pondělí 8. dubna 2013

Jak Žanička ke ztraceným sestřenicím přišla

No, to bylo tak... Jednoho dne jsem prostě měla dva táty, tři babičky a tři dědečky, bratrance, sestřenice, tety, strejdy a tyhlety okolo už se ani neodvažuju počítat. Ještě že máma byla jen jedna; máma je prostě jistota! Ale tak nějak více polopatě: našim to zkrátka tak nějak úplně nevyšlo, takže si jednoho dne táta sbalil věci (respektive byl nucen si je sbalit) a tak trochu zmizel z mého života. Nejdřív jenom trošku, to mi bylo pět, pak ale víc a víc, až bylo jednodušší si na něj vlastně nějak nepamatovat, než trápit Ježíška, který měl zařídit, aby se vrátil. No, nevrátil. Ale přišel jiný. Nejdřív pán, pak za nějakou dobu z něj byl táta. To, když měla přijít na svět moje sestřička, za kterou jsem moc ráda, a o které nikdy neříkám, že je falešná, nebo nevlastní, nebo, jak se to označuje. A za taťku jsem taky ráda. Asi teda nikdy nebudeme mít takový ten úplně blízký vztah, jako prý dcery s otci mají, ale vím, že toho pro mě udělal a dělá moc, máme se rádi, respektujeme se. A už jsme měli pár hodně dojemných momentů, na které nezapomenu.

Nicméně zpět k tomu prvnímu, k tomu, co mi dal život. Má ještě dva bratry, kterým to v rodinách teda taky úplně nevyšlo, ale z nich jsem, když to všechno ještě bylo docela dobré, měla dvě sestřenice a jednoho bratrance. Všichni starší než já (takže jsem si mohla užívat roli benjamínka, juchů!), ale jen o trochu, takže jsme byli docela dobře k sobě a jako malí si užili hodně legrace. Teda, alespoň jak já si to pamatuju. A to si toho nepamatuju moc. Vytěsnění je zvláštní mechanismus... Ale jezdívali jsme pravidelně na dovolenou v karavanu, taky si pamatuju na nějaké akce u chatky dědy a babičky v zahrádkářské kolonii (zvlášť se mi do paměti vrylo tamní kolo štěstí ze Dne dětí a taky jsem si naprosto jistá vůní toho domečku), rodinné oslavy... No, asi to mám dost zromantizované, docela dobře si dovedu představit, jak se se sestřenkama hádáme a pereme o nějkou hloupost, ale takovou vzpomínku nemám. Nicméně jsem přestala vídat toho tátu, čímž pádem samozřejmě i své dětské společníky. Nejdýl se držela babička. Ještě dlouho po rozvodu našich mi nosila mikulášskou výslužku a nějaký dárek na narozeniny. To bylo to období, kdy jsem měla tři babičky a tři dědečky, ale reálně vlastně jen jednu a jednoho - ty od mamky, kteří s námi bydlí v jednom domě. S jednimi se kontakt přetrhal, s těmi druhými jsem ho už nikdy pořádně nenavázala.

Tátu jsem pak párkrát potkala v Brně (ironií osudu jsme se octli ve stejném městě) a vždycky jsem z toho měla šok a ještě nějakou dobu potom nepříjemný pocit. Ještě jsem mu neodpustila. Po nějaké době se ukázalo, že to, co se zdálo být krásně zapomenuto, perfektně zahlazeno a přebito jinými zážitky a vzpomínkami, se stalo tak trochu osobním kostlivcem ve skříni. Skrz nějaké partnerské problémy jsem jednu dobu navštěvovala psychologa (mimochodem strašně charismatický pán; někdy jsem měla pocit, že si na těch sezeních čistí halvu on, ne já - povídal mi hodně zajímavých věcí), který se začal hrabat v mém dětství (aby ne - myslím, že byl dost freudovsky zaměřený), a osvětlil mi, že za mé trable (trpěla jsem přehnanou žárlivostí, která se ovšem později ukázala ne zas tak přehnaná - bývalý přítel sám dost přilíval do ohně) může takzvaný přenos - že mi totiž otec odešel v tom nejdůležitějším období mezi otcem a dítětem (dcerou - zase ten Freud :)) a že se teď přirozeně bojím, že partner, který je pro mě teď nejdůležitějším mužem života, mi odejde taky. A že ta pětiletá holčička si tehdy danou situaci nemohla vysvětlit jinak, než že tatínek odešel proto, protože pro něj (mimo jiné) ona nebyla dost dobrá, takže se teď ta vyrostlá holčička může někdy podceňovat a připadat si méněcená... No, člověk tomu může věřit, nebo ne, psychologie je věda nejednotných závěrů - babička mi třeba říká (když dojde na muže), že moc čtu, a myslím, že má taky velký kus pravdy :) - nicméně mi to přililo vodu na mlýn: byla tady osoba, do které jsem mohla ztělesnit všechny své velké problémy a křivdy, byl tu nějaký důvod. Po těch letech jsem si prožila určitou katarzi. A i když sama jistě hodně křivdím - nevím spoustu věcí, které se staly a proč se staly, doma se občas vyptávám jen velmi jemně - zatím nejsem ochotna a připravena ten černobílý pohled nějak měnit. I když vím, že i tohle mě asi jednou čeká, že abych byla smířený člověk, budu muset odpustit.

Nicméně na svou pozapomenutou rodinu, hlavně v poslední době, docela dost myslím. Na holky, na babičku - vím, že té to moc dlužím, že bych ji měla navštívit, i proto, že se jí krátí čas... Stálo to nějaké osmělování, několikrát jsem samozřejmě zase zapomněla, pak se mi nechtělo apod., ale v sobotu večer jsem se najednou vzmužila, našla sestřenky na facebooku (v něčem je ta věc opravdu k nezaplacení), požádala je o přátelství a napsala krátkou zprávu. A děly se věci! Šlo to líp, než jsem čekala, i dojetí bylo. Holky nadšené, zvlášť ta jedna, že se teda určitě musíme dát zase dohromady, že na mě taky myslívají a že je mrzí, jak to dopadlo. A že babička z toho bude úplně nadšená - letos prý slaví 75 let (ani jsem to nevěděla, ale já toho z téhle části rodiny nevím spoustu) a že jí chystají velkou oslavu na tom místě, kam jsme v létě jezdívali s tím karavanem... Prý tam teda "máme" i chatu. No, holky už mají každá jednoho prcka - moc hezké děti - a samy jsou strašně krásné mámy, doufám, že budu jednou taky taková! Hned už je naplánovaná i návštěva při mém nejlbižším příjezdu domů, z čehož jsem šťastná a vyklepaná zároveň. Přemýšlím, co dětem koupit jako dárek (jako nová "teta" si je přeci musím nějak získat) a jak shrnu skoro dvacet let svého života do nějakých pár vět. Víte, jak já vyprávím... Vlastně nevíte, protože se tomu tady zatím snad zdárně snažím vyhýbat, ale je to fakt hrůza! Směju se sama sobě už teď.

Jen mě mrzí, že s dědou už to neuzavřu, ten umřel když jsem byla na střední, domů přišlo smuteční oznámení a já nevěděla, co dělat. Na jednu stranu jsem cítila povinnost tam jít (krom toho jsme se určitě měli rádi), na druhou stranu jsem se bála. Hrozně. Že tam bude táta a všichni ti lidé, co jsem je už děsně dlouho neviděla. A jak to bude... Nakonec jsem tam nešla. A dodnes mě to mrzí. Ale alespoň to byl trochu i hnací motor ke kroku, který jsem udělala teď. Snad to má smysl. Snad to všechno dobře dopadne. Jen škoda toho času, co jsme mohli mít...

1 komentář: