Pardon, pardon, už jsem zase tady a píšu a žiju a všecko, nebojte ;)
Minulý týden byl pan týden s velkým T, ale i díky vám dopadl nad očekávání dobře. Já věděla, že když vám řeknu ať na mě s něčím myslíte, ani to jinak být nemůže ;) Ale bacha, teď toho budu zneužívat! Tak tedy...
Muž-chlapec-horal přijel! Nebylo to tedy úplně bez peripetií (neboť po původně siláckých řečech dostal v den D za pět minut dvanáct strach a chtěl vzít nohy na ramena), ale zvládli jsme - potud bylo vaše zadání a bylo splněno, takže děkuji, děkuji moc. Nicméně, nějak od začátku to bylo špatně. Já jsem zase jednou po dlouhé době nebyla opatrná a začala si všechno dopředu malovat (chápete, to není jen jako konkrétně to rande - to už jsou pěkné chvíle asi tak na deset let dopředu: vždycky se upnu na něco, co se mi na tom muži líbí a už osnovuju - v tomhle případě to byly romantické noci pod širákem, společné výlety za oceán, fotografování, byla jsem ochotná uvěřit i představě, že me naučí lézt po skalách atd., atd. - to je hned) a ono pak nějak bylo jasné, že to tak nebude... U toho konkrétního rande v neděli jsem byla mnohem více benevoletní, nějaký program jsem sice v hlavě měla (s ohledem na to, abych mu udělala výlet co nejzajímavější), nicméně jsem byla naprosto ochotná od něj upustit dle momentálních nálad a přání návštěvy. To je fér, ne? Každopádně určitá představa tam byla, a to představa začátku: všechno mělo začít úsměvem a uvítací pusou, že jo (když to šlo na Vysočině, proč by ne v Brně), která měla obě strany uklidnit a tak nějak navodit atmosféru schůzky. No jo, jenže bod číslo dva, který už si musím vtlouct do hlavy a řídit se podle něj, je právě to, že co funguje na Vysočině (chápej zástupný znak), právě jinde fungovat nemusí. Můj problém je v tom, že já prostě hledám vztah. Ne na jednu noc, ani na týden, ale prostě vážnou známost, takže každé sblížení se snažím posunout tímto směrem. Ovšem musím si uvědomit, že ne všichni to tak mají. A asi zvlášť ne muži v mně odpovídající věkové kategorii... Asi si musím říct, jo, na Vysočině to bylo fajn a teď jedeme dál. Ale, ale, ale! No, asi chápete, že ten úvod neproběhl vůbec ale vůbec podle plánu. Mám dojem, že chlapec přijel ještě s tím úlekem, který v daný den dostal (možná si uvědomil, že to jako už něco znamená, když jede za mnou a jenom za mnou, protože jiný program v Brně nakonec neměl). Víc než cokoliv jiného byl skoro až odtažitý, což nám ani jednomu nepřidalo, takže z vtipkující a lehce uzemňující smskové Žany se stala sice super průvodkyně po Brně, ale jinak žena stáhlá do sebe, která se necítila moc dobře. Předpřipravený program samozřejmě kompletně padl, ne, že by ten imrpovizovaně vzniknuvší byl špatný: prošli jsme centrum (neboť se chlapec neorientoval), šli na Špilas a tam věky a věky koukali do okolí a popisovali (aby se zorientoval), pak dostal hlad (což mě v dané atmosféře nehrozilo), tak přišlo na Podnebí, nějaké poličky (chápej zamilované pivo z Vysočiny - ve Zlíně to asi nevedou, nebo co) ve Steakhousu a cesta k nám. A tak jak jsem měla plno věcí, které se mi na něm líbily, najednou se nasbíralo plno věcí, které jsem těžko překousávala. Pořád si myslím, že nehledám prince na bílém koni, jen normálního chlapa, což jsem se těšila, že tady už by mohlo přijít. A asi zase ne... On je horal tak trochu frfňa. Postupně z něj začaly lézt takové moudra, že jakože když červené víno tak jen takové a takové z Kalifornie od toho a toho pána atd. Nevím, jestli vrcholem bylo, když dostal hlad u mě doma a já mu dobrosrdečně, ale už s podezřením nabídla nějaké občerstvení, načež začaly všetečné dotazy - zejména na kvalitu sýru (úplně jsem se viděla v tom obchodu, jak přemýšlím u pultu, abych koupila spíš něco normálního, co jedí všichni, neboť neznám jeho preference, že, takže volba padla na ÚPLNĚ OBYČEJNÝ - což jsem mu taky schválně zdůraznila - ediam; takže je vám jasné s jakým nadšením se setkal), což mi teda na první návštěvu přišlo trochu moc; nebo to, když jsme se dostali k cestování a on, že by teda určitě rád jel někam s někým, že vždycky jezdí sám (už jsem se chtěla začít tetelit), načež to uzavřel větou o Skotsku se svou bývalou slečnou a že je mu jasné, že by musel porovnávat, že ostatně musí vždycky porovnávat... O preferencích v silonkách ani psát nebudu. Ráno odjížděl hrozně brzo, že má ještě práci, pak teda poslal děkovnou smsku, ale já nevim - celý den jsem z toho byla taková přepadlá, což se ještě nakulminovalo se setkáním s kamarádkou, která neudělala magisterské státnice z češtiny (které jsou úplně hnus nejhnusnější a teprve mě čekají) a vyústilo to v slzičkové volání mamince - přišlo mi, že nic nemá cenu, že celá moje škola je úplně zbytečná a proč si zadělaávat na žaludeční vředy blbou diplomkou z češtiny a ještě horšíma státnicema, když stejně ve školství není žádné místo. Každopádně maminka byla zase jednou utišovatelka největší a uklidňovala a podporovala a pak už byl čtvrtek a na mě konečně dolehly stresy taky z angličtiny, ale nebyl na to moc čas, neboť v poledne jsem z nich úspěšně složila státnice, takže už jsem ta magistra alespoň na půl a pak už jsem jen dostávala boží a ještě božejší smsky a hrozně se mi ulevilo a se všema jsem slavila a došla jsem za rozbřesku domů s pocitem dobře odvedené práce (Guinessy a Morgany v East Village, kde skvělě hrajou a celé je to tam takové letní a čupr, škyt) a od té doby mám 'okurkovou sezónu', ale o té až zítra ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat