje? Že se můžu plně soustředit na jiné věci - třeba na tanec. Minulý týden mi myšlenky ještě sem tam odbíhaly jinam, ale dneska už jsem byla naplno v tanci, furt a pořád. Vlastně uvažuju, kdy ještě jindy jsem takhle naplno na něco soustředěná a naprosto v dané situaci. No, moc jich nebude, jestli vůbec něco... DASH se byla rekreovat v Řecku, takže se vrátila plná moře, které teď dopřává i nám. Neustále si hrajeme s vlnobitím, dostáváme se do spodních proudů a pak se zase necháváme houpat na hladině. Je to krása. Já to moře fakt cítím a slyším, jsem zase zpátky v Řecku a moje tělo poslouchá rytmus vln. Do toho nádherná skladba 'Who am I?' od Peace orchestra, což celý zážitek jen podtrhává, protože jo, co jsme my v porovnání s mořem? A to je právě to, co na tanci miluju a co bych hrozně ráda dopřála všem (proto taky všude okolo propaguju tanec a všechny posílám na lekce). Ten pocit, kdy můžete být kýmkoliv a čímkoliv, stačí se do toho naplno ponořit, vžít. Nejde vůbec o to, jak to vypadá (pokud s tím nelezete na pódium), ale co u toho cítíte. A tak já jsem dneska byla, Dášenko, třískou houpající se na vlnách. Cítila jsem obrovskou sílu, jak mnou vlny zmítaly, jak se jim chtělo, a zároveň velkou oddanost a klid, protože já jsem se naprosto nechala. Nejvíc mě bavilo to 'ticho před bouří' - moment, kdy moře nabírá sílu, aby mě vrhlo zase někam jinam, moment než přijde nový impulz k pohybu. Cítila jsem, jak na mě dopadají sluneční paprsky a ohřívají můj povrch, zvlášt když se hladina zklidnila a já se mohla nechat jen tak unášet. Byla v tom jistota a přirozenost, klid. Jen mě mrzí, že jsem se nestihla dívat kolem - bylo tam určitě spoustu zajímavého a inspirujícího (už jen podle těch příběhů), ale já jsem tentokrát byla opravdu tak 'v tom', že mi všechno kolem bylo jedno. A děkuju za to. Dneska asi nepůjdu jen tak spát - mám dobito snad do konce týdne...





Prosimvás, hlavně cedulky na dveřích a čárečky v třídnicích...

No jo, září dozářilo a přišel říjen a s ním první pořádná rozčarování ve škole. Respektive kraviny se kupí a kupí a já si někdy připadám, že ten zámek je Kafkův... Ve čtvrtek byla děcka vyslána na strojírenský veletrh, kam jsme původně měli jít i všichni učitelé, ale když se zjistilo, že se letos platí vstupné, a to rovná stovka, vedení rychle přišlo s plánem B, ve kterém se vystačilo s minimálním doprovodem, zbytek měl poslušně zalézt do kabinetů. Tak jsme zalezli a sen o dobré dopolední kávě a Žaničce v cizím chladném světě techniky a tušených legracích se spolupracovníky a studenty se rozplynul. Já chystala zájezd do Anglie a soutěž pro studenty, což nakonec málem ztroskotalo na cedulkách na dveřích. Nakonec jsem běhala po chodbě s pravítkem a vyměřovala polohu plakátů, ale soutěž prosazena, takže jsou snad nakonec všichni víceméně spokojeni (teď jen poslouchám, jak se studenti smějou podmínkám soutěže, ochjé). Nebudu to rozpitvávat, prostě mi přijde, že se tam kolikrát řeší úplné krávoviny (alespoň z mého pohledu) daleko víc, než to, co je základem a smyslem instituce - tedy studenti a výuka; třebas? Zcela absurdní, ale naprosto výstižná mi přijde situace, že studenti sice vědí, kolikátá je hodina (neboť na jakés takés slušné vedení sešitů jsou zvyklí - pokud jim v půlce hodiny znova připomenete, že si ho mají otevřít a psát do něj ;)), ale co se v ní probíralo a jak se to používá jde úplně mimo ně. Takže se dbá na naše přesné příchody a odchody v hodinách, kontrolují se všechny čárky a podpisy v třídnicích, jakékoliv novinky musíme podepsat, jinak se bere, že jsme je asi neviděli, papíry, papíry, papíry, ale jestli něco děcka naučím, je všem zatím šumafuk. V listopadu mě čeká první inspekce (z řad kolegů), i když tak nějak počítám, že se opět spíš bude řešit, kdy napíšu na tabuli nadpis hodiny a jestli na konci všichni zasunou židličky... Dneska nám ředitelka rozhořčeně zalívala chcíplá kvítka v kabinetu. Ale kdy mám tak asi myslet na kvítka, když teď buď furt supluju za kolegyni, co je na OČR, nebo mám dozor, nebo řeším nedoručené učebnice (což taky není můj úkol), případně ve volných chvílích mezi přípravama a opravou písemek ještě můžu zvelebovat učebny po jejich navrácení do původního stavu po výstavě... Takže jsem si nařídila povinný únik (alespoň na chviličku) a šla si vyřídit k zástupkyni účast na konferenci. Nejdřív se tvářila docela podezřívavě (že se chci asi ulít z jedné hodiny - neb většina konference probíhá odpoledne, v mém osobním volnu), ale já, přeci jen poučena měsícem a půl na pracovišti, jsem měla nachystané všechny klíčové informace, plus zaklínadlo jako třešničku na dortu: 'akce je akreditována MŠMT'. A ledy povolily. Dokonce přišel i úsměv a snad i výraz uznání?! Takže příští pondělí mířím do MZK a už se moc těším, jak zas budu jednou na druhé straně barikády, budu si taky moct případně jen tupě zapisovat do sešitu, občas tajně napsat smsku, nebo dokonce něco ukousnout pod lavicí! Chachachá! (smích a la Bernard Black)

Ale stejně je miluju, jen je toho odporu na mě někdy v jeden den trochu moc.

K tomu všemu, Ema má mámu, máma má mísu a muž má práci. Moc práce. A není s ním řeč. A já jsem z toho celá nesvá. Alespoň, že můžu večery vyplnit fráninou nebo tancováním, jinak jsem totiž nějak úplně tupě vybitá a večer po práci nic smysluplného nezvládám.

neděle 6. října 2013

Můj kabinet můj hrad

Při většině návštěv různých kabinetů, ať už ještě jako studentka, nebo na praxi a podobně, jsem si všimla, že většina jich vypadá neupraveně, všude kopy popsaných papírů, čistých papírů, knížky, tužky, pak taky plno různého nádobí, většinou použitého - hrnečky s lógrem a polodopitýma čajema, hrnečky s kolečkama od vodního kamene... A vždycky ještě pár dost osezených křesílek nebo dokonce gauč.

A hádejte co? Už jsem tam taky. V poličce písemky a slohovky v různé fázi oprav. Stůl zavalený učebnicema a přípravama na další den, polochcíplá kytka a hrnečky s kolečkama od vodního kamene, flekama od kávy apod. Tak nevim, to je ve školách schválně nějaká divná voda, aby to tak vypadalo, i když ten hrneček třeba jen hodinu neumyjete? Což je ještě ta nejlepší varianta - někdy tam tahkle leží i dva dny... Někdy je tam i zaschlá mistička od instantní pohankové kaše, kterou jsem objevila v jedné zdravé výživě a už několikrát mi zachránila život, když jsem měla hlad a nic tam neměla. Doporučuje deset úč z devíti, nebo jak to je ;) No, a gauč tam máme taky, i ty křesílka. S umělou kožešinou - stylově, víte jak ;) V pátek už jsem to nevydržela a po obědě si dala na gauči dvacet. Takže další záhada vysvětlena - pohovky jsou tam přistaveny pro umdlévající učitelky, které únavou už ani na ty písemky nevidí :) A musím říct, že se tam spalo moc dobře, jen mě občas děsily hlasy kolem-procházejících-studentů a fakt, že jsem si nezamkla dvěře. Tak snad nikde nekoluju po internetu :)

Ovšem jestli máte podobné zkušenosti z učitelských kabinetů, buďte rádi, že to nevidíte u nich doma. To byste nevěřili, kolik bordela se dá nadělat v jednom pokoji! Trochu mě snad omlouvá a vysvětluje ty různé kopky oblečení, že jsem se tam v týdnu vždycky fakt otočila jen převléct a vyspat, ale v pátek odpoledne už mě to samotnou pohoršovalo úplně maximálně. Po víkendu si připadám zase jako člověk, ale trochu s hrůzou očekávám, kam se to zase v týdnu zvrhne a kdy ty dny začnou mít zase konečně dvacetčtyři hodin, jak to má být, protože mi neříkejte, že je někdo nezkrátil?!

Ale pořád se dá stíhat nějaká zábava, i když v kavárně už jsem teda nebyla pěkně dlouho. Minulý pátek jsem byla u kamarádky na minikolaudačce jejich bytu (byly jsme tam tři včetně hostitelky) a bylo to moc fajn a tohle všechno pro nás připravila.



No, tak jsme si povzechly, jak už jsme velké - všechny pracující a busy - a jinak poklábosily jako za starých časů.
V pondělí jsem pak s kamrádama ze střední jela na dlouhoočekávané vystoupení stand-up komika Dylana Morana, což bylo taky nově zajímavé, protože jsme jeli kamarádovým autem. Tak někteří už mají i tyhlety věci. Ale na benzínce jsme si koupili pivo a hrála nám Nirvana a málem jsme to nestihli, takže výlet jak má být. Vlastně mi ta cesta asi přišla lepší než vystoupení samotné. V Lucerně už na mě padla únava, seděli jsme dost vzadu, takže jsme na něj něviděli a nebylo tam plátno, kde by ho snímali zblízka (ostudy), takže se nedalo odezírat a v tom šumu jsem všemu pořádně nerozuměla (ostuda). Pak jsem to na sebe práskla v jazykovce, kde mě studenti utěšovali, že by taky nerozuměli (haha, se jim povedlo) a že má Lucerna blbou akustiku. Jsem říkala, že bych to brala, kdybych za lístek nevyplázla 690 Kč a neučila angličtinu :)
A o víkendu jsem se byla provětrat po Lednicko-valtickém areálu. Byla to taková rychlovka na dvacet kiláků, čímž zdravím svého muže, který tu má ode dneška přístup, a jdu spát ;)



pondělí 30. září 2013

Kdo zrychlil ten čas?

Dneska jsem si konečně nalakovala nehty. V plánu to bylo minimálně tři týdny. Ten minulý jsem kupovala toaletní papír snad čtyři dny (ne snad, ale určitě). Vím, nevrhá to na mě zrovna nejlepší světlo (no jo, jsem ta vládkyně chaosu, hihi), ale když ten čas tak letí! Skoro se ani nestihnu otočit a z pondělí je pátek a o víkendech ani nemluvím, ty se snad smrskly na pár hodin. A přitom je třeba je tak intenzivně využít...

Zítra už budu v práci první měsíc. Mazec! Stihla jsem prokecnout, že piju Captain Morgana, že za výhru v ruletě bych byla ráda, před jedním studentem jsem řekla 'doprdele', o studiích na Oxfordu si štěbetají i vrabci na střeše, několikrát jsem popletla nebo ne zcela vyplnila třídní knihu, několikrát jsem byla dořvána za ty největší pí...oviny na světě (opravdu), někdy mám pocit, že se udobrýdenuju k smrti, některé informace od studentů bych byla raději nevěděla, už jsem potkala pár kousků za školou, opravila hromadu roztomilých a ještě roztomilejších slohovek, rozdala asi tisíc 'yes, please' a ještě víc 'no, thanks' (děcka už se ně ně vždycky těší - alespoň v hodinách to předstírají - stejně tak jako moje sestra a kamarádky, které mi pomáhají razítkovat), zapamatovala si asi stopadesát nových jmen a tváří (včetně vychytávek jako v jedné třídě 4 Martinové, v jiné 2 Davidové, 1 Daniel  a 1 Denis apod.), bohužel jako přísedící nechala propadnout tři kluky, nechala se ukecat na organizaci zájezdu do Velké Británie, smazala x metrů tabule a naběhala milon kilometrů po škole. Tak.

Už to taky bude nějaký pátek, co jsem s panem MM a to má rovněž převratný vývoj. Co byste taky čekali od muže, který se vás na prvním rande mimochodem zeptá jestli věříte v Boha a na třetím jestli taky prdíte? :) No, nudu rozhodně ne! :) Víkend jsme strávili u něj doma a na místních hodech. Mimo jiné jsem se dozvěděla, že jsem nepraktická, což mě samozřejmě vytočilo, i když to začínalo slovy 'Mně se líbí, jaká jsi...' a byla jsem ochotna se do poslední chvíle bránit, leč něco na tom bude (ale hodně věcí jsem si s sebou vzala, aby mi nic nechybělo - to je přece praktické, ne? :-D); nebo že drahý velice rád větrá :) Naštěstí má taky hodně teplou britskou peřinu a spoustu fajn filmů.

PS: Paní učitelka byla na hodech viděna nalitá v objetí muže - uvidíme, jestli z toho bude aféra, nebo to studentíci přejdou :)

středa 25. září 2013

Modrobílá šlechta

Tak jsem včera poznala snad jeden z posledních nepoznaných divů Brna - byla jsem vzata na Kometu! :) Nejdřív jsem z informace, že je můj muž hokejový fanoušek (a zvlášť, že by mě vzal s sebou na zápas) měla trochu respekt, ale po chvilce mě to začalo víc a víc zajímat, až jsem sama přišla s dotazem: "A kdy půjdeme na tu Kometu?" A tak jsme šli. Nevím, jak jinak to shrnout než slovem EPICKÉ - stadion plný až po střechu (byla jsem poučena, že takhle to mají už jen Pardubky), všichni minimálně s bílomodrou šálou, případně i dresem, čepicí apod., samé rituály - pořád se něco zpívá, tleská, křičí, někdy dokonce i sedá a stoupá, no, prostě se vůbec nenudíte. Občas jsem měla co dělat, abych vůbec stíhala ještě sledovat ten hokej (taky mi jeden gól utekl, ale pšššt :)). Atmosféra byla skvělá (a to první dvě třetiny nepadl ani jeden gól!) a bylo úžasné pozorovat ty obří choreografie - masa lidí pohybující se stejně, s chorálovým doprovodem. Mělo to sílu. A bylo mi tam dobře. Úplně nejvíc mě ovšem dostal neoficiální název klubu - modrobílá šlechta - z toho jsem hotová ještě dneska. To protsě vystihuje úplně vše - trochu dojemné a trochu úsměvné, ale zároveň velké zapálení a respekt. S takovou podporou by měli pravidelně vyhrávat ligu, si myslim. Kdyby ty lístky nebyly tak drahé, byla bych ochotná chodit pravidelně. Vlastně se už asi těším na další návštěvu :)

Samozřejmě musí přijít taky nějaká protiakce z mojí strany, takže na moje blížící se narozeniny jdeme do Husy na provázku na představení Ze života hmyzu. Tam cítím zase trochu respektu od partnera, i když do divadla chodíval (asi jsem mu neměla navykládat, že si v divadle občas popláču :)), tak doufám, že se to vyvede. Jen si říkám, že kdyby do divadla chodilo tolik lidí co na hokej, jak by bylo v kultuře krásně...

pondělí 23. září 2013

Nově

V pátek jsem už snad potisíckráté míjela z vlaku Petrov, ono magické místo už šest let pro mě symbolizující Brno. Milované ale někdy i proklínané město, do kterého se obvykle ráda vracím, ale někdy z něj musím utéct. A najednou to zase bylo jiné. Klasicky jsem opouštěla Brno ve vlaku, klasicky v pátek, dokonce i v docela klasickou hodinu. A přesto to bylo nové. Tentokrát jsem opouštěla Brno jako opravdu dospělá pracující žena. Zamilovaná. Samozřejmě to nic nezměnilo na tom, že jsem si vytáhla úkoly a písemky studentů a hihňala se nad jejich invencemi na celé kupé. Ale bylo v tom i něco vážného. Uvědomila jsem si, že jedu po dlouhé době domů a dlouho se tam zase nedostanu. Čas letí a víkendy jsou krátké - příště až na narozeniny (ty mám v říjnu, takže až taková tragédie to není). A doma to všichni akceptují, což mě snad dojalo ještě víc. No jo, už jsem paní samoživitelka, s dospěláckou šalinkartou a víkendem na praní. Budou se muset naučit víc jezdit za mnou. A vynechat IKEU!

Slovy jedné pro daný moment složené kapely na rozlučce se svobodou:
PUTUJI SPOUSTOU CEST,
AŤ ASPOŇ JEDNA MÍŘÍ DOMŮ...


PS: A příště zase nějaká lumpárna, jo? Už se sama nudim ;) Mají se nám konečně přistěhovat noví spolubydlící, tak snad vhodná příležitost...

úterý 17. září 2013

V záři září

No vážně, jak bývají období, kdy se kazí jedna věc za druhou, toto září je nějaké moc pozitivní a prozářené dobrými věcmi, až se toho bojím... Ve škole se pořád nestačím divit. Každý den jsem unešená z děcek. Jasně, nejsem úplně naivní, jistěže mají ze mě srandu, že mě někdy štvou, že jsem z nich unavená, že nedávají pozor, nebo jim musím napsat pětku, protože nic neumí. Ale každý den prostě zažiju nějakou strašně pozitivní odezvu: student, který se na mě první hodinu ksichtí, z nějakého důvodu zkrotne a od dalších hodin spolupracuje, studenti, kteří dostanou za trest domácí úkol navíc, protože extra vyrušovali, to v pohodě přijmou a hlásí, že mají poznamenáno v sešitě, sami za mnou chodí, jestli bude ten zájezd do Anglie, že určitě chtějí, třetí hodinu vysbírám sešity a pátou se mě ptají, jak se mi líbil jejich úkol (kdyby chudáčci věděli, že já jsem mezitím nestihla ani ty sešity odnést do kabinetu), dneska v rámci děsného blázince kolem suplování kvůli opravným maturitám se stalo to, že jsem jim pustila film, ale s anglickýma titulkama a oni si nakonec odhlasovali, že se na něj stejně podívají, protože se jim líbil (ne, že by to bylo kvůli ulívání - jinak by dostali jiný s českýma titulkama a všechno to bylo v rámci studia - Dickens versus Shakespeare) a to byli prváci!, když tam byl záběr na Katedrálu sv. Pavla v Londýně a já je na to upozornila, jeden opáčil "Takže to už bylo po tom velkém požáru?". Kvůli takovým okamžikům jsem ochotna trávit své dny až do pěti v kabinetu a malovat jim panďuláčky a vymýšlet materiály, protože zatím nepřišly učebnice a něco prostě není odkud okopírovat. Po zámku chodím (teda spíš běhám) s úsměvem, zpívám si. Taju. Dojímá mě to. Po naprosté deziluzi z výšky mám konečně zase pocit, že jsem užitečná, že to, co dělám, má smysl. Naplňuje mě to. Užívám si i ty negativní momenty, kdy mě děcka vážně štvou, já už nemůžu, oni furt prudí a nedělají, co mají a já si říkám, nerozčiluj se, příští hodinu si je z toho vyzkoušíš...:)  Jediné co mě mrzí, jsou ta nařízení shora - zbytečných x minut zabitých třídníma knihama, učební plány, které neodpovídají potřebám studentů, zbytečná buzerace studentů za krávoviny atd. atd. A taky když vím, že jsem sice vysvětlila, co měla, ale že třeba nemají základy a potřebovali by to daleko víc do hloubky a víc procvičit, ale na to já prostě nemám čas, PROTOŽE PLÁN. Pak si vzpomenu na to jejich udivení, když se mě ptali, kde jsem se naučila anglicky a já celkem bez rozmýšlení odpověděla, že ve škole. Protože někdy mi přijde, že naučit se anglicky ve škole, je vážně nemožné (alespoň pro ty méně nadané). A paní ředitelka měla se vším pravdu: možná tahle škola není tolik o učení daného předmětu, protože už teď vidím, že některé jedince bude hodně těžké protlačit do dalšího ročníku, ale zcela určitě je o vztazích a výchově člověka jako takového...

Krom překvapivě zlatých časů ve škole, představte si, on se asi ještě objevil i ten MUŽ. No, já se taky divím a raději si pořád nechávám odstup, zvlášť když je to ten filuta z posledního 'mužsky-projektového' příspěvku, ale podle všeho to zatím vypadá, že je tomu tak. Pán se totiž během minulého týdne ozval s omluvou a prosíkem na tvářičce (no dobře, v smsce :)) a já mu na radu kamarádky teda dala ještě jednu šanci. V autě mu hrála jedna z nejlepších hudeb na světě, úplně v klidu si ze mě dělal legraci, splnil si u toho povinnosti jako venčení psa rodičů, kteří odjeli na dovolenou nebo vyzvednutí lístků na Kometu, přes kterou nejede vlak, jak jsem byla obeznámena... Výměna facebooků, prý abych měla dohled :). Pátek na baru a tam něco křuplo: po uvolnění pivem došlo k objasnění některých věcí - víceméně jsem se trefila s pocitem, že s ním zamávala jeho poslední přítelkyně a on se toho teď bojí, takže nasadil masku nedostupnosti. Naštěstí si uvědomil, že beze mě nemůže žít :), že jo, a musel změnit postup. Od té doby komunikace naprosoto v pohodě. V neděli už film u něj doma a to pozor - namísto Komety :) Líbí se mi to jeho vtipkování se mnou, že je všecko narovinu a vyříkáno hned, že je svůj a z toho neustoupí, i když je schopný udělat kompromis. Žádní pitomí motýlci v břiše, ale pocit jistoty a opory (což je teda asi po těch nedávných událostech docela paradox). Taky jsem dost hrdá na sebe, protože si přijdu mnohem víc vyrovnaná a připravená na vztah než u toho posledního pořádného (aby taky ne, když od jeho začátku už uběhlo šest let zkušeností). Pohoda, klid.

Tak mi držte pěsti, aby to tak všecko zůstalo (a já nic nezakřikla), protože září prostě září!

pondělí 9. září 2013

Výletíčkový víkend

Včera za mnou byli naši. Těšila jsem se, jak si to konečně jednou žijeme - upekla jsem koláč, koupila jim smetanu do kávy, objednala počasí a doufala v nějakou procházku, v bujných snech dokonce výjezd do Klentnice. Ale dopadlo to jako vždy. Přivezli věci, sedli si teda ke kávě, ale jen co ji taťka dopil, začal dělat hodinového manžela a já jen bezmocně občas odběhla za ním, co ještě spravuje a kam zase leze (například mi podkládal skříň, aby se mi lehce neotvíraly dveře, což mě teda osobně vůbec nevadí - není tam ani škvíra, je to prostě 'nelícuje', načež se zjistilo, že hlavně to bude asi tím, že mi do těch dvěří leze nějaké oblečení - zkuste si pak připadat dospěle). Všude něco utahoval, šrouboval a přiťukával. Ne, že bych nebyla vděčná, vím, že to myslí dobře a je to jeho důkaz lásky ke mně, ale já bych snad byla raději kdyby s náma seděl v té kuchyni na zadku a dal si ještě nášup koláče. Nakonec poznamenal neco ve smyslu, že to tam mám útulné (což jsem brala jako projev toho, že by se mu u mě snad mohlo i trochu líbit - od nastěhování to tu totiž ještě neviděl, a to pokoj prošel značnou řadou vylepšení), takže jsem lehce zaplesala, nicméně mamčin návrh s přehradou skončil nějak u ledu, že se pojede do Ikey (mé protesty, že s nima nechci čas v Brně trávit v Ikey byly marné), že prý tam sestra taky něco chce a mně dovezou knihovnu, kdo jiný by mi ji vzal. Tak jo... Z Ikey samozřejmě všichni řádně utahaní - ploužení se v davech není asi ničí hobby - krom toho třešnička na dortu v podobě oplétaček s brněnskou městskou policií, neboť taťka pro usnadnění stěhování zaparkoval před domem na chodníku (neb tam jinde nelze) a oni zrovna jeli kolem. Paráda, to tu ještě nebylo. Nakonec zdárně vyřešeno ještě ten den (jinak by se, chudáci rodičové, museli do Brniska vypravit znovu), nicméně po tom všem všichni akorát tak rádi, že můžou jet domů. Se nedivím, že to tu nijak zvlášť nemilujou. Mamka při loučení na mé psí oči prohodila, že jednou určitě přijedou jen tak na pivo... To jsem teda sama zvědavá, kdy to bude.

Nějak mě to zdrchalo, že nemůžou přijet taky na regulérní návštěvu a odpočinout si tu, a protože počasí bylo vážně ukázkové, rozhodla jsem se vyčistit si hlavu venku. Nakonec padla volba na procházku kolem Svratky, přes Žabovřesky, Wilsonův les, Stránice a Žlutý kopec na Kraví horu a do centra. Takhle to zní možná jako děsná štreka, ale bylo to nějakých necelých 9 km, nicméně stálo to za to.


Došlo i na moje oblíbené obkoukávání domů v Masarykově čtvrti a vyvalení se na místní louku - ilustrační foto něco říká o mé nové barvě aneb experiment v podobě Henny plus odstín tmavě měděná hnědá a prvního barvení provedeného mou sestřičkou (o půl dvanácté v noci, zapomněla jsem málem dodat).


Ostatně, vždycky jsem chtěla, aby mi vlasy ladily s barvou slunečních obrouček! :)

Neděle byla ve znamení z Belgie se navrátivší Leničky, takže dobrá káva, výměna spousty dojmů, brože, kosmetiky a obdržení další školní vychytávky - růžového zápisníku na známky do každé kabelky a tašky (je užší než lecjaká intimka - pardon, za to přirovnání, ale úplně se mi vybavily ty trapné reklamy, jak tam danou věc vystavují ze všech úhlů a předvádějí její tenkost; tak to je ono!) - což by u nás byla taková klasika, ale dneska jsme se rozhodly využít opět předpisového počasí a vyrazit do Kamenky. A dobře jsme udělaly! Konečně jsme totiž navštívily SIXTY STONE SPACE, galerii s kavárnou architekta Petra Hurníka a jeho ženy. Na tu jsme také před jejich domem naštěstí narazily, pozvaly se dál a oproti plánované chviličce s ní strávily snad tři hodiny povídání u dobrého španělského růžového vína v krásném prostředí jejich minigalerie a minikavárny v jednom. Probraly jsem všechny možné podniky v Brně, co se nám na nich líbí a co ne, kdo jsou to hipsteři a co se nám na nich líbí a co ne, že jsme všechny náplavy, kde mají boží kávovary, co se nám líbí a vadí v cizině, jak je to s vařením/pečením pro veřejnost a hygienou atd. atd. Pan architekt nejprve přiběhl s očima navrch hlavy a příběhem o okurkách naložených v soli, které ještě půjdou plavat do hořčice a napodruhé už doarzil i s jedním exemplářem - už jen s tou solí to má grády (pár je totiž také členem kulinární skupiny MFG, která oblažuje Brňany při různých společenských událostech - já je viděla v akci na Bonjour Brno). Paní baristka/výtvarnice/sympatická žena si občas poznamenala něco z našich poznatků a my jsme jí nabídly propagaci jejich místa. Ale ono to půjde lehce, co říkáte?


Jestli chcete být cool a hipster a světoví, tak určitě zajděte do Kamenky a Sixty Stone Space, je to i v Use-it-Brno ;) Majitelé jsou přesně takoví a ani o tom neví, což je nejlepší na světě.

neděle 8. září 2013

Tak jsme se zadaptovali aneb "Paní učitelko, vy jste vážně paní učitelka?"

Od úterý do čtvrtka jsem byla s prvákama na Vysočině na adaptačním kurzu. Očekávání byla všelijaká, ale dopadlo to nad očekávání dobře. Děcka sice kouří jak komíny (k čemuž je škola kupodivu docela shovívavá - mají zkušnost, že je lepší nechat je kouřit veřejně za určitých podmínek, než aby kouřili tajně a něco vyvedli; takže jsme v krajině po většinu času tvořili kouřové clony) a mluví jak dlaždiči (vychází to tak tři sprostá slova na pět normálních, ale u nich jde prostě o normální styl komunikace - vulgarismy si ani neuvědomují a když je člověk upozorní, většinou se omlouvají), ale lidsky se mi zdá většina víc než v pohodě, což je vlastně to hlavní. Líbilo se mi, že i kluky, u kterých by se dalo čekat, že by se jim mohli smát, vzali v pohodě mezi sebe; že se s nima dalo domluvit; že víceméně ctili pravidla a nevyvedli žáden průšvih; a že kolikrát byli vážně vtipní. Pár kousků už se dožadovalo anglické konverzace (než zjistili, že by to muselo být po až vyučování), pár se dotazovalo na zájezd do Británie (když už prý teda nejde New York :)), pár jich litovalo, že je nebudu učit; jeden mi slíbil svačiny (s čímž teda moc nepočítám, ale obsloužil mě alespoň tam - z vlastní inciativy - "Paní učitelko, kolik chcete másla? A marmelády?" Milé. Jen na tu 'paníučitelku' si ještě musím zvyknout - od kluků o dvě hlavy větších to zní trochu jinak než od dětí na prvním stupni základky ;)) a jeden zkoušel, jestli mu nenamasíruju nohy. V pádu důvěry mě taky nepustili na zem. Cítila jsem se mezi nima dobře. Jako bonus jsem měla nádhernou přírodu (děcka remcaly "Jéžiš, tolik kilometrů!" a já jsem chodila s pusou od ucha k uchu a vykřikovala "Jéžiš, tu je krásně!" - role prdlá učitelka mi vůbec nedělá problém) a skvělou kolegyni, se kterou jsme si vážně sedly a už spolu plánujeme mimoškolní angličtinářské věci. Ještě tam byli dva kolegové - jeden zkušený (řekla bych typická tělocvikářská mentalita: děcka hlavně utahat a taky si ten výlet užít; je fakt, že se studentama to umí a přesně ví kdy a jak zasáhnout), druhý zajíc, jako já. Oba vcelku v pohodě, jen u toho mlaďocha mi vadil přístup k věci, potažmo k životu celkově - seznamoval se se mnou stylem "Takže ty si myslíš, že je naučíš něco z angličtiny, jo?" No, to nebyl moc dobrý start a pokračování v podobě pesimismu (neoprávněného) vůči děckám a polykání brufenů před výletem, protože má špatná záda taky ne. Asi se na něm podepsala tamní morálka, neb nejdřív chodil na podobný typ školy, pak přímo do Kuřimi. Tak takhle tedy ne, to se musí vymýtit.

Nicméně vzato kolem a kolem, zdá se mi to nějak moc idylické. I ve škole. Pátek mě sice dost ubil, protože jsem konečně byla v zápřahu nějkých šest hodin v kuse, do toho na mě padalo sezení u maturit, změny v rozvrhu a dozory na chodbách, ale pořád vidím podporu u kolegů, samé milé oličeje, nikdo z ničeho nedělá, hlavně abych všem tykala. Trochu se bojím, kdy přijde nějaká bomba a jak velká bude... Zatím se akorát tak bavím při lítání školou (protože třídnice nesmí studentům padnout do pazour, takže se pořád běhá do sborovny) nad odposlechnutými hovory: "Už jste někdo viděli tu novou angličtinářku?" "Ty vole, dyť teď prošla!" "Né, to nemohla být ona. Ty vole!"

Kdyžtak se budu držet hesla, které mi poradila kamarádka "Just smile and wave", případně ještě přidám "nezlobte se, jsem tu nová" - tak do Vánoc by to mohlo fungovat :)

pondělí 2. září 2013

Hele, růžová úča!!!

Tak jsme dneska zahájili. Nakonec vcelku v pohodě, i když mohli mi říct, že odpolední vyučování dálkařů se koná už dnes, neplánovala bych si jazykovku. Alespoň, že mě napadlo udělat si oběd do krabičky - místo do jedné jsem byla na pracovišti  skoro do čtyř! Úplně dospělý život! (Ad obědy - bylo mi ukázáno, že je na ně vyhrazena speciální třicetiminutová přestávka, takže i když nemám v pátek volnou hodinu, nezhebnu bídně hlady. Ad obědy ještě jednou - už dneska se mi povedlo, zcela nechtěně, vzbudit ve škole pozdvižení, když jsem si u jejich nahlášení troufla takovou drzost jako 'v pondělí jednou za čtrnáct dní, prosím'. Co to jsou prý za móresy, takové extra věci tam ještě nikdo nikdy nechtěl - no, hotová malá revoluce. Nicméně si to paní zapsala.) Takže i první zápis do třídní knihy, snad jsem to nezvojtila, emailová adresa, klíče od dalších učeben, asi hektolitr čaje, potykání s třemi kolegy, vytasení se s lékařskou prohlídkou, na které jsem už měla být (mně to bylo divné, že to zatím nechtěli), prý je to někde na druhé straně Kuřimi a asi mě tam poveze pan školník, hihi. A taky podepisování dalších lejster - tenhle bod mě obzvláště pobavil - zákaz škádlení, hádek a her na pracovišti. Sama jsem zvědavá, jak dlouho mi vydrží to neporušit :)


No, ale hlavně umístění nejlepší učitelské sady na světě v kabinetu! Za kvalitu se omlouvám - všechno je to mnohem ostřejší samozřejmě, ovšem foťák na mobilu a kabinetové přítmí asi nejdou dohromady.


Složka, pouzdro, prupisky, guma a razítka z Belgie (o té jsem vám ještě nepovídala, že? každopádně až tam budete, hledejte obchodní řetězec Hema, který je teda mimochodem nizozemský); diář, učitelský zápisník, hrneček, klíčenka, taška a spousta dalších věcí v šuplíku z konference; lepící bločky z Tesca, papričková kytka z Rosebudu a jahůdkový bloček z Koloniálu. Poslední fotka, toť alternativní formy hodnocení ;) Už mi chybí jen donést vincentku, kafe, další čaje a nějaké dobroty a jsem úplně zabydlená.


A ještě jedna 'teacher face' - rty a brož nejsou náhoda (ve skutečnosti mnohem sytější), aneb konečně obrožovaná od děsně milé flérové prodejkyně le_tro; a speciálně pro Ef - ještě včera jsem si běžela koupit balzámo-rtěnko-lesk v nejrůžovějším odstínu ;)


Zum zum... a nejde mi to na rozum!

Připadám si už jako blázen a říkám si, že zasvěcení přátelé už museli nutně nabýt dojmu, že si to snad vymýšlím. Ale, přátelé, nevymýšlím - je to skutečně tak... Abychom si rozuměli: po báječně strávené sobotě na kamarádčině rozlučce se svobodou (byla i živá kapela, juch, juch!) přišel zase jeden emočně poněkud náročný den. Ano, hádáte dobře, jsme u mužů, jak jinak. Téma, které jsem i tady nechala nějakou dobu u ledu, protože ty moje eskapády nepřijdou vtipné už ani mě (a to je co říct), spíš si připadám dost divně (někdy až do větru - jak se furt o něco snažím), jindy úplně uboze a neschopně, když to pořád nikde pořádně nedopadlo. A hlavně už si sama přijdu trapná s tím, jak v rámci své svěřovací povahy vyžvaním, jak už to někde vypadá a, tuším že právě v ten moment, je pak ámen. No jo, už jsem zase začala pokradmu, jen tak úplně kouskem dušičky v něco doufat. Ale mám dojem, že za většinu problémů může mužská komunikace, nebo spíš nekomunikace.

To, že mě opravář nahání na bytě ve 12.00, když mu jasně píšu do smsky, že dřív jak ve 12.20 tam nebudu, a když se tím ohradím, ještě ze mě dělá vola, že ne, že jsem mu psala ve dvanáct, takže už sama přistoupím na to, jak jsem teda blbá, ale pak to v té smsce najdu správně a další peripetie, jsem už jakš takš překousla; že mi mužští kamarádi běžně neodpovídají na zprávy všeho typu a když jim já výjimečně neodpovím, abych dala najevo, že jsem na ně naštvaná, což jim pak ještě teda vyloženě napíšu, aby nedošlo k omylu, a přijde mi odpověď, že to je vůbec nenapadlo, že si mysleli, že jsem zapomněla, že jim se to stává často, na to už jsem si nějak s těžkým srdcem taky zvykla; ale co opravdu, opravdu nepochopím, je, když mi nějaký muž otevřeně projevuje více než vřelou náklonnost a pak najednou ze dne na den se něco stane a jako když utne... Věta o ženských dnech je podle mě naprosto zcestná - například poslední případ: ještě předevčírem mi psal velmi mužné věci o tom, jak je připravený a poučený z předešlých omylů a jak si za to stojíme a že se určitě zase uvidíme a kdesicosi. Předběžně jsme se domluvili na pátou/šestou (abych byla přesná napsala jsem 'viděla bych to na pátou/šestou' a on mimojiné odpověděl 'v neděli jsem tvůj, určitě dej vědět', což jsem brala jako souhlas) a když jsem mu dneska něco po třetí psala, jestli ta pátá platí, došla mi strohá odpověď o tom, že se nudil doma a vyrazil na trip kolem přehrady. Po mém dotazu, co z toho plyne pro mě, už nepřišla žádná odpověď. Zkoušela jsem mu i volat, ale nebral to. Tak jsem mu napsala, že pro mě z toho teda plyne akorát to, že s ním není žádná domluva (protože to nebylo poprvé, co se kvůli němu schůzka nekonala - měl něco v práci a nemohl, beru, ale nenapsal - další typický nešvar chlapů: než aby dali vědět, že nemůžou, raději nedají vědět vůbec - chápete to?) a jestli se neozve, tak jdu do vany a peču na něj. Nic. A kdo tu má teda krámy? Já, nebo on? Už toho mám fakt dost - proč musí dělat takové věci? A proč zrovna mně? Já si to prostě nedovedu rozumně vysvětlit. A kdyby to bylo poprvé, ale takové věci se mi stávají furt - když už vypadá, že ten člověk má vážně zájem, něco se přesekne a je po všem. Logicky hledám chyby u sebe, když ty případy spojuju, že jo, ale něpřijdu nikdy na nic, co bych vyloženě zanedbala nebo pokazila. Po přečtění Žítkovských bohyní (o kterých jsem vám tu ještě pořád nereferovala) mě napadají i scénáře typu, že jsem prokletá a kvůli tomu už nikdy žádného chlapa mít nebudu a vždycky to skončí takhle krok před vším zajímavým... Prostě mi to nejde do hlavy - důvodů může být milion, ale nějaký racionální mě nenapadá ani jeden.

A zítra ostrý nástup do školy a už tak jsem z toho nervózní a je mi jasné, že dneska asi ani neusnu... No, alespoň vám tu dám zítra tu svoji školní výbavičku, ať je zase trochu veselo. Nuže, všichni školou povinni, vykročme zítra (ha, už dneska!) pravou!

pátek 30. srpna 2013

Důstojně. To je, oč tu běží!

Včera jsem byla na konferenci pro učitele angličtiny pořádané Oxford University Press (že se mi zase hned začalo stýskat po Volském Brodě, ani nemusím říkat) a bylo to báječné. Takhle bych si ten učitelský život představovala, to teda jo! Konference se konala v budově, kde sídlí ombudsman, ale tam to mají napsané hezky česky: veřejný ochránce práv; a bylo to... Nemůžu jinak než 'velmi důstojné' (no jo, klíčové slovo, kterého se pro dnešek jen tak nezbavíte). Líbil se mi třeba už jen takový detail, který mají na dveřích - stojí tam 'Vstupte, prosím'. Takové naivky a optimistky, jako jsem já, si hned začnou myslet, že vstupují do vlídného prostředí, kde jim chce vážně někdo pomoci. Přinejmenším včera šlo o místo více než příjemné - hned u vstupu mě obtěžkali složkami a taškami se spoustou materiálů k výuce, a to neměl být konec! Takových zastávek bylo ještě několik, plus slíbené snad tři tomboly na konci (hlavní cena zájezd do Anglie, wow, wow!), zadarmo učebnice dle vlastního výběru (byly tam tři možnosti) a naprosto ťuťuňuňu hrneček Oxford University Press, který mi přesně chyběl do kabinetu na kávu. Byla jsem jak Alenka v říši divů. A co teprve, když jsem otevřela všechny ty složky a tašky, krom toho v růžové barvě, takže se mi budou báječně hodit k mé již pořízené 'učitelské sadě', hihi (již brzy na tomto blogu ;)): časopisy Bridge, Gate, opět ťuťuňuňu učitelský zápisník a diář na školní rok 2013/2014, materiály k maturitě atd. Krom toho všechno vážně pěkné, žádné plonkovní kusy, co už nikdo nechtěl. Je fakt, že jsem na moc konferencích nebyla a vím, že tam vždycky něco dávají, že se jim to vyplatí, když z nás pak mají kšeft, že jo?! No, ale tohle mi stejně přišlo štědré. Ovšem ne všichni sdíleli můj názor... Ne zcela chtěně a nadšeně jsem se tam potkala s bývalou spolužačkou z anglistiky, která je konferencemi očividně mnohem víc ostřílená, takže hned začala pouštět výroky typu 'Doufám, že za těch 250 Kč (to totiž bylo vstupné - pozn. autora) bude alespoň i oběd' nebo 'Ale to je hrozný, není tu žádná voda, do coffee break asi umřu'. No, kéž by... Já s žádným obědem nepočítala, vstupné mi přišlo naprosto adekvátní (spíš jsem čekala víc), krom toho ty dárky měly mnohem vyšší cenu; a měla jsem s sebou i svačinu. No jo, naše doktorandka. Zase jsem si uvědomila, že na výšce určitě nezůstávají ti nejbystřejší, ale zcela jistě ti nejambicióznější, to ano. Slečna nelenila přeskočit i pár lidí v uličce, aby se o přestávce co nejrychleji dostala k chlebíčkům a kávě... A kdyby alespoň neříkala ty storky, jak několikrát propadla hned v prváku z úvodu do literatury, který teď bude sama učit. No jo, to jsou ty ironie osudu. Ale tak věřím, že výzkumný projekt má zcela jistě zajímavý, já bych ani nedovedla zformulovat myšlenku, o čem by tak jako měl být.

Nicméně u těch rautových stolů jsem si uvědomila, co na Češích nemám ráda, ač je všeobecně obhajuju, jak se dá (možná hloupě). Víte, mně vadí, když někdo plive na Česko, jak je to tu špatné a lidi mají strašnou povahu a kdesicoci. Poslední dobou to slýchávám čím dál tím častěji, ale nemůžu se s tím ztotožnit, ani když to vychází z úst mých kamarádů. Nevím, možná žiju v nějaké bublině nebo na růžovém obláčku, ale nějak se mi nechce myslet, že by to bylo jen tady mizerné. Žila jsem nějakou dobu v Anglii a viděla jsem ty jejich problémy. Ve spoustě ohledech mi to tam přišlo horší než u nás (pro normálního člověka). V Paříži jsem strávila dvě léta, a nejsou tam jen krásné bulváry a pouliční kavárničky a romantika. Když brigádničíte ve skladu s ženskýma, o kterých víte, že to je jejich celoživotní práce, poznáte i jinou stránku zemí našich zaslíbených. A bezdomovci jsou taky všude. Já vím, že se u nás krade a máme debilní politiky a s největší pravděpodobností i plno špatných zákonů, což jsem naštěstí zatím neokusila na vlastní kůži, ale taky je tu spousta skvělých lidí. Za většinu svých známých bych strčila ruku do ohně, nebo alespoň prst. Vznikají tu zajímavé a prospěšné projekty... Nevím, prostě se mi nezdá, že by to zrovna v naší kotlině muselo být horší než někde opodál. Každá země má svoje problémy a tupci a hamouni jsou všude. Tak. Amen. No, uvidíme, jak budu mluvit po pár týdnech v práci. To se totiž lidem dost mění pohled na svět, tak nějak zjišťju... Ale zpět k těm českým nešvarům. Co na Češích opravdu nemám ráda, je nedůstojnost. Dejte nám něco zadarmo a my se o to servem, aniž by nám vůbec jen přišlo na mysl, jestli to za to stojí. Jestli to chceme, potřebujeme. Jestli ze sebe akorát neděláme paka. Tohle mi lítalo hlavou zatímco jsem se drala z davu přešlapujících u stolů. Se sklenkou džusu, jednou kávou a k ní jednou sladkou minitaštičkou jsem se vydala ke svému jogurtu. Nepřišla jsem se sem přeci najíst. Ale třeba to zas jen přeháním, třeba si lidi nabírali jen trošku, ne plné talířky a i kdyby, tak to tam přece vlastně bylo pro nás ne? Co by s tím dělali? Nicméně mi bylo divně; nedůstojně. Když se po poledním bloku udělala řada už z konferenčního sálu a vyšlo najevo, že opravdu je i ten oběd - řízky a bramborový salát a zákusky - řekla jsem si, že to mi za to opravdu nestojí a podle plánu v klidu odkráčela do blízké a vám už známé, neboť zde zpropagované, Café Záhrada Terapy na důstojný a zdravý oběd v sedě a bez keců. Tím nechci pomlouvat organizaci, protože mi přijde hezké a vůbec ne povinné, že nám chystali občerstvení, ale opravdu si raději zaplatím za slušnou stravu než se ládovat tímhle. Možná kdyby ve foyer byly saláty a sýry a ryby a bůhvíco, tak na to taky vletím jak vosa na bonbon.

Po řízkách ovšem ještě přišla třešnička na dortu, která snad zastínila úplně všechno ostatní (i když ten hrneček je taky moc fajn :)) - posledním přednášejícím byl profesor Martin Hilský, a to vám bylo přímo ztělesnění důstojnosti (jestli byl předtím na řízkách, nevim :)). Jak Shakespeara dvakrát nemusím (asi bych mu měla dát ještě šanci, když ho obdivuje tolik zajímavých lidí), tohle mě naprosto smetlo. Úžasná přednáška. Skvělý jazyk. Božská anglická výslovnost (mluvil česky, ale když to proložil nějakým úryvkem v originále, úplně mě mrazilo). Neuvěřitelná gestikulace (jeho obří ruce neustále vlály vzduchem a vyplňovaly prostor jeviště). Pan Hilský je takový ten člověk, jak ani nemusí mluvit, jen se na něj podíváte a máte k němu úctu. A když mluvit začne... No, je prostě úžasné vidět zapáleného člověka hovořit o svém zájmu. Dopadlo to tak, že jsem neodolala a zcela neplánovaně si koupila alespoň paperbackovou zkrocenou Kateřinu, abych si ji mohla na autogramiádě nechat podepsat. Předcházely tomu samozřejmě ovace ve stoje.


PS: Jo, a v tombole jsem nakonec vyhrála takovou tmavě modrou větší tašku, kterou jsem pasovala na sportovní. Ještě jsem v ní našla tři stokorunové poukázky do Tesca, aneb alespoň někdo ví, co učitelé skutečně potřebují :-D

pondělí 26. srpna 2013

Už to jede, už se to roztáčí...

Oficiálně nastupuju do práce příští pondělí, ale dneska byla 'předškolní' porada, takže první krok už mám za sebou. Bála jsem se, co na mě všechno vychrlí, ale vlastně nejsem o moc moudřejší. Dostala jsem akorát dva papírky: na jednom z nich byly nějaké šifry, kterým jsem moc nerozuměla, případně si je dezinterpretovala; na druhém byl seznam důležitých dat, ve kterém jsem si zářivě oranžovým zvýrazňovačem ihned zatrhala všechny prázdniny, abych věděla, ke kterým dnům se případně upínat :) Druhé pololetí je velmi barevné! Teď už teda vím, že mám zatím 21hodin úvazek, kolikrát z toho učím prváky učně, nebo druháky na SOŠce apod. (šifry pro různé obory jsou pro mě zatím vyšší dívčí), ale stejně to pro mě zatím neznamená víc než čísla. Taky jsem byla představena učitelskému sboru, který čítá nějakých dvacet lidí - většinou pány a dámy ve středním věku, občas nějaká ta omladina. Všichni působili hrozně mile, docela se chtěli seznamovat, nabízeli tykání, ale bylo na to všehovšudy tak deset minut, než se rozprchli za svým, takže v nich mám akorát zmatek. Vlastně si tam pořád připadám jako nějaký výletník - všichni se na mě smějou a já na ně, ale ve škole se vůbec nevyznám, ještě nemám žádné povinnosti a vůbec. Nicméně jsem si stihla všimnout, že tam byl jeden chlapec, se kterým jsem někdy na jaře byla v rámci seznamky jednou venku... Jako tušila jsem, že to tak dopadne, protože mi už tenkrát říkal, že tam někde učí. Nejsem si jistá, jestli mě vůbec poznal, nebyla příležitost si něco říct. No, bude to jistě veselé. Ve sboru by taky měl být pan architekt, co navrhoval 'brněnský orloj', a to nemluvím o zajímavostech z řad žáků. Jenom dnes nám byl nastíněn jeden prváček - 'velmi milý 24letý Ukrajinec, který se teď o prázninách asi začal učit česky'. Tam ještě budu skoro mladší než někteří studenti :)

Dále můj první den spočíval v utření dvou stolů a dvou poliček v kabinetu (máme tam s kolegyní takový luxus, že všechno nám vychází dvojmo; teda zrovna počítač je jen jeden a děsně pomalý; kdo by to byl čekal :)), od něj jsem si taky vyprosila klíče, předala nějaké lejstro paní ekonomce a s potěšením zjistila, že jazykovou učebnu mám asi tři kroky od kabinetu, další čtyři vedou do místní kantýny/klubu a ne víc jak šest do jídelny, což bude asi docela zásadní, protože v pátek mi podle předběžného rozvrhu nachystali durcha (kromě druhé hodiny) až do nějakých tří... To si ty UHO omáčky budu asi nosit do výuky - po nezvyklém vstávání v šest ráno, jsem dneska kručela už před devátou...

Kolegyně vypadá sympaticky a sdílně - tváří se, že mi všecko vysvětlí, ukáže, pomůže, půjčí, z čehož mám teda vyloženě blažený pocit (podle historek z jiných škol je takový přístup docela výjimka) a další radost mám z odebírání časopisu Bridge - sama na střední jsem ho moc nebrala, ale teď mi přijde jako výtečný materiál a těším se, jak si počtu :) No, a studenti si můžou udělat testy k maturitě z prostředka, hehehe :-D Z čeho mám trochu obavy, je teplotní situace ve škole - kosla jsem tam už dneska, zima bude asi krušná. Ale tak nějak jsem s tím počítala - kupuju papuče s kožíškem a velké hrnky na čaj.

No, a abych ten rozjezd měla jaksepatří, jedu se příští týden na tři dny zadaptovat s prvákama někam k Velkému Meziříčí. Prý se mám vybavit jako na tábor, víc opět nevím. Tuším, že prváci budou více informovaní, než já :)

neděle 25. srpna 2013

Domovina

Abych tady pořád taky nepropagovala jen Brnisko a okolí, nachystala jsem vám malý exkurz do svého rodného kraje, kde jsem teď pár dní čerpala energii před zahájením pracovního poměru (zítra velká porada - napětí roste!); a musím říct, je tam vážně krásně. Zvlášť teď na sklonku léta, kdy se po žních odkrývá zvlněná krajina, u cest dozrávají trnky a večery už bývají chladnější, ale pořád je hanba nestrávit je venku... Novojičínsko, toť kraj mého mládí. Tuším, že se tam jednoho dne vrátím napořád, jen ještě nevím, kdy to bude.

Byla by opravdu škoda se sem nepodívat, protože atrakcí se nabízí dost a dost; tak jdem na to - jen namátkou... Nový Jičín, který všichni s oblibou pletou s Jičínem v Čechách (prosimvás, ne, my opravdu nemáme nic společného s Rumcajsem ani Řáholcem) je známý svým čtvercovým náměstím s renesančními budovami a zejména podloubím, které je na všech čtyřech stranách (rarita! :)). Až tu budete, doporučuju si sednout na balkon Stará Pošta Coffeemusicbaru (teda pokud tam chytnete místo), odkud můžete pořídit přesně takovýhle snímek. No, je tam taky hezký výhled na celé náměstí, ale to si musíte objevit sami ;)

převzato z jejich FB stránek

Oficiální označení podniku je kavárna a jednu dobu někde na lístku nebo na baru vykřikovali, že mají nejlepší kávu ve městě (nikdy jsem nezkoušela), ale co já vím, tak se tam chodí spíš na pivo. Z místních vychytávek bych zmínila erární počítač, který můžete využít (pokud ho zrovna někdo neblokuje) či půjčení všelijakých novin a plátků (včetně těch místních - někdy jsou to vážně zajímavé věci patriotů, kteří se zatím neodplavili do Prahy, Brna ani Ostravy). No, jde prostě o jedno z místních kultovních bodů, pište si prosím. Pod 'kavárnou' je i galerie, ale nepamatuju se, že by tam kdy bylo něco kloudného, může však jít o mýlku z důvodu mé nezralosti v době pobytu v New Jersey (jak se městečku 'nápaditě' také říká) a teď už se moc nezajímám, no. Ještě pod galerií je ale klub, ve kterém jsem zažila pěknou řádku koncertů nejen místních kapel. Ráda bych tady zpropagovala svoji oblíbenou i když už zaniklou kopřivnickou Nieriku.


Tak. To bychom tak měli náměstí. Ještě tady teda máme Dům u Laudona; NJ je totiž také známý tím, že tady zmíněný generalissimus zemřel. To je tak asi všecko, co o tom místní (včetně mě vědí), po historii se moc nepídíme, takže já mám svou vlastní teorii, že ho sbalila nějaká místní kočka, no, a on to, chudák, nezvládl :) Komu se tohle vysvětlení nelíbí, tak tady wikina prý zas ví víc a tahle mluví přímo o městě. Dneska je v daném rohovém domě kavárna (ale nedoporučuju), návštěvnické centrum (koukám, že má docela pěkné webovky) s expozicí výroby klobouků a pak taky samotná prodejna klobouků z místní továrny TONAK, která rovněž proslavila město. Zašlou slávu kloboučnické výroby připomínají bohužel chátrající Huckelovy vily kousek za městem nebo olbřímní hroby na místním hřbitově, které také napovídají pohnutou česko-německou historii obce náležející k Sudetám. Muzeum klobouků pak najdete v Žerotínském zámku. No, a jestli tohle všechno oběhnete, budete určitě zase potřebovat nějakou vzpruhu a nemám lepší tip než Cafe Bar Ulita, ve kterém, tentokrát podle mého názoru, natrefíte na nejlepší novojičínskou kávu. Dokonce vám k ní automaticky naservírují sklenici vody (no nesmějte se, tahle záležitost do většiny místních podniků ještě nedorazila). Do jedenácti si můžete vybrat z přehršle snídaňových kombinací (kavárna propaguje mixit), samozřejmostí jsou sezónní dobroty jako třeba domácí limonády, na zahrádce vyzdobené vychytávkami od místní značky UAX (která má základnu v rodišti mého táty - Bernarticích nad Odrou, hihi) vám nabídnou deku při zhoršených povětrnostních podmínkách (NJ leží v Moravské bráně, o počasí bych vám mohla vyprávět - zvláště poutavé jsou přejezdy z jižní Moravy sem a zlomu za Přerovem si musí všimnout každý, kdo jede alespoň dvakrát směrem na Bohumín) a abyste se ještě raději vraceli, dostanete věrnostní kartičku.

Až zase načerpáte energii, bude nejlepší vyrazit na jeden z blízkých kopců - Puntík, Svinec (tam je i sjezdovka, huííí!), Čerťák s rybníkem (jsou to malebné názvy, viďte, a co teprve ta krajina!), Skalky nebo Starý Jičín, kde najdete hrad, respektive jeho zříceninu a na začátku vesnice na místní poměry poněkud luxusní hotel s restaurací. Kdyby se vám nelíbilo tam, doporučuju hotel a restauraci Roubenka na Štramberku, protože do tohoto městečka se stejně v rámci naší prohlídky musíte vydat. V Novém Jičíně a okolí najdete samozřejmě spoustu dalších možností ubytování, tohle je ale opravdu stylové. Štramberk, abyste věděli, je to místo, odkud pocházejí štramberské uši prodávané po celé ČR - perníkové dobroty, které si dokonce vysloužily ochrannou známku v rámci EU. Recept na ně je děsně tajný, znají ho jenom pravé Štramberačky... A moje babička :) Ta totiž vydyndá z každého cokoliv, ale její legenda říká, že jí ho snad dala nějaká naštvaná Rybjanka (z vesnice Rybí - sousedí se Štramberkem), která po přivdání (nebo tak něčem) už neměla právo používat originální název, a tak musí, chuděra, péct 'medové uši'. No, ale od legend k realitě, je to vskutku malebné městečko s roubenkami a úzkými křivolakými uličkami a štramberskou Trúbou, no to musíte vidět!


A pokud ve vaší rodině převažují muži, pak ještě doporučuju opět nedalekou (jak jinak - tady je všecko blízko) Kopřivnici a zdejší Technické muzeum Tatra. Co si tak pamatuju, tak mně se vždycky vyplýtvalo to nejlepší hned na začátku 'kočárovým' modelem Prasident a prvorepublikovými kusy, ale tak co bychom nevytrpěly pro naše drahé, že...

No, a ještě nesmíme zapomenout na muže posedlého sexem a jeho rodiště Příbor, totiž mám na mysli Rodný dům a muzeum Sikmunda Freuda, který jsem, já ostuda, ještě nenavštívila, ale už podle nastrčených stránek půjde o místo zcela jistě zajímavé :)

Když jsme u těch známých osobností, v NJ žil ještě Karel Kryl (se kterým se osobně znala jedna z našich češtinářek na ZŠ; dost tomu odpovídal i její životní styl a jeho smutný konec), takže má v jednom z parků pomníček. V opět nedalekém Fulneku zase působil Jan Amos Komenský a v ještě bližších Hodslavicích se narodil František Palacký, po němž nám tu zbyla hezká naučná stezka po okolních kopcích.

Uf, tak jestli nejste unavení vy, já určitě. Ještě mám v plánu představit vám širší okolí, ale to až zítra, nebo tak někdy...

Každopádně přijeďte, uvidíte, že to stojí za to!

PS: A letos máme v NJ 700 let od založení města (1313 - jeden z mála letopočtů, co si pamatuju), takže každoroční oslavy města pořádané první zářijový víkend - letos 6. až 8. září - budou obzvláště bujaré! Přitáhli i Lucku Bílou... Tuším, že to má být hlavní hvězda programu. No, naši mi raději jedou stěhovat stůl a věšák do Brna :)

neděle 18. srpna 2013

Není zrcadlení

Poslední dobou mám pocit, že ubývá situací, kdy si rozumím s ostatními. Chybí mi takový ten moment protnutí, zrcadlení (nálad, situací, prožitků, zkušeností,...). Častěji a častěji mám pocit, když s někým komunikuju, že jsme oba někde jinde. A to nejen třeba názorově, ale tak nějak úplně jinde - na jiném místě. Jakoby přede mnou nebo tím člověkem byla mlha, takže bychom na sebe pořádně neviděli, nebo jakoby byl někde hodně daleko, takže k němu vůbec nedolehla slova (nebo spíš zprávy), které říkám, a naopak. Někdy cítím, jak dané konverzaci vůbec nerozumím nebo nechci rozumět, vidím celou situaci jakoby zvenčí a říkám si, jestli je to opravdu ten člověk kterého znám, a cítím, jak se, aniž bych chtěla, uzavírám do sebe. Jindy mám zase takový pocit z protějšku. Když si všimnu včas zpytuju svědomí a většinou zjišťuju, že jsem třeba moc mluvila nebo se nechala unést a zbytečně opakovala, a pak se snažím situaci všemožně zachránit - vtáhnout toho druhého do děje, změnit téma a ptát se na něj, ale většinou už je spíš pozdě.

A tak přemítám, jestli je to touhle dobou a proklamovanou komunikační krizí, nebo je to nějaký můj osobní problém. Je fakt, že co mám pokoj sama pro sebe, trávím osamotě docela dost času, a tak jak jsem z toho na jednu stranu nešťastná, na druhou mi to vyhovuje. Tvoříme si všichni více izolované ostrůvky, nebo já řádně buduju ten svůj? Cítím na sobě, jak se mi vyostřujou názory, jak některé věci nemůžu snést, jak už se některým věcem a situacím nechci přizpůsobovat... Je to otázka věku?

Tyhle myšlenky mě přivádí ke strachu z toho, jestli se vůbec budu ještě někdy schopná sžít s nějakým mužem. Jestli už nemám vybudovanou určitou zónu pohodlí (nebo spíš jednoduchosti), na kterou jsem zvyklá, a jestli budu ochotná se někomu přizpůsobovat a podřizovat a dělat kompromisy. Protože ve vztahu snad není ničeho víc potřeba, to vím. Jedna kamarádka mi na to velmi moudře odpověděla, že až se zamiluju, bude to úplně samozřejmé a nebudu to vůbec řešit. Svatá pravda. No, ale přicházíme k další mé obavě, totiž jestli ještě budu schopná se zamilovat. Totiž to já bych asi i byla a mám dokonce pocit, že se stávám benevolentnější a benevolentnější; přehlížím věci, které by dřív byly kámen úrazu, ale na druhou stranu se mnohem více hlídám a nepovolím uzdu svým citečkům a představám (jinak tak aktivním), dokud nemám trochu jistotu, protože už se nechci zase spálit... No, a už je to fakt dlouho a ten pocit se nedostavil. Když už se to vyvíjelo celkem slibně, z nějakých mně neznámých a záhadných důvodů to po nějaké době najednou vyšumělo. Což mi taky nejde na rozum. Dobře míněné rady známých?  Přehodnocení? Nějaká jiná? Ze sebe i druhé strany kolikrát cítím, že je prostě jednodušší rychlý konec než na něčem pracovat. A ostrůvek roste...

Tak já nevím - jsem v tom sama, nebo máte taky takové pocity míjení s lidmi, se kterými jste si mívali co říct? A vůbec. Jaká se vám zdá současná mezilidská komunikace?

pátek 16. srpna 2013

Oh, Mein Gott

Dneska jsem byla na letišti a bylo to krásné. Kamarád si totiž dělá pilotní lístek a včera jen tak plácl, ať přijdu. No, ale to bych nebyla já (a mé vybouchnuté rande), abych nakonec vážně nepřišla!

Letní podvečer, zapadající slunce a příjemně měkké světlo -  ideální na fotografování (že já si nevzala tu starou Minoltu!), nad hlavou a někdy i v zádech větroň ("hlavně jdi po kraji!"), kolem pole a zvlněná krajina. Aaaaaa, moc hezké.

Do letadla jsem se nakonec nedostala, což nevím, jestli bylo dobře, nebo ne, ale spokojená jsem byla i tak. Což nemělo trvat věčně...

Dneska jsem ovšem taky byla donucena řídit. Uááááá. To by totiž nebyl můj kamarád, aby mě konečně neposadil za volant. Jako jednalo se POUZE o vyjetí z parkoviště a dojetí k nejbližsí větší (ale i tak stále nanicovaté cestě). Což mi ovšem nebránilo v tom plést si plyn s brzdou (docela zásadní věc, viďte - taky jsme si to ujasnili ještě před samotným rozjezdem, když mi záhadně nešlo nastartovat), neřadit (to musel kolega) a jen s vypětím všech sil nejet uprostřed vozovky... No, byla to hrůza! Ale na mou obranu jsem na sedadle řidiče skoro ležela, neboť nešlo řádne nastavit na mou pidi výšku a furt ujíždělo, takže pedály jsem hledala opravdu intuitivně (nebo spíš neintuitivně v mém případě), taky byla řádná tma - prosimvás na nějaké kontrolování zrcátek zapomeňte, tolik vjemů najednou... Jako světla jsem měla zapnutá, to ne, že ne, jen jsem ještě předtím stihla řádně setřít a ostříknout přední sklo :) Naštěstí toulaví psi i kočky byli někde v bezpečí, jen se objevil zatoulaný cyklista, ale ten rychle vyhodnotil situaci a brázdil to málem škarpou... To nemluvím o pobavení všech okolo, když jsem na něj (jako na toho kamaráda, ne cyklistu) vykřikovala, že tam PROSTĚ NEVLEZU, že jsem neřídila šest let. Ze tmy se na to ozvalo: "Tak na to se rád podívám" aneb měla jsem velký fanklub. Chvíli se děsil i kamarád, že na tom parkovišti něco nabourám, neboť jsem nemohla najít výjezd (neupozornil včas, chápete) a museli jsme ho celé objíždět... Nakonec jsem ale byla pochválena :) To asi, že jsme přežili.

Prý mám jezdit častěji. Že mě zase jako vytáhne. No, ale já si myslim, že teď spíš sedí někde u panáku, je rád, že je, a pořádně to rozdýchává... Adrenaliny zase.

středa 7. srpna 2013

Sečteno, podtrženo

Nejprve ještě, co se tu z Vrasny nevešlo. Rosa se mě zeptala, co je tam nejlepčejší. To je jedna z takových těch složitých otázek, nicméně je dobré si je uvědomit a zkusit na ně odpovědět; už jen sami pro sebe. A tak jsem přemýšlela a napsala jí tohle "mě asi hrozně baví takový ten pocit 'člověka bez historie' (nebo identity nebo jak se tomu jevu říká), jakože tě tam nikdo nezná, můžeš si dělat co chceš a být, kým chceš. ráno ráda plavu v tom klidném čistém moři. a taky mě baví jen tak se procházet uličkama a prohlížet si ty místní domečky a zahrádky... celkově jsem prostě jen tak ráda, že jsem"


Jak to bylo s plněním a neplněním předsevzetí: na Meteoře jsem byla, psát jsem vám psala, skútr jsem si nepůjčila (bože, jak ten asi musel vypadat?!), ale kolo byl dostatečný adrenalin, z mořských potvor jsem vyzkoušela akorát krevety (jinak, vtipně, jsem měla ještě dvakrát tuňáka z plechovky, neb tam nebyla žádná rybárna, kde by se dala čerstvá havěť nakoupit), sluneční alergii jsem rozhodně nedostala, ani jsem se nespálila (věčná sláva Daylongu pro děti s faktorem 30), nicméně je mi teď říkáno, že jsem se ani neopálila (no, to se dalo čekat), běhat jsem taky byla, sice jen třikrát, ale i to se počítá, ne? Tak u mě dobrý... Akorát nalakování nehtů klasicky nevyšlo - na rukách jsem to zvládla až v den odjezdu, odstín mint stále nevyzkoušen.

To bych nebyla já, abych vám tu nedala nějaké žvance jako bonus - salad, pasta, kuskus, salad a tak furt dokola, pohledy, které snad dojdou tento týden, čórnutý fík (ale že byl dobrý - jako přímo ze stromu) a neoslňující gyros. A jak vidíte, zásadně nejím v posteli ;)


No, a kdybyste náhodou byli někdy v situaci, že byste měli jet na dovolenou sami, tady jsem si dovolila malý seznámek pro a proti... Já musím říct, že za sebe jsem si to užila a výjezdu o samotě nelituju. Jedině kdo s tím měl problém, bylo okolí ("Jejda, vy jste tady sama?! To jako orpavdu?! No, a proč jste neřekla?! To jste mohla být s náma!"), které to naštěstí zjistilo až na poslední chvíli. No jo, na dovolené sám, to se prostě nenosí. Vím, že to mysleli dobře, ale jsem ráda, že jsem se z podobných návrhů nemusela vyzouvat od začátku. Kamarádka to okomentovala slovy: "Rebelové to měli vždycky těžké" :-D

PRO
- program je zcela na vás - vstáváte, jíte, spíte a jste na pláži přesně v tolik hodin a přesně tak dlouho, jak sami chcete
- když už vás pláž nebaví, můžete si udělat vlastní program (taková nesnesitelná lehkost bytí)
- můžete po pokoji chodit nazí
- nemusíte se za nikoho stydět na pláži (ani za sebe - nikdo vás tam přeci nezná)
- nemáte za nikoho dalšího zodpovědnost 
- nemusíte pro nikoho vařit, nečekáte frontu na sprchu nebo záchod
- nemáte se s kým hádat
PROTI
- nemá vám kdo namazat záda (taky vám je nemá kdo namasírovat - po celodenní cestě v buse dost důležité)
- nemáte s kým sedět večer u vína, krevet a podobně
- častěji máte strach (z hadů, žraloků, lidí atd. atd.)
- musíte sami zabít všechny komáry
- nemáte se s kým hádat

PS: Návrat do reality klasicky famfárový - nehorázný nedoplatek za plyn a ohrožení celé skladby a vůbec pokračování bytu. Nutno vyřešit do konce srpna, kdy nám končí smlouva. Podepsání smlouvy na zámku v Kuřimi ;) Zítra odjezd do Belgie, ale to už je poslední letní cesta do zahraničí, slibuju, pak už budu jen sedět na zadku, sekat latinu a dopisovat diplomku a připravovat se na budoucí povolání... V neděli jsem zas tu, tak se zatím mívejte ;)