Tak jsem vám tu chtěla napsat, jak byl ten minulý týden snad vůbec nejlepší v roce 2013. Ale nebojte, ještě to všecko bude, sama si ho ráda připomenu.
Nicméně teď už jsem teda s dětma (a jejich rodičema na telefonu) na škole v přírodě. Hm, kdo ještě nevidí zradu, mrknětě znovu do závorky. Krom toho, že děti dovedou pořádně zahrát na nervy, přišla dneska třídní učitelce ráno smska, že si jako rodiče stěžují někde na diskuzním fóru na internetu, že děti nemají dostatečnou stravu (pfff, co by jako chtěly - tady je to zlaté, bych je poslala na místa, kam jsem jako dítě jezdila já; chodí si i přidávat!), večer že nemají program (jasně jasně, takže jim už asi nemáme nechat ani tu půlhodinu po večeři, kterou si sami vyprošují na karty apod.) atd. No, prostě snůška blbostí. Každopádně je z toho tady aféra, učitelky rozladěné (aby ne) a tak kolem dokola. Takže paní učitelky teď fotí všechan jídla, aby měly dokumentaci pro rodiče, až přijedou, a vypadá to, že odpoledne mezi stopováním času, pískáním, zapisováním výsledků, vysvětlováním, okřikováním apod. budu asi nějakou imaginární třetí rukou taky fotit děti v běhu apod., aby bylo vidět, že teda jako i ten program byl. Šikana fakt. Zklamání. A pevně věřím, že jsou to zrovna takoví rodiče, co ani neumí nabalit dětem dvoje pořádné boty do lesa, takže při tomhle počasí někteří musí chodit v mokrém. Uf, tak jsem se vypsala a jdu dokreslit tu zašifrovanou zprávu.
Myslete na nás a přivolávejte alespoň sluníčko, prosím. Ono pak vždycky všechno vypadá líp, znáte to ;)
úterý 28. května 2013
středa 22. května 2013
Tančící bouře!
Nevím, čím to, ale od víkendu jsem nějak moc v pohodě. Možná to způsobil ten klidový režim, co jsem si nařídila minulý týden - měla jsem takovou očistnou kúru, v rámci které jsem si hlídala taky pořádný spánek; nebo tím, že po jejím dokončení jsem si nařídila zase pořádný pohybový režim - hezky každý den něco, každopádně jsem taková dobře naladěná, optimistická a dojímavá. A hlavně úplně imunní vůči stresům kolem stojící diplomky.
Od včereška jsem zase taková excitovaná z naší taneční hodiny. S lidma kolem tance je mi ve většině případů vážně moc fajn. Jako teďka v DASHině skupině. Teprve si to tam oťukávám, holky se spolu znají dlouho, tak jsem furt na periferii, ale i tak si to moc užívám, hrozně mi ty lekce sedí. Včera jsme dělaly hlavně impro a vznikaly krásné věci. Co mě taky na DASHiných hodinách děsně baví, je hudba. myslím, že by si na své přišel i můj ex-hudební znalec. Včera například toto - dneska to pouštím pořád dokola:
Do toho mě dneska Efka přejmenovala na Tančící bouři, což mi úplně vzalo dech - tohle by mě vůbec nenapadlo a přitom víc přiléhavé už to být ani nemůže. Máš u mě, Evi, pivo (třeba zase fénixe v Eře ;)), dostalas mě. Jak mě to krásně vykolejilo, musela jsem přemýšlet, co mi tancování všechno dalo a jak jsem za to vděčná. Taková ta chvíle, jak vás napadne milion krásných momentek, chvil, co jste zažili, které vám nikdo nevezme, kterýma se můžete živit ještě roky a roky... Prožila jsem krásných třináct (!) let na ZUŠ v Novém Jičíně, na kterou nedám dopustit (i když už to není, co to bývalo), naučila jsem se tam spoustu věcí, i mimo tanec a nejenom lyžovat, ale i do života; základ mých nejbližších kamarádek je právě tam; sjezdily jsme spolu po seminářích a soutěžích celou Českou Republiku (jednou jsme byly dokonce až v Itálii), jezdily jsme spolu ale taky na chatu kamarádčiných prarodičů, kde jsme zažily plno neuvěřitelných věcí; mezi nejlepší části prázdnin se vždycky řadilo letní soustředění v Luhačovicích; a tak bych mohla pokračovat a pokračovat. Pořád mě to táhne tak moc zpátky, že před dvěma lety jsem byla srdcem i hlavou projektu ANDROGYN alias našeho velkého návratu do ZUŠky a nacvičení vlastního ani ne desetiminutového vystoupení (ono se to zdá jako maličkost, ale zkuste si nacvičovat, když každý studuje/pracuje v jiném městě a máte se sejít akorát určitý víkend v dupce světa zvané Nový Jičín - kolikrát jsem tehdy přijela natajno domů jen na ten nácvik, aby naši nevěděli a nebylo jim líto, protože jsem měla v Brně povinnosti), teď jsem tady tak zavalená, že na nějaké pokračování není ani pomyšlení, ale jak se tu můžete dočíst, jak se něco šustně v divadle, jsem tam, jak dlouho netančím, bídně chcípám... Na co jsem psala svoji maturitní slohovku asi nemusím ani říkat.
Prostě, holky a paní učitelky, moc děkuju, daly jste mému životu směr. Jsem si jistá, že ten správný.
A ještě teda pár songů, které mám nadosmrti spojené s tancováním - třeba se vám bude něco líbit:
Od včereška jsem zase taková excitovaná z naší taneční hodiny. S lidma kolem tance je mi ve většině případů vážně moc fajn. Jako teďka v DASHině skupině. Teprve si to tam oťukávám, holky se spolu znají dlouho, tak jsem furt na periferii, ale i tak si to moc užívám, hrozně mi ty lekce sedí. Včera jsme dělaly hlavně impro a vznikaly krásné věci. Co mě taky na DASHiných hodinách děsně baví, je hudba. myslím, že by si na své přišel i můj ex-hudební znalec. Včera například toto - dneska to pouštím pořád dokola:
Do toho mě dneska Efka přejmenovala na Tančící bouři, což mi úplně vzalo dech - tohle by mě vůbec nenapadlo a přitom víc přiléhavé už to být ani nemůže. Máš u mě, Evi, pivo (třeba zase fénixe v Eře ;)), dostalas mě. Jak mě to krásně vykolejilo, musela jsem přemýšlet, co mi tancování všechno dalo a jak jsem za to vděčná. Taková ta chvíle, jak vás napadne milion krásných momentek, chvil, co jste zažili, které vám nikdo nevezme, kterýma se můžete živit ještě roky a roky... Prožila jsem krásných třináct (!) let na ZUŠ v Novém Jičíně, na kterou nedám dopustit (i když už to není, co to bývalo), naučila jsem se tam spoustu věcí, i mimo tanec a nejenom lyžovat, ale i do života; základ mých nejbližších kamarádek je právě tam; sjezdily jsme spolu po seminářích a soutěžích celou Českou Republiku (jednou jsme byly dokonce až v Itálii), jezdily jsme spolu ale taky na chatu kamarádčiných prarodičů, kde jsme zažily plno neuvěřitelných věcí; mezi nejlepší části prázdnin se vždycky řadilo letní soustředění v Luhačovicích; a tak bych mohla pokračovat a pokračovat. Pořád mě to táhne tak moc zpátky, že před dvěma lety jsem byla srdcem i hlavou projektu ANDROGYN alias našeho velkého návratu do ZUŠky a nacvičení vlastního ani ne desetiminutového vystoupení (ono se to zdá jako maličkost, ale zkuste si nacvičovat, když každý studuje/pracuje v jiném městě a máte se sejít akorát určitý víkend v dupce světa zvané Nový Jičín - kolikrát jsem tehdy přijela natajno domů jen na ten nácvik, aby naši nevěděli a nebylo jim líto, protože jsem měla v Brně povinnosti), teď jsem tady tak zavalená, že na nějaké pokračování není ani pomyšlení, ale jak se tu můžete dočíst, jak se něco šustně v divadle, jsem tam, jak dlouho netančím, bídně chcípám... Na co jsem psala svoji maturitní slohovku asi nemusím ani říkat.
Eště jako malinké - teda já už asi ve své konečné velikosti :)
A ještě teda pár songů, které mám nadosmrti spojené s tancováním - třeba se vám bude něco líbit:
Od 2.39 a pozor, je tam ostrý nástup ;)
Z mého nejmilejšího vystoupení "Nezastavujeme, máme zpoždění"
Hehe, nahrané na youtube v den mých narozenin :)
Tady se určitě dívejte - i s úžasným tancem Alvin Ailey Dance Company. To jsou atleti! (mj. jsem je propašlovala do své písemky z Afroameričanů na anglistice :))
Krásný dojímavý večer všem. Vaše Tančící bouře.
PS: Jestli se tady najde ještě někdo, kdo by stále pochyboval o tanci, určitě vyzkoušejte nějaký kurz taneční terapie a hned budete mít jasno ;)
pondělí 20. května 2013
Víkend letem světem
Tak jo. Kus soboty a neděle zavřená po knihovnách. Yep. Studie k diplomce načteny. Yep. Třetina knížky ke státnicím. Provedeno. Muzejní noc. Odškrtnuto. Esej do psychoterapie uměním. Už napsáno (Jmenuje se to "Knihy nejen zkoušet, ale také si o nich povídat" - příští rok to bude bestseller, úplně měním školství a všechno, víte jak, hihi - ještě aby mě někdo do té školy vzal, hehehahahoho). Lapač snů, šifrovací abeceda, vědomostní hra, indiánský úbor, barevné kameny,... Jojo, všechno vyrobeno, nakoupeno. Holka, tys ses ale činila, viď. A ještě jsem si zvládla zaběhat a vyprat a... Ženské životy, znáte to. Ale dost natřásání a pěkně postupně.
Ale ještě odbočka - na co jsem tenhle víkend přišla (bacha, teď přijdou velká moudra, tak se radši posaďte):
- NIKDY bych nechtěla být akademikem, PROTOŽE: jako akademik musíte něco publikovat, nedejbože to uzná většina kademické obce, která tím pak mučí nebohé studenty, takže vy pak máte ještě za života pořád škytavku (nemá někdo akademika v rodině, že by se to vědecky ověřilo?), jak na vás ti studenti celou dobu nadávají, no, a když doškytáte, tak se ještě převalujete v hrobě ze stejného důvodu (případně když se dozvíte, jak vám někdo tu vaši vědu zprznil)
- ČÍM VÍC a dýl jsem nucena pracovat hlavou, TÍM VÍC se mi strašně chce živit rukama - fakt otevřít tu kavárnu a péct tam ty koláče a obsluhovat ty lidi, nebo prostě sázet stromy, nebo něco natírat (já děsně ráda natírám, zejména dřevo), nebo vyrábět ty lapače snů (ne, to ne, u toho jsem se vztekala)
A už můžem, už tu máme smyčku - vrátili jsme se hezky idnánsky kruhem k indiánům (to nic psala jsem na jejich literaturu druhou diplomku, možná vám to někdy povím, tyhle mé interní nesmysly s klidem přejděte) a můžeme pokračovat. Nuže, abyste byli (původně tam bylo spontánně ypsilon, tak nějak počítám s ženským osazenstvem, ale nebudeme diskriminovat) v obraze, v neděli se změním ve velkou šamanku a mé mateřské pudy se definitivně zase naplní, neboť budu dočasně matkou asi 64 (počty nám ještě kolísají) dětí. Hip, hip, hurá! A jak tak sleduju ty blogy, vím, že děsně frčí různé souteže, takže já taky jednu vyhlašuju (cenou vám buď večná čest a sláva, případně, co mi na škole v přírodě cvrkne do nosu - volila bych být vámi raději tu první možnost), totiž: VYMYSLETE MI INDIÁNSKÉ JMÉNO. Já už jsem po tom vymýšlení všech těch kravin, teda pardon programu, dost vyprahlá, takže nějaký nápad by bodl - těším se na vaše návrhy. A myslete na nás s počasím, hlavní náčelnice dneska říkala, že prognózy nic moc - asi budeme muset uklidnit božstvo... Ale těším se: týden na Vysočině (kde je to mimochodem děsně krásné) s dětma ve třetí a páté třídě a tlupou paničelek, případně zase s horskou službou v zádech, neboť se nám ty termíny soustředění prý vždycky nějak kryjou... Loni tam byli i sporťáci z Masárny a měli triatlon a děti jim dělaly diváky a holky si fotili zmrzlé pindí... Ale nic, nebudeme zabíhat do detailů. Prostě tam děti nabyly spoustu zkušeností a zažily nevšední zážitky.
Odbočka číslo dva - novinky na seznamce: no, kolem fenoménu seznamka (respektive chování mužské části populace v tomto prostředí) bych měla hodně co říct, ale dnes jen bonbónek - objevil se tam nový profil. Jediné dvě informace, které udává, jsou tyto. Mám rád sex a judo. To ej kombinace panečku! Krom toho mi ho asi systém vyhodnotil, jako vhodného partnera, když mi byl nabídnut! No, to jen kdyby se někdo cítil ochuzen o seznamková dobrodružství...
Ad Muzejní noc. Jako jo. Akce roku to nebude, i když návštěvností by asi na takovou laťku aspirovala - nevím, kdy by v galerii byl tak vydýchaný vzduch a hrozila srážka s kolemjdoucími. Byla jsem s bandou lidí, kteří chtěli spíš 'kalit' (jak říkají), než chodit po galeriích - chápu, ty davy nebyly nic moc, ale kalení ( i když to bylo vcelku poklidné popíjení vodky s džusem v docela hojném počtu lidí, takže ani opití nehrozilo) mi teď zrovna nějak nejde, respektive na něj ani asi nemám náladu, takže jsem je před půlnocí zanechala svému osudu a šla chrnět, což bylo dobré rozhodnutí, když další den ta knihovna, že jo. Vůbec tenhle víkend byl plný dobrých rozhodnutí a vůbec nejlepší bylo, že jsem slevila asi půl kiláku ze své obvyklé běhací trasy, takže jsem doběhla domů jen s prvními kapkami a bouřkou v patách. Ale zpátky k muzeím - část výpravy jsem překecala alespoň na fotografickou výstavu Rudolfa Koppitze a myslím, že všichni byli docela spokojeni. Jako nahaté ženské fajn (v životopisu mě pobavila věta, že akty začal fotit až po tom, co se oženil), ale mně se nejvíc líbily ty jeho fotky z cest, krajinky, venkov, městečka. Ty z Maďarska byly vůbec nejlepší a úplně nej nej nejlepší byla fotka 'Maďarští voli' (nebo volové?) - záběr tak lehce z podhledu a zezadoboku, myslím, že sépiový nádech (většina těch snímků byly bromostříbrné fotografie - takové prapraprababičky těch našich současných), nevím, co mě na tom tak uchvátilo, ta majestátnost? Klid? Ale fakt krása. A spousta fotek nevypadalo ani jako fotky, někdy spíš jen jako tuš rozlitá po papíře... No nic, tady je pár mých soudobých a zcela nepoetických kousků z akce. Digitálních.
Ale ještě odbočka - na co jsem tenhle víkend přišla (bacha, teď přijdou velká moudra, tak se radši posaďte):
- NIKDY bych nechtěla být akademikem, PROTOŽE: jako akademik musíte něco publikovat, nedejbože to uzná většina kademické obce, která tím pak mučí nebohé studenty, takže vy pak máte ještě za života pořád škytavku (nemá někdo akademika v rodině, že by se to vědecky ověřilo?), jak na vás ti studenti celou dobu nadávají, no, a když doškytáte, tak se ještě převalujete v hrobě ze stejného důvodu (případně když se dozvíte, jak vám někdo tu vaši vědu zprznil)
- ČÍM VÍC a dýl jsem nucena pracovat hlavou, TÍM VÍC se mi strašně chce živit rukama - fakt otevřít tu kavárnu a péct tam ty koláče a obsluhovat ty lidi, nebo prostě sázet stromy, nebo něco natírat (já děsně ráda natírám, zejména dřevo), nebo vyrábět ty lapače snů (ne, to ne, u toho jsem se vztekala)
A už můžem, už tu máme smyčku - vrátili jsme se hezky idnánsky kruhem k indiánům (to nic psala jsem na jejich literaturu druhou diplomku, možná vám to někdy povím, tyhle mé interní nesmysly s klidem přejděte) a můžeme pokračovat. Nuže, abyste byli (původně tam bylo spontánně ypsilon, tak nějak počítám s ženským osazenstvem, ale nebudeme diskriminovat) v obraze, v neděli se změním ve velkou šamanku a mé mateřské pudy se definitivně zase naplní, neboť budu dočasně matkou asi 64 (počty nám ještě kolísají) dětí. Hip, hip, hurá! A jak tak sleduju ty blogy, vím, že děsně frčí různé souteže, takže já taky jednu vyhlašuju (cenou vám buď večná čest a sláva, případně, co mi na škole v přírodě cvrkne do nosu - volila bych být vámi raději tu první možnost), totiž: VYMYSLETE MI INDIÁNSKÉ JMÉNO. Já už jsem po tom vymýšlení všech těch kravin, teda pardon programu, dost vyprahlá, takže nějaký nápad by bodl - těším se na vaše návrhy. A myslete na nás s počasím, hlavní náčelnice dneska říkala, že prognózy nic moc - asi budeme muset uklidnit božstvo... Ale těším se: týden na Vysočině (kde je to mimochodem děsně krásné) s dětma ve třetí a páté třídě a tlupou paničelek, případně zase s horskou službou v zádech, neboť se nám ty termíny soustředění prý vždycky nějak kryjou... Loni tam byli i sporťáci z Masárny a měli triatlon a děti jim dělaly diváky a holky si fotili zmrzlé pindí... Ale nic, nebudeme zabíhat do detailů. Prostě tam děti nabyly spoustu zkušeností a zažily nevšední zážitky.
Tady jsou ty mé propriety, aby bylo vidno, že nekecám. Halena chce ještě vyšít, ale mám jen jedny ruce, pochopte. A foceno po půlnoci, tak mi odpusťte to světlo.
Odbočka číslo dva - novinky na seznamce: no, kolem fenoménu seznamka (respektive chování mužské části populace v tomto prostředí) bych měla hodně co říct, ale dnes jen bonbónek - objevil se tam nový profil. Jediné dvě informace, které udává, jsou tyto. Mám rád sex a judo. To ej kombinace panečku! Krom toho mi ho asi systém vyhodnotil, jako vhodného partnera, když mi byl nabídnut! No, to jen kdyby se někdo cítil ochuzen o seznamková dobrodružství...
Ad Muzejní noc. Jako jo. Akce roku to nebude, i když návštěvností by asi na takovou laťku aspirovala - nevím, kdy by v galerii byl tak vydýchaný vzduch a hrozila srážka s kolemjdoucími. Byla jsem s bandou lidí, kteří chtěli spíš 'kalit' (jak říkají), než chodit po galeriích - chápu, ty davy nebyly nic moc, ale kalení ( i když to bylo vcelku poklidné popíjení vodky s džusem v docela hojném počtu lidí, takže ani opití nehrozilo) mi teď zrovna nějak nejde, respektive na něj ani asi nemám náladu, takže jsem je před půlnocí zanechala svému osudu a šla chrnět, což bylo dobré rozhodnutí, když další den ta knihovna, že jo. Vůbec tenhle víkend byl plný dobrých rozhodnutí a vůbec nejlepší bylo, že jsem slevila asi půl kiláku ze své obvyklé běhací trasy, takže jsem doběhla domů jen s prvními kapkami a bouřkou v patách. Ale zpátky k muzeím - část výpravy jsem překecala alespoň na fotografickou výstavu Rudolfa Koppitze a myslím, že všichni byli docela spokojeni. Jako nahaté ženské fajn (v životopisu mě pobavila věta, že akty začal fotit až po tom, co se oženil), ale mně se nejvíc líbily ty jeho fotky z cest, krajinky, venkov, městečka. Ty z Maďarska byly vůbec nejlepší a úplně nej nej nejlepší byla fotka 'Maďarští voli' (nebo volové?) - záběr tak lehce z podhledu a zezadoboku, myslím, že sépiový nádech (většina těch snímků byly bromostříbrné fotografie - takové prapraprababičky těch našich současných), nevím, co mě na tom tak uchvátilo, ta majestátnost? Klid? Ale fakt krása. A spousta fotek nevypadalo ani jako fotky, někdy spíš jen jako tuš rozlitá po papíře... No nic, tady je pár mých soudobých a zcela nepoetických kousků z akce. Digitálních.
Na tyhle miláčky já si potrpím. Před Janáčkovým domem.
Ale tak jo, ještě nějaká kultůra byla - převážně mužský sbor pějící hity od Janáčka a Smetany (nebo to byl Dvořák, safra, málo jsem dávala pozor). Mně to přišlo zšenštilé.
A takoví krasavci se proháněli Brniskem.
To už je špilasová večerní - ještě před objevením blesku ;) Se mi smáli, jestli ten foťák jako je můj, když nevím, jak se zapíná blesk. Já ho ale nerada, no. Tak jsem zapomněla.
A s ním. No, ale dívejte, jak to vypadá, já to prostě nemám ráda. Ale noc to byla pěkná, to jo.
No, a jak jsem byla u těch rozhodnutí, tak to nejlepší teď bude jít spát. Dobrou noc.
PS: Jestli jste ještě neochutnali Mixit tyčinky, směle do toho - já byla dneska zase v Sklizeno a jednu zkusila a jsou moc dobré. Teda extra zdravé to asi nebude, ale alespoň to nevypadá na konzervanty - doba spotřeby byla jen nějak do července. Tak jsem to stihla :)
pátek 17. května 2013
Velká sláva
To mi ta Rosička teda zavařila! Sledovanost se zvedla asi o třista procent a moje čtenářská obec už čítá celé čtyři, ano ČTYŘI, pravidelné čtenáře! To abych se těď pořádně snažila, že jo?
No, jo, když mě zrovna teď nic převratného nečeká, tak co bych vám tak rychle naslibovala... Záživný víkend strávený po knihovnách asi těžko někoho zajímá (mě taky ne) a vegan je tak disciplinovaný, že má prostě teď práci, takže já nemám nárok. A já bych zas řekla, že to nemá perspektivu - no, uznejte, takové priority... Naštěstí já a disciplína máme úplně jiný vztah (hehehe...fňuk, fňuk), takže nějaké růžové vyhlídky jsou.
Zaprvé: si dělám velkou radost a vyrážím zase do metropole, kde bude Rosa (tu tady všichni znají, ani nelinkuju :)) a Moment (což se tváří jako děsně úžasná kavárna a já musím zjistit, jestli to tak doopravdy je) a Reen od 420people, které jsem tady naposled inzerovala, a určitě i nějaké další zážitky, takže zcela jistě něco přivezu.
Zadruhé: je zítra v Brně Muzejní noc, na kterou se poprvé (jsem to ale nula) chystám a snad si nezapomenu foťák a bude se mi chtít i fotit... Nicméně, Brňáci, pokud jste třeba zapomněli, nevšimli si, nebo se vám nehodilo (jako asi mně doposud), určitě pojďte taky!
Zatřetí: zrovna když jsem v Praze (jinak bych určitě šla), tedy příští středu, je v Café Atlas koncert skupiny URBAND Tomáše Vtípila. Café Atlas jsem tady jednou ne zcela nadšeně hodnotila - příležitost k návštěvě a zjištění, že už je (pevně doufám) vše, jak má být. Krom toho URBAND vážně doporučuju, jestli máte alespoň část srdce lehce kočovnou, jako já, nešlápnete vedle. Tři chlapíci se směsicí lidových i nelidových (já jsem zas recenzent) písní všelijakých národů, k tomu housle, kytara, basa! a drásavý mužský zpěv... No, u toho se nedá sedět!
No, jo, když mě zrovna teď nic převratného nečeká, tak co bych vám tak rychle naslibovala... Záživný víkend strávený po knihovnách asi těžko někoho zajímá (mě taky ne) a vegan je tak disciplinovaný, že má prostě teď práci, takže já nemám nárok. A já bych zas řekla, že to nemá perspektivu - no, uznejte, takové priority... Naštěstí já a disciplína máme úplně jiný vztah (hehehe...fňuk, fňuk), takže nějaké růžové vyhlídky jsou.
Zaprvé: si dělám velkou radost a vyrážím zase do metropole, kde bude Rosa (tu tady všichni znají, ani nelinkuju :)) a Moment (což se tváří jako děsně úžasná kavárna a já musím zjistit, jestli to tak doopravdy je) a Reen od 420people, které jsem tady naposled inzerovala, a určitě i nějaké další zážitky, takže zcela jistě něco přivezu.
Zadruhé: je zítra v Brně Muzejní noc, na kterou se poprvé (jsem to ale nula) chystám a snad si nezapomenu foťák a bude se mi chtít i fotit... Nicméně, Brňáci, pokud jste třeba zapomněli, nevšimli si, nebo se vám nehodilo (jako asi mně doposud), určitě pojďte taky!
Zatřetí: zrovna když jsem v Praze (jinak bych určitě šla), tedy příští středu, je v Café Atlas koncert skupiny URBAND Tomáše Vtípila. Café Atlas jsem tady jednou ne zcela nadšeně hodnotila - příležitost k návštěvě a zjištění, že už je (pevně doufám) vše, jak má být. Krom toho URBAND vážně doporučuju, jestli máte alespoň část srdce lehce kočovnou, jako já, nešlápnete vedle. Tři chlapíci se směsicí lidových i nelidových (já jsem zas recenzent) písní všelijakých národů, k tomu housle, kytara, basa! a drásavý mužský zpěv... No, u toho se nedá sedět!
Chm, videu se nechce, tak musím takhle. Ale hned bych si skočila! Takže Urband, Café Atlas středa 22. května 19.00 ;) A pak mi dejte vědět, jak tam bylo, co a jak obsluha a tak vůbec ;)
úterý 14. května 2013
Máj
Hmmm, původně bylo v plánu napsat, jak bylo minulé pondělí a úterý hezky, ale to už je jako dost neaktuální, takže nic. Moje smůla. Ale alespoň vám musím vylíčit to úterní divadlo, které jsem tu už tuším inzerovala.
Tak nám do Reduty přijeli 420 people z Prahy, společně s Davidem Prachařem, Janem Kačerem, Pavlem Fajtem (a WWW - ty byli z reprodukce) a jejich Májem. A že to byla podívaná! Děsně mě lákala už jen ta scéna s rašelinou a jezírkem, přišlo mi, že musí být hrozně příjemné se v tom válet (což tanečníci i potvrdili při diskuzi po představení; i když, všechno má své mouchy - Václav Kuneš jí měl právě při té diskuzi ještě plné ucho :)).
Tak nám do Reduty přijeli 420 people z Prahy, společně s Davidem Prachařem, Janem Kačerem, Pavlem Fajtem (a WWW - ty byli z reprodukce) a jejich Májem. A že to byla podívaná! Děsně mě lákala už jen ta scéna s rašelinou a jezírkem, přišlo mi, že musí být hrozně příjemné se v tom válet (což tanečníci i potvrdili při diskuzi po představení; i když, všechno má své mouchy - Václav Kuneš jí měl právě při té diskuzi ještě plné ucho :)).
Nakonec jsem neodolala a musela si scénu vyfotit - omluvte kvalitu, je to z balkonu.
No, prostě to bylo celé úžasné, co vám mám říkat? Taková jako úplně jiná liga, než co tady v Brně normálně máme... Trochu mi teda přišlo, že se na sebe snaží Prachař zbytečně strhávat pozornost, ale budiž mu odpuštěno, Máchův opus četl krásně a krom toho byl nejspíš hlavním otcem projektu. No, ale ty taneční výkony! Milan Odstrčil skákal jak o život, to bylo úplně neuvěřitelné, kde se v tom jeho těle bere tolik energie. Při intermezzech (právě na WWW, což byla jediná hudební složka, která nebyla naživo) se tanečníci opravdu proměnili v lesní duchy, byl tam i tanec s čelovkama, moje dušička se tetelila. A jistě, kdo jiný by mohl ztvárnit křehkou Jarmilu, v básni nemluvící, než Nataša Novotná. U ní je i to cachtání v brouzdališti vysoce uměleckým zážitkem.
Bylo to prostě úžasné spojení všeho - slova, hudby, tance, scény (všechny rekvizity byly řádně využity a měly v inscenaci svůj smysl), já to nikdy neumím pořádně vyjádřit slovy, když jsem z něčeho takhle nadšená. Nicméně excitovaná jsem byla ještě celý večer - lepší dobití energie si snad ani nedovedu představit. Pro mě určitě další představení roku! Ostatně posuďte sami - alespoň malá ochutnávka. Jinak repríza je 26. června v ND v Praze, doporučuju!
A jestli se vám tvorba 420 people třeba zalíbila, tak posílám ještě jednu ukázku s mojí úplně nejzamilovanější hudbou (oni mají vůbec vždycky úžasné spolupráce), a normálně všecky ty zvuky dělá ten týpek vpravo!
Koukám, že tohle představení taky dokonce reprízujou teď 22. května opět v ND Praha. Safra, safra, matičko stověžatá, že bych tě zas jela navštívit?!
PS1: A já jsem asi zase jednou našla tancování, které naplňuje mě - minulé pondělí první regulérní lekce (úplně poprvé jsme totiž slavili Den tance jamem přímo na Svoboďáku - když začátek tak pořádný) s úžasnou DASH, která nás oslovuje zdrobnělinama a je to od ní takové milé a přirozené a dělá nám krásné chorošky a člověk se s ní cítí moc příjemně. Krom toho má za muže výborného fotografa, který je autorem i oněch tanečních fotek, co jsem se tu s nima před nějakou dobou natřásala.
PS2: Na představení jsem se potkala se svými konzervatoristy, které doučuju z angličtiny, a ti mi zahlásili, že to vypadá na dvojku ze státní maturity. DVOJKU, chápete? No, já nechápala (páč už je víc jak půl roku mučím s blbým present a past simple tensem) a taky z nich vylezlo, že to byla jako lehce nějaká spolupráce, takže už to tady raději nebudu rozmazávat. Každopádně radostná událost dne a moc jim to přeju.
čtvrtek 9. května 2013
Jak se bojím
Ani nevím, jestli to tu mám ještě dávat, když se to dneska k mým pocitům vůbec nehodí, ale je to kus mě, tak asi jo. A taky jsem s tím psaním strávila nějaký čas, že jo - toho je si třeba vážit... Tak jo.
Z dětství mám jednu takovou zvláštní vzpomínku: ležím někde v ordinaci, všude na hrudníku takové ty vtipné hadičky přisáté jak pijavice; dýchám zhluboka. A vedle paní doktorka vážně (protože u doktorů je to jedině vážně) prohlašuje, že je tam šelest a že to bude citlivá holčička. To jako já. Zvláštní spojení, nemyslíte? Lékaři z nějakého tělesného symptomu hodnotí vaši psýché. Skoro si říkám, jestli jsem si to nevybájila. Třeba ve spojení s nějkaým filmem, knihou nebo snem. Bájit já totiž umím dobře (taky někdy vedete takové ty ideální rozhovory s kýmkoliv?). Každopádně na nějakém takovém vyšetření jsem v dětství opravdu byla. A srdce mám naštěstí v pořádku, na pravém místě a tak, znáte to, ale na té citlivé holčičce asi něco bude.
Všechno tak nějak víc prožívám. A nemám to dělat, já vím. Co nevím, je, kdy to zvniklo. Vždycky jsem se považovala za veselou holku, ale poslední dobou o tom trochu pochybuju. A vzpomínám. Můj bývalý přítel s oblibou používal větu z Knoflíkářů: "Víte, ona je moje žena tak trochu plačka" a dobíral si mě tím. Takže to tam bylo vždycky? Neumím se radovat ze života? Veselost jen hraju na ostatní? Maska rozverné holčičky, co po nocích lítá po Brně a dává kamarádům za stěrače vzkaz, že do práce zas beztak dorazí pozdě... S kravičkou samozřejmě. No vidíte, tak to si nemyslím - dyť se raduju z každé maličkosti. Tak že by známka dospělosti? Zodpovědnost? Možná. Možná jen zbytečně prožívám to špatné. A pitvám to, rýpu se v tom a máchám. A nemám to dělat, já vím. Ale snažím se, trénuju, zkouším se obrnit alespoň v těch každodenních maličkostech, zflegmatičtět. Pětiminutové zpoždění mě přece nerozhází, natož tak protivná babka v šalině. Tak. Přijmu to s grácií.
No, ale pak jsou tady takové větší věci. Vůbec nevím, co přijde v září, kam se vrtnu. S prací je to mnohem větší bojovka, než jsem si představovala. Včera kamarádka u vína s vykulenýma očima prohlásila, že to je přece děsně super a vzrušující. No, já nevim. Jasně, že je na jednu stranu (řekněme) dobrodružné čekat, kam mě vítr zavane a že to bude třeba úplně někam jinam než do školství. Jasně, že mě na jednu stranu děsí představa zakopat se někde do kabinetu a nezkusit nic jiného. Ale to taky nechci - ráda i něco jiného zkusím, ale mrzí mě představa, že se třeba nedostanu k profesi, na kterou se celých šest let připravuju. Že jsem nikdy nepracovala v kavárně, nebo nedělala korektury někde v časopise, protože na to už prostě nebyl čas - učila jsem a doučovala, protože jsem hlavně chtěla mít dost praxe. Chtěla jsem zkusit toto a kdyby to nešlo, tak se teprve vrtnout jinam, nebo ochutnávat něco i bokem, ale tohle měl být základ - vrchol mého pachtění na vysoké škole... Ztěžuju si to zbytečně? Kamarádka se taky ptala na Prahu, jestli se po něčem poohlížím tam. Jasně že mě Praha napadá zhruba každý druhý den, že dumám, jestli si nezavírám dveře k zajímavým možnostem. Dokonce se mi tam teď i přestěhovalo několik známých. Ale. Ale mám ráda Brno. Znám to tady docela dobře, ale zároveň je spousta míst, které jsem ještě neprobádala. Mám super bydlení. Mám tu kamarády. K našim to je pořád docela v pohodě dojezdnost. Po pár letech to dávno není anonymní město, o víkendu a prázdninách z toho máme vesnici. A ne, nejsem tady teď úplně spokojená, ale to je možná i hlavní důvod, proč nechci odcházet. Jasně že si dovedu představit sbalit si pár švestek a začít někde jinde s čistým štítem, úplně odznova. Jako nový člověk (i když na to mám moc dobrou paměť). Co nejde tady, mohlo by jít tam. Ale to je to. Praha pro mě znamená útěk. Útěk sama před sebou. Útěk před složitou a podlomenou já, která je teď tady, k nějaké bájné (kdoví jestli lepší) já někde tam. Nechci. Pokud to nejde tady, proč by to mělo jít tam (moje logika). Musím to zvládnout, musím si to vybojovat tady. Chci být zase šťastná v Brně. S lidmi, se kterýma se teď neumím bavit, na místech, která jsem si za ta léta tady zamilovala. Odcházet se má v nejlepším, ne?
No, ale bojím se. Bojím se, že si nic nenajdu, nebo bídně padnu v jazykovce. Že budu ještě nějakou dobu sama a zblbnu z toho. Že kdovíco... Asi to budu muset nechat plynout. Moc přemýšlíš, řekla by mi babička. Alespoň se nestrachuju, že bych neudělala státnice nebo nedopsala diplomku, i když to je asi tak nejreálnější verze, s tím, jak to vedu...
Ale víte co? Momentálně je mi to všechno úplně jedno. Včera byl skvělý den - chvilka pohody u oblíbeného časopisu, odpolední - řekněme pracovní - kavárna a hlavně divadlo!!!! Ale o tom všem až ráno, ju? Už musím na kutě. Tak dobrou noc a nebojme se, ono to všecko nějak dopadne...
Z dětství mám jednu takovou zvláštní vzpomínku: ležím někde v ordinaci, všude na hrudníku takové ty vtipné hadičky přisáté jak pijavice; dýchám zhluboka. A vedle paní doktorka vážně (protože u doktorů je to jedině vážně) prohlašuje, že je tam šelest a že to bude citlivá holčička. To jako já. Zvláštní spojení, nemyslíte? Lékaři z nějakého tělesného symptomu hodnotí vaši psýché. Skoro si říkám, jestli jsem si to nevybájila. Třeba ve spojení s nějkaým filmem, knihou nebo snem. Bájit já totiž umím dobře (taky někdy vedete takové ty ideální rozhovory s kýmkoliv?). Každopádně na nějakém takovém vyšetření jsem v dětství opravdu byla. A srdce mám naštěstí v pořádku, na pravém místě a tak, znáte to, ale na té citlivé holčičce asi něco bude.
Všechno tak nějak víc prožívám. A nemám to dělat, já vím. Co nevím, je, kdy to zvniklo. Vždycky jsem se považovala za veselou holku, ale poslední dobou o tom trochu pochybuju. A vzpomínám. Můj bývalý přítel s oblibou používal větu z Knoflíkářů: "Víte, ona je moje žena tak trochu plačka" a dobíral si mě tím. Takže to tam bylo vždycky? Neumím se radovat ze života? Veselost jen hraju na ostatní? Maska rozverné holčičky, co po nocích lítá po Brně a dává kamarádům za stěrače vzkaz, že do práce zas beztak dorazí pozdě... S kravičkou samozřejmě. No vidíte, tak to si nemyslím - dyť se raduju z každé maličkosti. Tak že by známka dospělosti? Zodpovědnost? Možná. Možná jen zbytečně prožívám to špatné. A pitvám to, rýpu se v tom a máchám. A nemám to dělat, já vím. Ale snažím se, trénuju, zkouším se obrnit alespoň v těch každodenních maličkostech, zflegmatičtět. Pětiminutové zpoždění mě přece nerozhází, natož tak protivná babka v šalině. Tak. Přijmu to s grácií.
No, ale pak jsou tady takové větší věci. Vůbec nevím, co přijde v září, kam se vrtnu. S prací je to mnohem větší bojovka, než jsem si představovala. Včera kamarádka u vína s vykulenýma očima prohlásila, že to je přece děsně super a vzrušující. No, já nevim. Jasně, že je na jednu stranu (řekněme) dobrodružné čekat, kam mě vítr zavane a že to bude třeba úplně někam jinam než do školství. Jasně, že mě na jednu stranu děsí představa zakopat se někde do kabinetu a nezkusit nic jiného. Ale to taky nechci - ráda i něco jiného zkusím, ale mrzí mě představa, že se třeba nedostanu k profesi, na kterou se celých šest let připravuju. Že jsem nikdy nepracovala v kavárně, nebo nedělala korektury někde v časopise, protože na to už prostě nebyl čas - učila jsem a doučovala, protože jsem hlavně chtěla mít dost praxe. Chtěla jsem zkusit toto a kdyby to nešlo, tak se teprve vrtnout jinam, nebo ochutnávat něco i bokem, ale tohle měl být základ - vrchol mého pachtění na vysoké škole... Ztěžuju si to zbytečně? Kamarádka se taky ptala na Prahu, jestli se po něčem poohlížím tam. Jasně že mě Praha napadá zhruba každý druhý den, že dumám, jestli si nezavírám dveře k zajímavým možnostem. Dokonce se mi tam teď i přestěhovalo několik známých. Ale. Ale mám ráda Brno. Znám to tady docela dobře, ale zároveň je spousta míst, které jsem ještě neprobádala. Mám super bydlení. Mám tu kamarády. K našim to je pořád docela v pohodě dojezdnost. Po pár letech to dávno není anonymní město, o víkendu a prázdninách z toho máme vesnici. A ne, nejsem tady teď úplně spokojená, ale to je možná i hlavní důvod, proč nechci odcházet. Jasně že si dovedu představit sbalit si pár švestek a začít někde jinde s čistým štítem, úplně odznova. Jako nový člověk (i když na to mám moc dobrou paměť). Co nejde tady, mohlo by jít tam. Ale to je to. Praha pro mě znamená útěk. Útěk sama před sebou. Útěk před složitou a podlomenou já, která je teď tady, k nějaké bájné (kdoví jestli lepší) já někde tam. Nechci. Pokud to nejde tady, proč by to mělo jít tam (moje logika). Musím to zvládnout, musím si to vybojovat tady. Chci být zase šťastná v Brně. S lidmi, se kterýma se teď neumím bavit, na místech, která jsem si za ta léta tady zamilovala. Odcházet se má v nejlepším, ne?
No, ale bojím se. Bojím se, že si nic nenajdu, nebo bídně padnu v jazykovce. Že budu ještě nějakou dobu sama a zblbnu z toho. Že kdovíco... Asi to budu muset nechat plynout. Moc přemýšlíš, řekla by mi babička. Alespoň se nestrachuju, že bych neudělala státnice nebo nedopsala diplomku, i když to je asi tak nejreálnější verze, s tím, jak to vedu...
Ale víte co? Momentálně je mi to všechno úplně jedno. Včera byl skvělý den - chvilka pohody u oblíbeného časopisu, odpolední - řekněme pracovní - kavárna a hlavně divadlo!!!! Ale o tom všem až ráno, ju? Už musím na kutě. Tak dobrou noc a nebojme se, ono to všecko nějak dopadne...
pátek 3. května 2013
Jak bylo prvního a druhého máje
Tak to vidíte. Mně se vždycky líbí muži, kteří to s náma ženama tak nějak umí, no, ale tihle zas jako nejsou zvědaví na nějaké malé holky s velkýma stehnama, že jo... Takže vegan bude ten kamarád. To dává smysl. Jééénže, jsem zapomněla, že mám taky ještě velké charisma (chichichi), takže ve středu dopoledne už byl vegan na drátě a odpoledne už jsme spolu byli v lese :) Kamarádství nekamarádství, ještě si dávám šanci - dyť mám taky velké modré oči... Třeba z toho ještě něco bude.
Byli jsme spolu zas nějaké čtyři hodiny, povídali si o všem možném (normálně nepozná dub a buk!, ale jinak je to velký šikula :)), na moji tašku už měl nachystaný batoh! a nešlo mu to vymluvit, spořádal asi dvacet žvýkaček, urazila jsem ho, protože jsem za slovo Oxford doplnila "jako v Británii" :), taky proto, že jsem se ještě nepodívala na videa, která mi poslal (sleduje stand-up komiky, tak mi nějaké přihrál), neviděli jsme ani jednu zvěř - vlastně jednu ještěrku a hafo pulců (a malí blonďatí pulci u toho jezírka tvrdili, že jsou tam i pijavice), letmo se zmínil, že už DOPSAL práci - to jakože asi za necelé dva týdny (takhle se to dělá, Žano, ne to tvoje courání na měsíc a více jich), doprovodil mě na Mendlák a i ta pusa byla. Teda ne úplně prvomájová pod třešní, ale já bych to počítala. No, prostě to bylo fajn. Akorát se začínám přistihovat, že mě občas napadne něco slovensky (jj, je to Slovák, jestli jsem nezmínila), ale hlavně, že je mi líp. Tak to i kdybych začala mluvit maďarsky, stojí za to! :)
Možná je trochu hloupé titulovat ho "vegan", ale pořád mi to přijde lepší než psát o něm jako o "podnikateli", ne? Myslím si, že je to vlastně docela v pořádku - dá se to používat velmi univerzálně: jak s respektem, tak despektem, tudíž se to hodí pro různé situace. A myslím, že to může znít i mile. Nebo si to jen namlouvám? :)
No. Ve stejný den proběhla také výměna tašky od Rosy (juchů, juchů) za tajemnou věc, respektive ne zase tak tajemnou - ona ví, že to bude brož, ale neví JAKÁ to bude brož. A ještě teda, že bude mešuge a něco jako hořčicová... No, příští víkend k ní dorazí, do té doby musí být tajemno i zde, pak pustíme nějaké obrázky do světa. Ale ne, že po mně budete někdo něco chtít! Jako já bych ráda, ale až po státnicích prosím, ano? :) Taška bohužel v terénu ještě moc šancí nedostala - dneska byl spíš batohový den - ale zítra by se mohla podívat až do Kroměříže, tak jí to vynahradím. Jen to hezky doladit - hlavně nějaký dlouhý šperk, říkají...
A dneska jsem vám byla na tom pohovoru v Drnovicích, jojo, to je tam, jak přijedete do Vyškova, přejedete pole a je tam obří profi stadion a kolem pár baráků. Ještěže fotbalisti mají taky děti, které potřebujou někam odložit - i jedna základka se tam najde. No, a tam to prosím vypadá, že by mě i chtěli. Vlastně bych tam byla velká persóna - jediná skutečně vystudovaná angličtinářka na škole. Wow. Asi proto byl pan ředitel nakonec velmi laskavý, neustále kvůli mě volal paní účetní a přeposílal na ni mé dotazy, motivoval mě asi veškerým bonusovým ohodnocením, které bych mohla mít (podle dnešního rozhovoru bych od září měla být třídní, učit angličtinu a češtinu - samozřejmě teda i na prvním stupni, na což vlastně nemám aprobaci, dále by mi střihnul taneční kroužek, když si o něj tak píšu v tom motiváku a hele, ona umí cosi i francouzsky - a kroužek francouzštiny byste nechtěla?). Dokonce si nechal objasnit i co je to ta psychoterapie uměním a prohlásil, že on se ničemu novému nebrání. Takže vlastně Drnovice jsou zlatý důl! :) Krom toho tam prý nějaká paní učitelka dojíždí z Brna už třicet let a není to vůbec problém (prý je ve škole už v 7.15 - to mi ani neměl říkat - v kolik ta chuděrka vstává?). No, nicméně mi to fakt přišlo pozitivní, najednou jsem dostala zase pocit, že to s tou prací přece jen nějak půjde, obeslala snad všechny ZŠ v Brně, protože Drnovice mají ještě čtrnáct dní na rozmyšlenou, no, a uvidíme. I ten ekzém snad začíná ustupovat...
Hele, tak já se jedu docela klidně toulat do Kroměříže a vy se mějte taky hezky, jo?
PS: Jo, a vedoucí diplomky mě dneska děsně vylekal na ulici - já hned smolila věty, jak jsem dodělala tu oborovku a už se na to zase vrhám - a on celý vysmátý doufal, že s ním půjdu na oběd!
Byli jsme spolu zas nějaké čtyři hodiny, povídali si o všem možném (normálně nepozná dub a buk!, ale jinak je to velký šikula :)), na moji tašku už měl nachystaný batoh! a nešlo mu to vymluvit, spořádal asi dvacet žvýkaček, urazila jsem ho, protože jsem za slovo Oxford doplnila "jako v Británii" :), taky proto, že jsem se ještě nepodívala na videa, která mi poslal (sleduje stand-up komiky, tak mi nějaké přihrál), neviděli jsme ani jednu zvěř - vlastně jednu ještěrku a hafo pulců (a malí blonďatí pulci u toho jezírka tvrdili, že jsou tam i pijavice), letmo se zmínil, že už DOPSAL práci - to jakože asi za necelé dva týdny (takhle se to dělá, Žano, ne to tvoje courání na měsíc a více jich), doprovodil mě na Mendlák a i ta pusa byla. Teda ne úplně prvomájová pod třešní, ale já bych to počítala. No, prostě to bylo fajn. Akorát se začínám přistihovat, že mě občas napadne něco slovensky (jj, je to Slovák, jestli jsem nezmínila), ale hlavně, že je mi líp. Tak to i kdybych začala mluvit maďarsky, stojí za to! :)
Možná je trochu hloupé titulovat ho "vegan", ale pořád mi to přijde lepší než psát o něm jako o "podnikateli", ne? Myslím si, že je to vlastně docela v pořádku - dá se to používat velmi univerzálně: jak s respektem, tak despektem, tudíž se to hodí pro různé situace. A myslím, že to může znít i mile. Nebo si to jen namlouvám? :)
No. Ve stejný den proběhla také výměna tašky od Rosy (juchů, juchů) za tajemnou věc, respektive ne zase tak tajemnou - ona ví, že to bude brož, ale neví JAKÁ to bude brož. A ještě teda, že bude mešuge a něco jako hořčicová... No, příští víkend k ní dorazí, do té doby musí být tajemno i zde, pak pustíme nějaké obrázky do světa. Ale ne, že po mně budete někdo něco chtít! Jako já bych ráda, ale až po státnicích prosím, ano? :) Taška bohužel v terénu ještě moc šancí nedostala - dneska byl spíš batohový den - ale zítra by se mohla podívat až do Kroměříže, tak jí to vynahradím. Jen to hezky doladit - hlavně nějaký dlouhý šperk, říkají...
A dneska jsem vám byla na tom pohovoru v Drnovicích, jojo, to je tam, jak přijedete do Vyškova, přejedete pole a je tam obří profi stadion a kolem pár baráků. Ještěže fotbalisti mají taky děti, které potřebujou někam odložit - i jedna základka se tam najde. No, a tam to prosím vypadá, že by mě i chtěli. Vlastně bych tam byla velká persóna - jediná skutečně vystudovaná angličtinářka na škole. Wow. Asi proto byl pan ředitel nakonec velmi laskavý, neustále kvůli mě volal paní účetní a přeposílal na ni mé dotazy, motivoval mě asi veškerým bonusovým ohodnocením, které bych mohla mít (podle dnešního rozhovoru bych od září měla být třídní, učit angličtinu a češtinu - samozřejmě teda i na prvním stupni, na což vlastně nemám aprobaci, dále by mi střihnul taneční kroužek, když si o něj tak píšu v tom motiváku a hele, ona umí cosi i francouzsky - a kroužek francouzštiny byste nechtěla?). Dokonce si nechal objasnit i co je to ta psychoterapie uměním a prohlásil, že on se ničemu novému nebrání. Takže vlastně Drnovice jsou zlatý důl! :) Krom toho tam prý nějaká paní učitelka dojíždí z Brna už třicet let a není to vůbec problém (prý je ve škole už v 7.15 - to mi ani neměl říkat - v kolik ta chuděrka vstává?). No, nicméně mi to fakt přišlo pozitivní, najednou jsem dostala zase pocit, že to s tou prací přece jen nějak půjde, obeslala snad všechny ZŠ v Brně, protože Drnovice mají ještě čtrnáct dní na rozmyšlenou, no, a uvidíme. I ten ekzém snad začíná ustupovat...
Hele, tak já se jedu docela klidně toulat do Kroměříže a vy se mějte taky hezky, jo?
PS: Jo, a vedoucí diplomky mě dneska děsně vylekal na ulici - já hned smolila věty, jak jsem dodělala tu oborovku a už se na to zase vrhám - a on celý vysmátý doufal, že s ním půjdu na oběd!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)