čtvrtek 28. března 2013

Srdce pod závějemi

Já jsem prostě NE-PO-U-ČI-TEL-NÁ! A ještě o tom nestíhám psát. A je toho tolik! Bohužel spíš takového dumkyžalkového... Sníh a sychravo a bez muže a s ekzémemem a s diplomkama a... Jo, a ještě jsem se děsně, ale fakt děsně opila v pátek na plese, fuj! Co vám mám říkat. Ale vy mi raději řekněte, ať už se vykašlu na dobře-tančící-muže a spol. a naladím se konečně na nějaký seriózní mód. Neb všechno je to o prioritách, že?
Tak zatím alespoň Leontýnku a večer snad nějaké delší psaní.




pátek 15. března 2013

Až já budu velká... Budu mít v pokojíčku růžovou

Už visí! Aneb: mám v pokoji divadlo. No dobře, dobře,  přestanu si hrát na hrad v Karpatech a všechno vysvětlím. Výhodou blogu je, že už nepíšu na FB tyhle pomatené statusy (nebo alespoň ne tolik, hehe), které všechny akorát utvrzovaly o mé vyšinutosti (i když mě právě tohle na nich asi i baví). Postupem času zjišťuju, že nejlepší koncept by pro mě asi byl twitter (to by byl hotový ráj takových ptákovin a zdánlivývh nesmyslů, protože interních vtipů - bohužel někdy tak interních, že jim rozumim jen já; teď by se tu hodil nějaký tourettovský výkřik, což mi připomíná naprosto minimalistické a přitom dechberoucí ztvárnění Vltavy, no nic), ale k Twitteru mám bohužel nějaké zábrany skrz minulé životy a taky ho nemá moc lidí z mého okolí. Takže je vlastně dobře, že se můžu vypsat tady na bločku a všechno vysvětlit.

Sama někdy nestačím zírat, jak se sama sobě mením před očima - vždycky jsem se například pokládala za spíše nerozhodnou osobu, takže se poslední dobou velmi překvapuji, na kolik věcí mám dosti vyhraněný názor, což ostatně povtrzuje i tenhle blog. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, každopádně mi to přijde jako určitá známka dospělosti - že už jsem jako hotovější člověk než dřív. No jo, holka, už seš stará! Teď to vypadá, že se to zase začíná ubírat tím divným směrem jako někdy posledně, ale ne! Nebojte se. Jako jednu ze známek svého určitého vyzrání beru i fakt, že jsem přestala mít odpor k růžové. No jo. Dokonce bych řekla, že ji i začínám vyhledávat. Zatím se sice držím tlumenějších odstínů jako je starorůžová nebo těmně, až skoro fialově, růžová a takové ty Hello Kitty barvy nechávám přece jen malým princeznám. I když! Jednu vyloženě cukrátkovou věc mám: na podzim jsem si kolem svých narozenin dopřála první (a asi i poslední) číslo Elle, kde bylo úplně nechutně růžové, lakýrkovo-plastové psaníčko, které bylo tak moc ee, až jsem ho hrozně chtěla. Zatím bylo venku jen jednou, ale ohlasy se dostavily, chichi. No, a jak jsem s tou růžovou začala sympatizovat, začala mě lákat i v mém novém (od září) pokojíčku. Začalo to růžovou hortenzií Hertou (protože u mě mají květiny jména - jen doufám, že Hertička na jaře obrazí, přez zimu z ní zbyly jen tři smutné pahýlky), pak jsem ve svém rodném městě objevila úžasnou látku na závěsy - temně růžovou s jemným kytičkovým vzorem, který ale z dálky nejde vůbec vidět; a na stejném místě pak ještě takovou režnou látku s bílo-růžovými kvítky, která by se mi líbila na stěnu za postel. No jo, jenže pořídit si takové závěsy nebo látku za postel není jen tak, když máte pokoj se stropem víc jak tři metry vysoko. Hm, schyluje se k vyprávění příběhu, což je velmi riziková záležitost, takže raději shrnuto podtrženo, látka za postelí ještě není (ale je pečlivě schovaná ve skřini, kde čeká na potřebné úpravy a přibití), z látky na závěsy byly dlouho zatím jen polštářky u postele, ale po složitých peripetiích se sháněním jejího potřebného množství na mé obr okno, je od tohoto úterý nainstalována i tam (děkuju, Luci - my s výškou Kylie Minogue nemáme šanci ani ze žebříku). A je to teda nádhera! Jak je to okno veliké, působí to opravdu jako opona v divadle, úplně mi to připomnělo loutkové divadlo, které se v naší rodině dědí už nějaký čas. Takže konečně mi v noci do okna nesvítí pouliční lampa ani nekoukají kluci z bytu odnaproti. Ale úplně nejlepší bylo probuzení další den ráno - denní světlo je mnohem lepší, než to umělé, takže látku jemně prosvítí a v místě okenních tabulí vzniká světle růžová, ale příjemná, barva - nádhera. Přikládám fotky na ukázku, ale myslím, že to na nich tak nevynikne (ranní tam ani není - bylo to nějaké moc intimní na foťák; nebo jsem možná jen byla moc líná ho použít).
Před představením... (Můžete si všimnout taky sladění MDŽovských tulipánů, které maminka nechtěla domů)
A už hrajeme!
 
 
A protože pořád neskutečně vyfukuje vítr (já ho tipuju na severní, neboť cestou ze šaliny ke vchodu je to obzvláště zážitek), pustíme si k tomu alespoň písničku. Hezký den!


středa 13. března 2013

Oblíbená papu I

Slíbila jsem nějaké odlehčení a zatím nejvíc ohlasů bylo asi na jídlo (a teda taky na muže, ale to zas takové odlehčení není - alespoň pro mě, cha), takže sem s ním!

Někdy mám pocit, že jsem jako malé dítě, které má takové ty jídlové období, kdy nějaký čas vyžaduje jen určitý pokrm nebo potravinu, po nějaké době se jí přejí a vytvoří si další obsesi. Tak úplně takhle to se mnou není, ale mám v podstatě pár oblíbených potravin, které jím furt dokola. Víceméně poslední dva nebo tři roky byly HODNĚ špenátové (každý týden minimálně jednou), takže asi i proto si od něj dávám chvíli pauzu. Nicméně vám můžu poskytnout alespoň své vůbec nejoblíbenější jídlo se špenátem - špagety se špenátem :) No jo, špagety jsou taky významná položka mého jídelníčku.

A jak na to? Je to úplně jednoduché - na zpěněné cibulce rozpustíte pár kostek sekaného špenátu, můžete zalít trochou mléka nebo smetany, přidáte česnek. Fígl je v kombinaci s provensálským kořením, to tomu dává pravý šmrnc, jinak už jen sůl a pepř, promíchat se špagetama a posypat oblíbeným sýrem. Voilá!

Ale jinak si špenát umím představit fakt víceméně všude: jako polívku, klasicky na husto s barmborovým knedlíkem, na pizze, v lasagních, v listovém těstě, čerstvý v salátu...

Takže špenát je trochu upozaděn. V lednu jeho místo převzaly noky a než se pustím do nějakých kombinací, chtěla bych se na chvíli zastavit právě u jejich fenoménu aneb /ňoky/ a všechno kolem. OK, vím, jak se to píše i jak čte (i když to taky chvíli trvalo), ale přijde mi to trapné (chvíli jsem bojovala s brněnskou variantou trapný - no jo, pomalu se mi to dostává do krve). Napište něco italsky, nechte tomu patřičnou výslovnost (nemůžu si pomoct, to slovo zní perverzně), nejlíp to propagujte rodilým Taliánem v televizi a máte nový gastrotrend, za který si každý rád připlatí... Protože je to něco nóbl, in a nového. Hm, to jo, no - mouka, brambory, vajíčko - samé luxusní zboží. Akorát je to pracné, já vim. Nemá to daleko od bramborových knedlíků nebo halušek - rozdíl je hlavně ve tvaru a názvu, který dodává značku, pozlátko, exotiku. Nebo vám to tak nepřijde? Takže shrnuto, podtrženo: na /ňoky/ si choďte k Italům (nebo do každé druhé trojky, která je teďka nabízí), tady budou prostě noky, neboť nějaký takový recept byl jistě už dávno a krom toho já žádný taliánský nedoržuju (ještě abych ty brambory pekla na soli, ne?), dělám to všecko od oka a dávám dva druhy mouky, takže vlastně ani žádné /ňoky/ nedělám. A jak já to teda dělám? Všecko záleží od počtu strávníků, pro které vaříte - respektive vajíček, která se tam dávají. Má tam být celé vejce, takže minimum je asi jedno (pokud nechcete nějak půlit žloutky a bílky - patlání je v receptu už tak dost, to mi věřte), no a to pak vyjde cca pro dva lidi. Dál si to vynásobíte, viďte. Takže na to jedno vajíčko to chce dva střední brambory, uvaříte je celé ve slupce a ještě horké (to je nejvíc neoblíbená část procesu -au, au) je nastrouháte najemno. K tomu dávám od oka půl napůl (? mám to dobře napsané?) hladkou a polohrubou mouku (pak jsou tak akorát měkké a přitom se nerozvařují), ono již tolikrát zmíněné vajíčko a trochu soli. Mouku přisypávejte postupně - mělo by vám vzniknout těsto, které lze zpracovat rukou a už se moc nelepí (ale moc to s tou moukou nepřehánějte, jinak budete mít noky tvrdé). Pak z toho uválím hady/šulánky - co je vám bližší :) a nakrájím na docela malé kousky (ještě se navaří), hážu do vroucí osolené vody (nezapomeňte je promíchat - aneb oblíbená domácí historka, jak tatínek vařil knedlíky a nechtěly mu, mrchy, vyplavat), uvařené jsou v cuku-letu. No, a něco k nim, ne?
Tady oblíbená kombinace rovněž na těstoviny - blesková "omáčka" z rajčat (víceméně je jen lehce osmahnu na pánvi + koření, někdy i s cibulkou, někdy přidám smetanu). A já si jídlo obvykle ráda posypu ještě nějakým semením - len, sezam a slunečnici mám doma skoro vždycky. Hezky to pak křupe.
Haha, no, tak přece jen tady ten špenát pořád figuruje - použila jsem listový, ale koukám, že se to moc nepovedlo, plave mi to v tom sójovém mlíce, to tak být nemělo.
A koukám, že bramborovému těstu jsem propadla dokonale, takže o pár dní později byly ještě sladké knedlíky - tady s - pro mě - novou kombinací švestek (použila jsem zavařované) a mletého máku.
Jsou tam, i když divně vyfocené. Ale musím uznat, že klasická kombinace tvarohového těsta a kakaíčka mi chutná daleko víc. Už se těším na léto.
No, a asi ze zbytku - z toho vajíčka jsou prostě fakt minimálně dvě porce jsem vytvořila špenátové kapsy (tak už je tu zas) jednoduše jen na pánvi rozmražený špenát s balkánským sýrem, tuším, že jsem to tehdy ani nekořenila. Na obrázku i s mým úkolem do francouzštiny :) Jinak ty taštičky ale doma děláváme s povidly a je to moc dobré. No, teď to vypadá, že nic jiného nejim, ale od té doby po bramborovém těstě ani vidu ani slechu. Ale zkuste to, domácí je nejlepší.

Uf, to by byl akorát leden a já jsem vyčerpána. Tak další oblíbenosti příště, jo?





Přetlaky

Tak jsem si o víkendu přečetla zprávy... A já vím, proč to nemám dělat! Pravda, byly to novinky.cz, ale to má taky nějakou výpovědní hodnotu, ne? Takže co jsem se dozvěděla a hned to udělalo můj den lepším (nějak se mi tu nedaří odstranit ten anglicismus)? Za domácí zprávy bych jmenovala asi hlavně tu o počasí, neodpustím si ani citaci: U srážek už výhled není tak jednoznačný, s 50procentní pravděpodobností budou srážky průměrné a se 40procentní podprůměrné. Uhm, výborně, takže to vlastně znamená, že s šedesátiprocentní pravděpodobností budou spíše nadprůměrné? A co si tak jako pod tím mám představit? Déšt co dva dny? Trakaře? Informace jak noha... ČHMÚ začala letos v březnu vydávat měsíční předpovědi bez konkrétních údajů o teplotách a množství očekávaných srážek. Tyto předpovědi totiž příliš nevycházely. Nové předpovědi udávají jen pravděpodobnost, s jakou budou v daném období srážky a teploty podprůměrné, nadprůměrné či průměrné. Ano, to je velmi rozumné, takže už nebudou za voly oni, ale my, neboť já se z takové zprávy teda absolutně nic nedozvím. No, a pak Amerika, ta ve většině případů nezklame, to už ani citovat nebudu. Tentokrát mě uklidnili, že konečně bude ve školách bezpěčně (alespoň v Jižní Dakotě), neboť tam učitelé mohou nosit do třídy střelné zbraně. Moc fajn zlepšovák, jen doufám, že tohohle se u nás nikdy nedožiju. A jako třešnička na dortu byla anketka v Rakousku o Ádovi, a to už se mi vážně zvedal kufr. Jako chápu, že některé věci mohly být fajn (třeba mělo hodně lidí práci, což je dneska problém), ale ty vole! Podobně mě nedávno dostala babička (a to si o ní myslím, že to je moudrá žena), když se rozohnila nad Grebeníčkových překroucením o Palachovi a zakončila to žalostnou větou A to jsem je volila! (jako po revoluci!). Znám babičku a vím, co jí na dnešní době vadí (zase ta práce, kapitalismus a skrz něj pokřivené vztahy atd.), ale opět: ty vole! Jsem zůstala jen tupě zírat. Dyť v tom žila. Taky měla problémy, taky toho spoustu nesměla... A co ty čísla, co ty procesy? A to jsem si říkala, že akce Přemluv bábu byla zbytečné haló...Tak lidi, choďte aspoň do kina, tam si ten názor ujasníte. No nic, ale už zas moc kecám. Takže prostě se na nějakou dobu zase vrátím ke klasickému konceptu pročítání nadpisů, které mě většinou spolehlivě odradí od dalších akcí.

Nicméně jsem si ten den naběhla celkově, neboť jsem se rozhodla prozkoumat problematiku Iluminátů, která poslední dobou vykukuje za každým rohem. No, nic moc zajímavého jsem se nedočetla - většinou jsou to úplné kraviny, exemplárním příkladem budiž amatérsky sestříhané video podbarvené 'tajemnou' hudbou, které má dokazovat Schwarzenbergovo členství právě v této organizaci. I z těch útržků rozhovorů, které tam autoři namíchali je očividné, že mluví o něčem úplně jiném. Ale neva, konspirační teorie pro blbé... Nicméně, když už se něco zajímavého naskytlo, bylo to vážně docela velké a vážné, až jsem teď sama z celého tohohle článku nějaká těžkomyslná. Doufám, že to na vás nebude mít stejné účinky. Nicméně to muselo ven (jj, blog je úžasná terapie, hihi) a jestli máte nějaké příspěvky na toto téma, budu jen ráda...

A hnedle odlehčíme, nebojte!

sobota 9. března 2013

Maminka

Chlapi, nechlapi, největší stresík jsem měla z příjezdu maminky. Poprvé za víc jak pět let mého žití v Brně měla přijet jen tak - žádné stěhování, žádné projíždění kolem, přespávání před nějakým výletem jinam apod. Prostě jen tak. Na návštěvu. Chtěla jsem jí to tu udělat hezké. Chtěla jsem, aby všechno bylo fajn, aby mohla být pyšná, že už jsem velká, aby se nemusela o nic starat... A víte co? Všechno to dobře dopadlo; samozřejmě spousta věcí mohla vyjít líp, ale dokonalost je blbost, takže z nervozity týdne taky radost týdne, a to je fér.

Hlavně mám obří radost, že se jí líbilo u nás na bytě. Při stěhování byli naši klasicky ne zcela nadšení jako pragmatičtí rodičové, co mají své odžito a odzkoušeno, a mají mě nastěhovat do dalšího starého bytu, ze kterého jsem navíc děsně nadšená. Oni nevidí ty krásné místnosti, vysoké dveře a nekonečné stropy, romantický balkónek a chladivou chodbu, kde večer dělá světlo dopadající z ulice přes mřížoví krásnou mozaiku na dlažbě... Oni vidí stará topení, dodělávající kotel, rozvrzané podlahy, plno práce. Rozumím jim; vím, že jsou nespokojení z lásky ke mně, že mě nechtějí poslat do bytu, kde bude zima, můžou být problémy s vodou apod. Já tam ale ještě nejsem (asi že nemám ty děti). Takže jako třešničku na dortu oznamuji, že chci spát na paletách... A rodiče mlčí, taky z lásky ke mně, protože vidí, jak je to pro mě důležité; dokonce mi seženou i ty palety (abych je nemusela polo-ilegálně sbírat po brněnských ulicích, hehe). Takže jsem prostě chtěla, aby se mamce tady taky líbilo, protože mně se tady líbí děsně moc. Ještě hodinu před příjezdem jsem dodělávala šůrování, převlíkla jsem postel do čistě bílého povlečení, konečně došlo i na umytí okna, nakoupila jsem něco k snídani, taky olivy a makrónky, kytičku na MDŽ jsme v Rosebudu vyzvedly až spolu... Taky se toho tady dost změnilo - naposled to viděla jseště nezabydlené, teď už máme i kytky a obrázky a fotky, topení nám vyměnili a koupelna i záchod včetně kotle fungují... Prohlížela si, komentovala detaily, myslím, že se cítila dobře. Ani nakonec dneska dopoledne nikam nechtěla, zůstala v posteli a četla si Balabánovy povídky Možná že odcházíme a Marianne bydlení. A dokonce si vyfotila moje dveře polepené mozaikou fotek a plakátů a nálepek a přáníček a vzpomínek... Ale ze všeho nejlepší bylo, že jsem se o ni mohla starat. Tak jako nás doma pořád obskakuje a opečovává, tady si sama neudělala ani čaj, u vaření oběda mě akorát sledovala z teplého koutu u topení, který si oblíbila v kuchyni, a bylo to super.

Nakonec i Hordubal v Huse na provázku, což byla hlavní "záminka" příjezdu - jakože nějaký program, že jo - byl přijat pozitivně, i když to byla teda mnohem větší soda než Pěna dní posledně (viz Já už události roku mám. A vy?). Tak mi přišlo, že by teď i docela ráda sem tam to divadla zašla sama. Povídaly jsme si jako dvě velké holky, který herec je pěkný a která herečka škaredá, což volně přešlo až k dnešnímu přiznání seznamky v Zastávce u jako vždy mňamózního kapučína a povídání si o vztazích a otcích a vůbec. A bylo to hrozně fajn. No, a teď už mi odjela a já se tady rozněžňuju u Arboureta, na které půjdu zítra večer do Bora. Nejvíc se mi líbí tahle:


Už se těším, až mě zase přijede navštívit moje držkatá sestřička. Jsou ty naše holky šikovné...

čtvrtek 7. března 2013

Jídlo poprvé, aneb jak já to s tím masem mám

A abychom to tady trochu odlehčili a přidali zase nějaké to vizuálno, napíšem něco o jídle, ne? To je takové nekonfliktní téma... I když. Někoho by už jenom ten štítek asi mohl nadzvednout. Někoho jako třeba mého tatínka. Ten sice zdárně papá pohanku, ovšem pokrm bez masa si umí představit jen horko těžko, takže v pohance stejně musí být zakomponována nějaká čabajka/cigáro/slanina/klobáska a tyto věci. Docela mamku s vařením lituju. Zvlášť, když se sejdeme já s taťkou a nedejbože, když sestře (patnáctiletá) ještě přijdou na návštěvu kaamrádky... No, nicméně nikdo tady nechce hanět maso, ať si každý jí, co chce - sama ho moc nejím ne z nějakých vznešených důvodů, ale jednoduše proto, že mi moc nechutná (plesk) - i když teda vůči kažodenní konzumaci masa bych se vyhradila, protože mi to přijde pro svět kontraproduktivní. Ale jak jsem říkala, nikdo tady nechce hanět maso, jen bych ráda trochu popropagovala pormy bez něj, jelikož i tak může mít člověk pestrou a chutnou stravu (příručka hadra).

A ráda bych začala svými dvěma v poslední době nejoblíbenějšími saláty (jaj, teď si nejsem češtinářsky vůbec jistá). Prvním je v podstatě jen vylepšený balkánský salát - jde totiž o kombinaci rajčat, okurků, balkánského sýra (papriku já nedávám, neboť ji moc nemiluji, ale klidně si ji tam přihoďte) a pozor, teď přijde to hlavní - a vařené čočky! Dochucuji akorát olivovým olejem a citrónovou šťávou, sůl a pepř jen podle nálady (někdy tam nechávám vyniknout jen tu chuť balkánského sýra, někdy ještě přikořením). A já bych si tak trochu ráda myslela, že jsem ten salát vymyslela, ale pravda je taková, že jsem na začátku roku učila v jedné firmě a naskytlo se mi tam jít i na oběd. Dala jsem si salátovou mísu a na talíři se mi smíchaly dva saláty - právě balkánský a nějaký s čočkou, a od té doby jsem této kombinaci propadla. Takže copyright asi nebude. Ale jestli máte rádi luštěniny, určitě doporučuju, díky čočce salát taky víc zasytí. Zkoušela jsme to už i s červenou, ale ta klasická má výraznější chuť, takže mi přijde lepší.
Druhý salát by asi vzdáleně mohl připomínat salát Valdorf, neboť je tam také kombinace se sladkým (jablko), rovněž se vyskytují vlašské ořechy a jogurtová zálivka; ale pokud to chcete porovnávat s "originálem" (neboť si nejsem jistá, že byl vůbec předlohou, i když jsem ho v té době registrovala na několika blozích), jde o opravdu hodně volný překlad. Spíš myslím, že vznikl metodou, co mě v obchodě zaujalo a co se pak našlo v ledničce (to je takový můj docela častý způsob vaření). Takže jsem tam strčila svůj oblíbený ledový salát (každý den čekám, kdy se ho už přejím), jako ostatně do každého salátu, ředkvičky (teď se dívám, že tam tehdy ta jablka snad ani nebyla, ale naposled jsem je tam dala - variujte, jak chcete), pokapala jogurtovou zálivkou (bílý jogurt, kremžská hořčice, sůl, pepř), posypala natvrdo/nahniličku uvařeným vajíčkem a vlašskými ořechy (ještě z domu od maminky, ale teď jsem zjistila, že docela levné vlašáky mají v podchodu mezi hlavním nádražím a Vaňkovkou), a jelikož jsem si chtěla asi pořádně dopřát, vidím tam i nějký kupovaný a la cereální rohlík. Mňam.
Taky máte nějakou osobní salátovou hvězdu?

PS: Jinak za obrázky se omlouvám - ve focení a aranžerii jídla nejsem moc zběhlá... Ale pro ilustraci snad postačí.


Balkónová sezóna

Hmmm. Tak rande proběhlo. A jak člověk může jít s vysokými očekáváními na představení Lenky Vagner (viz Já už události roku mám. A vy?), tak na rande teda ne. No, ale teď už je vám tím pádem jasné, jak to dopadlo... Mám vůbec pokračovat? Ale jo, já ještě něco pustím.

Samozřejmě ještě předem muselo být trochu drama, to bych totiž jinak ani nebyla já. Nakonec jsem grafika nadchla volňásky v rámci Cinema Mundi, které jsem dostala za překlad titůlků k jednomu filmu (dmu se a naparuji - je to fakt dobrý pocit, moci se pod něco podepsat - i když teda největší vychytávku vymyslela kamarádka, aneb "Jak bys přeložila u starého dědy are you already fucking her?") a rande bylo upečeno. Ovšem vybral film hned na druhý den a ještě vcelku brzo večer, takže jsem měla jen nějakou půl hodinu na dojezd na kýžené místo. Pečlivě jsem vypracovala itinerář, zdrhla dřív, abych stihla tu správnou trmavaj a... A ve správné tramvaji se po několika minutách stání na zastávce ozvalo, že cesta pod viaduktem je neprůjezdná a směrem na hlavní nádraží nic nejede, kdo chce, může si vystoupit. Tak a správná tramvaj i včasný útěk a celý itinerář a všecko mi bylo víte na co. Boj o čas začal - Žana běží o rande. Takže jsem se vyřítila směr hlavák, který jsem takhle teda ještě nikdy neviděla: tramvaje, trolejbusy a všecko naštosované jak krabičky všude před budovou nádraží, kolem pobíhající skupinky zmatených lidí, choleričtí řidiči v autech, že musejí na tom přechodu stát dýl... Pěkné. Nějakým štěstím jsem stihla náhradní autobus za dvanáctku na Českou a doufala, že dál už bude situace v pohodě. Byla. K Lucerně jsem dorazila včas, ovšem tam se vyskytla další překážka (jsem jak Honza, co si jde pro princeznu a plní úkoly, hehe): obří fronta až někam k zastávce (v dnešní době... před kinem... a žádným multi... dobrý, ne?). No, a v té frontě čekal onen grafik. No, a tu se již dostavilo první zklamání. Prostě mě vzhledově moc neokouzlil, nic moc z něj pro mě nevyzařovalo. Dyť já vim, taky nejsem nějaká bohyně, ale uznejte, že už jsem pro danou věc udělala hodně (a to ani nezmiňuju, že jsem si vzala sukni a nový svetr a umyla si vlasy a tak vůbec - ještě jsem litovala, že jsem si nestihla přelakovat nehty). Prostě to byl takový budulínek, moc nevypadal, jako na těch fotkách, co má na profilu, a ani nebyl takový vtipný a rozverný, jako když jsme si psali (dobře, dobře, první setkání). Ale taky - vůbec není grafik! Ani designér! Normálně tam kecal!!! To si taky můžu napsat, že jsem slavná brněnská kavárnice, i když je to leda tak sen. On k tomu má teda trochu blíž, ale podle všeho zatím dělá akorát holku pro všechno v nějaké firmě za Brnem. Takže tak. No, nakonec i ten film byl, neboť mě napadlo zarezervovat lístky, a ten byl teda dobrý. Ono pro to už trošku mluví i ti Lvi, že jo. Ve stínu je sice klasický příběh na klasickou notu - padesátá léta a jeden morální člověk proti celé mašinérii, který je pro pravdu a spravedlnost ochoten obětovat svůj život - ale tohle téma se u nás asi jen tak ještě nevyčerpá; krásný obraz, výborný Trojan, charizmatická Soňa Norisová, hudba Jana P. Muchowa, kterou jsem teda krom titulků moc nevnímala, ale dle společníka taky výborná... Poslední scéna a historický kontext mě sice ještě budou nějakou dobu strašit, ale to asi není na závadu. To rande... No, pak byla ještě kavárna, já mám teda kávu moc ráda, ale takové to nimrání se v ovocných a podobných tńech chuti a stupni nakyslosti (asi na mě chtěl udělat dojem) mě teda spíš vytáčí, takže zase nic. Jako nebyl špatný, ALE. Ale prostě to nebylo ono, vím přesně, komu by se líbil a já to nejsem. Nechci ho tady nějak dál očerňovat. No, ale nejlepší moment rande bylo, když jsme se zastavili do Kabinetu Toma holiče a Ondra mi přistřihl ofinu a kluci byli vtipní jako vždy a já si uvědomila (později), že jak to kouření děsně nesnáším, tak bych ho asi tolerovala raději, než humor, který mi nesedí. Nebo žádný humor. Nebo žádné charisma. A vím, že bych asi spíš měla dostat pár facek a vrátit se s požadavky na zem, ale zatím to nejde, takže se budu ještě chvíli ofrňovat, než skončím úplně na dně... Já se holt chci zamilovat, no. Snad to podle statistiky nebude zase až za půl roku, ach jo.

Nicméně začala balkónová sezóna, dnes bylo vedro dokonce i v jarním kabátě a vypadá to, že pažitka, kterou jsem nasela, vůbec neumřela. Taky jsem konečně sehnala látku na dlouho plánované závěsy a nehty mám natřené korálovou barvou. Takže jako, proč se neusmívat, že jo?!!!!


pondělí 4. března 2013

Projekt Muž

Hmmm, přepokládám, že projekt Muž bude zase oblíbená rubrika u vás, protože drby dycky táhnou, že jo?! No, dyť já taky semtam otevřu Super.cz, když to na mě řve, komu zase podělali plastiku, nebo kdo se zhulákal na večírku... Tak ale úplně takhle to tady nebude, jo?

No, co vám mám řikat, projekt Muž se nějak nevede. Po tom, co jeden dlouhodobý projekt skončil loni na podzim, je ticho po pěšině. Nebo ani ne tak úplně ticho, ale já si představuju nějaký dlouhodobý výlet, ne sejití z cesty... A tak jsem mrzutá. Už skoro rok a půl. Mordyjé! (Cha, konečně příležitost využít to nově obkouknuté slovo.) A tak jsem začala vážně jednat. Teda nejdřív jsem musela minulou středu dojít pozdě k ránu domů s rozbitou dušičkou a rozmazanýma očima a uvědomit si, že za ten rok a půl jsem měla vážný zájem akorát o tři muže. Ano, pouze tři. Z toho, po více či méně jasných (až zcela nejasných) důvodech, nic nebylo, takže jsem se rozhodla, že další takový rok a půl už teda ne! Co rok a půl, už ani měsíc ne. A že teda dám na ty rady okolo a konečně přestanu opovrhovat a vyhýbat se těm internetovým seznamkám... Když mě to přijde TAK nepřirozené! Já, věčná romantička toužící po nějakém neuveřitelném setkání s příběhem, který budu moct vyprávět ještě vnoučatům (no, naštěstí bude stejně co vyprávět, chachá), mám vyplňovat suché dotazníky a pak čekat, jaké kusy jí vyselektujou a z těch si vybrat??? No jo, přesně tak. Jak nepoetické. Ale i to je život. A tak jsem se na to vrhla. Účet na eDarlingu a už to jelo... Samozřejmě jsem toho začala litovat, jen co jsem se registrovala. Samé otázky na ano/ne, případně maximálně škála. Mátly mě otázky typu: "Jste inteligentní?", "Jste chytrá?", "Jste moudrá?" apod. - všechny samostatně ohodnotit... Taky jsem se bála, že v nabídce nebude vůbec nic takového, co hledám: tedy kulturně založený muž se smyslem pro humor (chápejte, aby to bavilo mě), nekuřák, nejlépe pracující v humanitní sféře, přitom zodpovědný... A už vůbec jsem nevěděla, jak mám dát jako vědět, že jsem dost střelená, že chodím rychle, že moc nejím maso a všechny podoné esenciální věci, když se mě tam furt dokola akorát ptali na oblíbené sporty. Dobře přeháním. Ale jen trošku. Nakonec se objevily i - ve škole tak neoblíbené - otevřené otázky, kde jsem se mohla projevit, ale už jsem byla tak vyčerpaná, že to, myslim, za moc nestálo. A to nejhorší mělo teprve přijít. Když se na mě začaly hrnout ty seznamy ajťáků a manžerů s popisem "celý můj život je uspořádaný", začalo se mi dělat špatně a měla jsem chuť vyhodit seznamku i s počítačem. Jako nic proti ajťákům - mám několik takových kamarádů a mám je ráda, ale jako partnera, to by nešlo. No jo, jsem předpojatá, já vim. Jo, ještě jsem zapomněla říct, že jsem si účet předplatila na tři měsíce (jinak tam totiž nevidíte fotky, což představuje docela důležitou součást, co si budeme namlouvat), což mě stálo nějakých osm set něco korun. Ale co, říkala jsem si, že už jsem vyhodila peníze za větší blbiny, že přece do lásky se investovat musí, no ne? Tady to ale zní dost divně... No, takže takhle jsem se vztekala a zase byla smutná a zlomená a nadávala na všechny radílky a seznamky světa a...
A pak se v seznamu najednou objevil grafik/designér. A mé srdce zaplesalo. No jo, já prostě blbá jsem a blbá zůstanu, ale co. Po projití jeho profilu plesalo ještě víc, neboť se ukázalo, že nekouří a je vtipný. Dost vtipný. No, netrvalo dlouho a začali jsme si psát. Taky jsem mu přišla taky vtipná...

No, nebudu to protahovat: zítra jdeme na rande, tak mi držte pěsti. Takže tu seznamku úplně nezatracuju teda :) Ještě bude možná legrace...

Já už události roku mám. A vy?

Rubrika 'Žana doporučuje' bude oblíbená, teda alespoň pro mě, neboť Žanička má neustále pocit, že má co doporučovat. Berte, nebo ne, ale zásobovat vás bude stejně. Takže abychom s tím začali, ne?

Letos se mi události roku podařily nasbírat už během ledna a února. Ne, že bych přestala vyhlížet další (jsem si jistá, že plno adeptů čeká v rámci festivalu Česká taneční platforma 2013), ale i kdyby nějaký kalendář končil březnem, mohla bych říct, že jsem s letošním rokem byla spokojená. Aha, vy ale možná nemáte tak úplně jasno, jaké ty události mám vlastně na mysli, že? No, zvolení nového prezidenta ani výhry/prohry Komety to nebudou. A to jsem tím teď nechtěla nikoho urazit. Já se jen pohybuju v jiné sféře. Takže MOJE události roku budou převážně kulturního charakteru a zatím bych se s vámi chtěla podělit o tyhle:

Zatím úplně největší radost mi udělalo taneční představení Lenky Vágnerové Mah Hunt, kde tancuje sama autorka a její partner Pavel Mašek. Je to o lovu, je to o vztazích, je to krásné. A nejlepší na tom je, že jsem se na tohle představení těšila už strašně dlouho (výlet do Prahy někdy může představovat velký problém, což už, doufám, skončilo), a když jsem ho konečně mohla vidět, vůbec mě nezklamalo. Ani trošku v ničem, fakt. Myslím, že jsem se červenala až za ušima, když jsem jako jediná aplaudovala v malinkém Ponci ve stoje, ale strašně jsem jim chtěla ukázat, jak se mi to líbilo a že tancovat a dělat umění má cenu. Z představení jsem byla úplně u vytržení - působivé byly taneční výkony na hranici fyzických možností (asi i kvůli tomu si to má společnice úplně neužila: po skončení mi řekla, že se o ty dva na jevišti celou dobu musela bát), herecké výkony, které často dodávaly představení komičnost a často tak zanedbávané odlehčení, minimalistická hudba a v neposlední řadě kostýmy a světelný design. To představení bylo prostě krásné. Myslím vizuelně krásné. Jakýkoliv obraz byste vzali, bylo by to umělecké dílo - našli byste tam spoustu zlatých řezů, linií, kontrastů... Chtěla bych to vidět určitě znova, minimálně proto, abych mohla alespoň něco z toho zachytit na svůj canon, při prvním setkání jsme si tím nechtěla narušovat divácký zážitek. Tady něco jako trailer, ale takhle to nejde, zajděte si na to, prosimvás, myslim, že v dubnu by to snad ještě mělo být v Ponci.



Dalším zážitkem bylo představení Aničky Petrželkové Pěna dní v Divadle Petra Bezruče v Ostravě (já jsem totiž původně holka ze severní Moravy!). Já to drama ještě tak moc ošahané nemám, asi protože jsem dřív byla vystavena akorát takovým těm ukecaným hrám předváděným postaru (nikdy mě nedokázaly odpoutat od toho, že sedím v divadle a přede mnou je jasně oddělené jeviště, na které se mám zhruba dvě hodiny vydržet dívat, brrr), což mě moc nebralo, a tak jsem se divadlu snažila poněkud vyhnout (krom tance teda). Naštěstí pro mě, posledních pár let objevuju plno moderních sekupení a kusů, které na mě takový účinek vůbec nemají, takže začínám pomalu podléhat i divadlu. No, a právě Pěna dní byla jedna z her, které mě opravdu nadchly. Trochu jsem to tušila, už když jsem představení objevila, protože po pár myšlenkových pochodech mi došlo, že mladou autorku vlastně tak trochu znám a že to bude nejspíš trefa do černého. O to milejší bylo, že se představení stalo rodinnou událostí, neboť jsem rodiče vytáhla po několika letech (ano opravdu - mé a sestřiny vystoupení v rámci ZUŠ se nedají počítat; teda jako ne, že by to nebylo kvalitní!) do divadla, a i proto se třásla o kvalitu uviděného. Dobré to bylo. Tatínek sice řekl, že tak 60%, a maminka zase, že to bylo zvláštní a musela by se poptat té autorky, co jako mělo tohle a tamto znamenat, ale smáli se ve stejné chvíle jako já, cestou domů vůbec nenadávali... Já myslim, že úspěch :) No jo, už k tomu představení. Je to zdramatizovaný román francouzského spisovatele Borise Viana. Jde vlastně o příběh dvou párů Colina a Chloé, Chicka a Alise, kdy... Ale ne, obsah ne - vždyť jsem vám říkala, že to neumim. No, jde tam hlavně o lásku a její různé podoby a zákruty, že jo. Ale je to moc hezky pojato - dílo je propojeno s Vianovým životem, takže je hra plná jazzu; objevují se i pohybové a taneční pasáže, celá první část je taková hodně barevná a plná, i když si po celou dobu vystačí s docela jednoduchou, ale variabilní scénou. Důležitým prvkem je vana. Celé je to takové snové a křehké, a to já ráda. Druhá polovina poněkud potemní (to vám dojde už před přestávkou, i když neznáte knihu), ale tak už to v životě chodí, a nezůstane opomenuta ani současná problematika. To vše za nějakých 190 korun, 130 když jste student, tak šup šup, minule skončili diváci i v uličce na podprdelníčkách - vyprodáno bývá rychle!

Pěna dní


neděle 3. března 2013

Prolog

Ale jo. Ono to dává smysl. Při psaní bakalářky (vlastně bakalářek - och vy mé obory) jsem si založila profil na čsfd a začala se intenzivně věnovat Mahjongu online. Při magisterkách to chce něco většího. Těžší kalibr. Něco více časkonzumujícího (jak my angličtinou zdegenerovaní studenti říkáme).
BLOG.
Nestačí, že je teprve od září, ale s o to větší vášní, pravidelně projíždím a vesele tak prokrastinuju, chce to povýšit. Chce to blog vlastní. A tak je tady 'Žana tropí hlouposti', aneb vše, co chcete vědět o životě jedné praštěné holky z Brna, a něco navíc, co ani vědět nechcete, jako přívažek.

A máte pravdu, 'Prolog' jako první příspěvek jsem ukradla (ani už nevím kde, no, na nějakém jiném blogu), ale to snad v dnešní době, kdy kradou všichni (chápejte, půjčují si nápady a v lepším případě je dávají do nových kontextů) nestojí ani za řeč. A je to tady! První příspěvek a já už začínám znít jako velká moralizátorka - prosimvás, kdybych tady nějak moc moralizovala, patosovala a dělala jiné nepřístojnosti, tak ihned zarazit. Toto tady nechceme!

Kde jsem to... Aha. No, 'Prolog' jsem si ukradla, protože je to slovo spojeno s divadlem a kulturou, a to všechno vám tady budu často nutit, a zejména proto, že se mi snad už navždycky u jeho vyslovení vybaví úžasná Mirka Prokešová a Martin Dvořák v dechberoucím tanečním představení Malstroem. Video není k mání, tak vám tady alespoň pustím písničku Broken harp od PJ Harvey, která byla součástí hudebního doprovodu (společně s hudbou Richarda Wagnera). Pokud neznáte umělecké seskupení ProART, jehož jsou ti dva tanečníci součástí, něco si o něm určitě najděte, vyplatí se o nich vědět. Dejte na mě.



No, a to bych tak byla ve zkratce i já: holčina, co má ráda kulturu a všem okolo ji s většími či menšími úspěchy propaguje (zatím jsem ale asi docela přesvědčivá - jestli já se raději neměla dát na to PR, haha), myslí si, že je docela vtipná (hehe), do každého příběhu se zaplete (vypadá to, že v nejbližsí době půjdu na film - počkejte, jestli se tady pustím do obsahu...), neboť prostě nedokáže pustit všechny ty detaily, o kterých předem ví, že nejsou třeba a posluchače akorát unudí. A chodí rychle. Tak.

To by pro začátek stačilo. Novému blogu zdar a sílu a autorce a snad i nějakým čtenářům, aby je to dlouho bavilo (nebo alespoň než dopíše ty magisterky, jo?).