Jak se bojím

Ani nevím, jestli to tu mám ještě dávat, když se to dneska k mým pocitům vůbec nehodí, ale je to kus mě, tak asi jo. A taky jsem s tím psaním strávila nějaký čas, že jo - toho je si třeba vážit... Tak jo.

Z dětství mám jednu takovou zvláštní vzpomínku: ležím někde v ordinaci, všude na hrudníku takové ty vtipné hadičky přisáté jak pijavice; dýchám zhluboka. A vedle paní doktorka vážně (protože u doktorů je to jedině vážně) prohlašuje, že je tam šelest a že to bude citlivá holčička. To jako já. Zvláštní spojení, nemyslíte? Lékaři z nějakého tělesného symptomu hodnotí vaši psýché. Skoro si říkám, jestli jsem si to nevybájila. Třeba ve spojení s nějkaým filmem, knihou nebo snem. Bájit já totiž umím dobře (taky někdy vedete takové ty ideální rozhovory s kýmkoliv?). Každopádně na nějakém takovém vyšetření jsem v dětství opravdu byla. A srdce mám naštěstí v pořádku, na pravém místě a tak, znáte to, ale na té citlivé holčičce asi něco bude.

Všechno tak nějak víc prožívám. A nemám to dělat, já vím. Co nevím, je, kdy to zvniklo. Vždycky jsem se považovala za veselou holku, ale poslední dobou o tom trochu pochybuju. A vzpomínám. Můj bývalý přítel s oblibou používal větu z Knoflíkářů: "Víte, ona je moje žena tak trochu plačka" a dobíral si mě tím. Takže to tam bylo vždycky? Neumím se radovat ze života? Veselost jen hraju na ostatní? Maska rozverné holčičky, co po nocích lítá po Brně a dává kamarádům za stěrače vzkaz, že do práce zas beztak dorazí pozdě... S kravičkou samozřejmě. No vidíte, tak to si nemyslím - dyť se raduju z každé maličkosti. Tak že by známka dospělosti? Zodpovědnost? Možná. Možná jen zbytečně prožívám to špatné. A pitvám to, rýpu se v tom a máchám. A nemám to dělat, já vím. Ale snažím se, trénuju, zkouším se obrnit alespoň v těch každodenních maličkostech, zflegmatičtět. Pětiminutové zpoždění mě přece nerozhází, natož tak protivná babka v šalině. Tak. Přijmu to s grácií.

No, ale pak jsou tady takové větší věci. Vůbec nevím, co přijde v září, kam se vrtnu. S prací je to mnohem větší bojovka, než jsem si představovala. Včera kamarádka u vína s vykulenýma očima prohlásila, že to je přece děsně super a vzrušující. No, já nevim. Jasně, že je na jednu stranu (řekněme) dobrodružné čekat, kam mě vítr zavane a že to bude třeba úplně někam jinam než do školství. Jasně, že mě na jednu stranu děsí představa zakopat se někde do kabinetu a nezkusit nic jiného. Ale to taky nechci - ráda i něco jiného zkusím, ale mrzí mě představa, že se třeba nedostanu k profesi, na kterou se celých šest let připravuju. Že jsem nikdy nepracovala v kavárně, nebo nedělala korektury někde v časopise, protože na to už prostě nebyl čas - učila jsem a doučovala, protože jsem hlavně chtěla mít dost praxe. Chtěla jsem zkusit toto a kdyby to nešlo, tak se teprve vrtnout jinam, nebo ochutnávat něco i bokem, ale tohle měl být základ - vrchol mého pachtění na vysoké škole... Ztěžuju si to zbytečně? Kamarádka se taky ptala na Prahu, jestli se po něčem poohlížím tam. Jasně že mě Praha napadá zhruba každý druhý den, že dumám, jestli si nezavírám dveře k zajímavým možnostem. Dokonce se mi tam teď i přestěhovalo několik známých. Ale. Ale mám ráda Brno. Znám to tady docela dobře, ale zároveň je spousta míst, které jsem ještě neprobádala. Mám super bydlení. Mám tu kamarády. K našim to je pořád docela v pohodě dojezdnost. Po pár letech to dávno není anonymní město, o víkendu a prázdninách z toho máme vesnici. A ne, nejsem tady teď úplně spokojená, ale to je možná i hlavní důvod, proč nechci odcházet. Jasně že si dovedu představit sbalit si pár švestek a začít někde jinde s čistým štítem, úplně odznova. Jako nový člověk (i když na to mám moc dobrou paměť). Co nejde tady, mohlo by jít tam. Ale to je to. Praha pro mě znamená útěk. Útěk sama před sebou. Útěk před složitou a podlomenou já, která je teď tady, k nějaké bájné (kdoví jestli lepší) já někde tam. Nechci. Pokud to nejde tady, proč by to mělo jít tam (moje logika). Musím to zvládnout, musím si to vybojovat tady. Chci být zase šťastná v Brně. S lidmi, se kterýma se teď neumím bavit, na místech, která jsem si za ta léta tady zamilovala. Odcházet se má v nejlepším, ne?

No, ale bojím se. Bojím se, že si nic nenajdu, nebo bídně padnu v jazykovce. Že budu ještě nějakou dobu sama a zblbnu z toho. Že kdovíco... Asi to budu muset nechat plynout. Moc přemýšlíš, řekla by mi babička. Alespoň se nestrachuju, že bych neudělala státnice nebo nedopsala diplomku, i když to je asi tak nejreálnější verze, s tím, jak to vedu...

Ale víte co? Momentálně je mi to všechno úplně jedno. Včera byl skvělý den - chvilka pohody u oblíbeného časopisu, odpolední - řekněme pracovní - kavárna a hlavně divadlo!!!! Ale o tom všem až ráno, ju? Už musím na kutě. Tak dobrou noc a nebojme se, ono to všecko nějak dopadne...