středa 31. července 2013

Výlet no. 2 alias adrenalin na bicykeli

Tak jsem si v sobotu půjčila kolo. No, kolo... Bylo mi přiděleno takové těžké zrezavělé koleso, které naprosto, ale naprosto vůbec nebrzdilo. Fakt. Obvykle jsem zastavovala do běhu. Chtěla jsem ho i reklamovat, ale slečna delegátka zmizela ve své komůrce tak rychle (prý si četla, jasně jasně - jsem slyšela ten budík, jak jí furt zvonil a ona nic - hlavně, že mi sama nabídla předání stroje dřív, než má obvykle ordinační hodiny), že jsem to ani nestihla. Ale co, řekla jsem si. Jsem přece na dovolené a v Řecku, tak ani brzdy brzdit nemusí, ne? Ještěže mám trénink ze své brněnské černé krásky, která je oproti tomuhle křápu naprostý skvost. Jediné, co na tom kole bylo ucházejícího, byl zvoneček. A že byl potřeba! Jakoby nestačily nebrzdící brzdy, ještě si k tomu připočtěte provoz na místních silnicích... Je třeba si dávat bacha hned na několik věcí: zejména na místní řidiče, kteří umí dosti pofidérně vyjíždět z bočních uliček (i když je pravda, že někteří mě i zcela galantně a dobrovolně pouštěli na křižovatkách), dále na chodce, zejména turisty, kteří jsou na dovolené, a tak mají pocit, že se ani nemusí rozhlížet přes cestu, a v neposlední řadě na zaparkovaná auta - Řekům nějaké pravidlo o parkování v určité vzdálenosti od křižovatky očividně nic neříká, takže pokud nepředvídáte dost dopředu, máte co dělat, abyste vymanévrovali s protijedoucím vozem (jak to dělají dvě auta, netušim). No, ale dost fňukání, když si jezdec na toto všechno zvykne, jede se už pak hezky. Stejně není nad pocit jet s větrem o závod ;) Tak já vám ho ukážu, ju?


Nejprve jsem vyrazila do městečka Stavros, které je od nás vzdáleno asi 6 kilometrů (pokud to nevezmete po promenádě a pak zkoušíte různé polní cestičky :)) za účelem vymetení všech útulných kavárniček, které jsem si vyhlídla z busu už cestou na Olympiádu. Bylo to super. Vyjela jsem brzo, takže ještě nebylo takové vedro, jela jsem kolem olivových hájů a domečků s okenicema (ty se mi ze středomořské architektury líbí nejvíc), zpívala jsem si Asafa Avidana (hele, ale už se náhodou klidním - nicméně posílám přiléhavé video k písni o tom, jak se člověk musí vyrovnat sám se sebou) a v loukách nadivoko rostlo plno kvítí, ze kterého by v Rosebudu vykouzlili parádní kytici.


Všude tu taky rostou oleandry a ibišky. No, ale řeknětě, není to elektrické vedení na poslední fotce vyloženě estetické? :) A tak jsem se furt vracela a zajížděla si, abych to mohla všechno nafotit (ovšem jen mobilem - zrcadlovku jsem na tom čertově stroji fakt netáhla). Každopádně před desátou jsem dojela do svého cíle. No jo, tady ještě moc brzká hodina, takže v kavárně (kterou nakonec nebylo tak snadné vybrat - z toho busu všechny vypadaly nějak malebněji a teď mi na každé něco vadilo) jsem nakonec seděla sama. Objednala jsem si osvěžující frappé, ke kterému mi byly doneseny taky sušenky. No, proč ne? Městečko jsem prošla křížem krážem, nafotila všecko, co se mi líbilo a ještě i něco navíc, ale pak už nebylo moc co dělat (původně jsem plánovala ještě konečně okusit místní gyros, ale do oběda i hladu daleko a do obchodů s oblečením se mi nechtělo), tak jsem se vydala zpátky.


Už docela připalovalo, ale já jsem si ještě chtěla zajet na druhou stranu od vily vilekuly - tedy do Asprovalty, kterou jsem zatím viděla jen za noci. Zchladila jsem se tam zmrzkou v už ozkoušené cukrárně - tentokrát to vyšlo na oblíbenou mangovou.


Po docela dlouhé siestě jsem zase vyrazila, tentokrát do kopců, kde se měla nacházet vesnička Stará Vrasna (já bydlím v Nové). No, a to začal teprve pravý adrenalin. Jak jsem už psala, mapy se tu nevedou a vesnice nejde od moře vidět, s ukzateli jsou tu taky dost na štíru. Zkoušela jsem se doptat alespoň na google maps, ale ty tentokrát taky nebyly moc moudré. Vyrazila jsem tedy tušeným směrem a hledala patřičnou odbočku do kopců, když tu se najednou ocitnu na čtyřproudovce (safra, safra, safra, bědovala jsem nahlas), ale naštěstí jsem po chvíli uviděla cyklistu i v protisměru. Každopádně jsem se z cesty snažila co nejdříve ztratit a uhnula jsem na první silnici v kýženém směru. Po chvíli to do kopce bylo, takže jsem začínala být optimistická. Celkem jsem čuměla, co na tom singlespeedu vyjedu (teda jako nějakou předpotopní přehazovačku to mělo, ale já se jí raději ani netkla - přišlo mi, že to znamená jasný rozklad celého kola), nicméně cesta furt do kopce, už i dálnici jsem podjela a víska furt nikde. Alespoň jsem viděla koníky a dokonce želvu (když jsem zase zkoušela uhnout někam do polí).


Pak se ale cesta stočila dost doleva, což mapa rozhodně neukazovala a já začala být nervózní. Široko daleko kromě pastvin nebylo nic vidět, křižovatek jsem už projela několik (samozřejmě bez jakýchkoliv značek, smradi) a nikde ani živáčka na přeptání. No nic, je to divné, jedu zpátky. Tak ještě jednou koníčci, vyjedu na hlavní a tam myčka - lidi, hurá! Tak jsme se nějak domluvili, že jsem jela dobře. Kurňa, tak jo, zase zpátky, jechéj, koníčci potřetí, kopce vyšlapat podruhé - minimálně třetinu cesty už jsem měla za sebou. Ale teď už jsem se nenechla ničím odradit, zatáčky nezatáčky, křižovatky naštěstí už nebyly, takže jsem prostě jela pořád za nosem. Tady se ovšem naplno projevila dezolátnost kola, i když jsem z každého kopce jela pomalu a opatrně a brzdila už od začátku, a to i očima, těsně před cílem se mi ten čertův stroj stal málem osudným. Ze zatáčky se vyklubala dvojzatáčka, což nebylo vidět, ještě k tomu ve větším než mírném sklonu, kolo nabralo rychlost a už se s tím nedalo nic dělat, na seskočení bylo pozdě. Zcela reálně jsem se připravovala na pád, na to, jak budu sedřená - jen v kraťasech a tričku -  a co mě ve škarpě popíchá. Nicméně opravdu nějakým zázrakem jsem tu zatáčku vybrala (pochopte ten stroj byl v dané rychlosti a terénu dosti neovladatelný) a naštěstí pro mě byl hned za ní protisvah a zároveň začátek Staré Vrasny. Opět naštěstí nikdo nejel v protisměru. Jako symbolicky jsem se z kola sesula přímo před kostelem, kde jsem děkovala svému andělíčku strážnému a připadala si jako znovuzrozená.


Taky mě popadl vztek na tu naši delegátku - prý, že všechna kola byla v servisu, to tak! A ten, co je spravoval, byl slepý, levý a ještě mel půl mozku, ne? Takové kecy! Leccos bych jí odpustila, ale že jsem se vážně mohla zabít teda ne. Začala jsem spřádat plán, jak ji alespoň trochu utřu, protože mi přijde jako osoba, která z každého pochybení udělá akorát přednost, ale naštěstí jsem od takových myšlenek byla brzy odvedena geniem loci místa. Stará Vrasna je taková ta typická středomořská vesnička v kopcích, kde se zastavil čas. Turisti jim tam moc nelozí, všichni se tam znají, všecko má svůj čas a rytmus... Takže jsem byla asi docela překvápko, když jsem se octla ve dveřích místní kavárny a houkla 'hello'. Dokonce takové, že se majitel (předpokládám) ihned zvednul a šel se mi věnovat na bar (když tam později vešel nějaký štamgast, kterému jsem očividně zasedla stůl venku, nenechal se vrchní rušit od křížovky, ale pak zase bez objednání hostovi nachystal, co měl asi ve zvyku). Podnik byl plný všeho možného - sbírka hodin, mapy, staré fotky... Pistolí jsem si raději nevšímala, už toho na mě ten den bylo dost, objednala si citronádu (bez vysokohorské přirážky - říkám, že na turisty tam nejsou připravení) a šla to všechno vydýchat ven.


Po projití vesničky jsem se vydala zpátky, kritické úseky (takže asi tak polovinu cesty) jsem šla raději pěšky. Zdárně a bez bloudění jsem dojela až k nám a zase myslela na delegátku. Nechtěla jsem, aby to bylo moje slovo proti jejímu, tak jsem čekala na nějaké spolubojovníky. Objevily se dvě účastnice našeho zájezdu, které jsem poprosila o chviličku strpení (doufala jsem, že z delegátky vydoluju alespoň omluvu). Ty dvě to ale blbě pochopily, myslely, že chci podržet kolo, než delegátka vyleze (jakoby nemělo stojan), takže jakmile se objevila, šly si po svém, i když jsem ještě měla snahy se jich dovolávat. Chtěla jsem, ať si milá delegátka ono zrevidované kolo vyzkouší na vlastní kůži a zabrzdí si na něm. Opáčila, že na kolech nejezdí a teď na něj rozhodně nevyleze (je nejspíš těhotná - rýsuje se jí břicho), zkoušela brzdit teda jen tak nasucho a já jsem do ní zatím hustila, že to kolo není na 5 euro, ale na kriminál. Prý jsem jí to měla říct a taky je to tak, když jí kolo klienti vrátí a nic neřeknou (hrozní ti lidi fakt - přitom jakoby se tam dalo vybrat něco lepšího - ve vozovém parku jsem viděla, že bych si stejně moc nepomohla). Prý půjde teda do servisu znovu. To bude jistě výhra! To je tak všechno, čeho jsem dosáhla. Nakonec otázka 'A jinak jste si to užila?' 'No, byl to pořádný adrenalin.' 'Tak vidíte' a úsměv šestka - jako bych to neříkala, dyť vlastně tohle bylo přesně to, co jsem chtěla zažít, že? Zpátky jsem ještě dohonila ty dvě se snahou jim něco vysvětlovat, ale bylo to zbytečné, očividně jsem si zvolila špatné svědky. Dopoledne byly taky na kolech ve Stavrosu a všechno bylo v pohodě. A to je přece jasné, že jsou kola v takovém špatném stavu v tomhle podnebí a co bych vlastně za 30 Kč na hodinu chtěla... Opáčila jsem, že rozsekat se teda opravdu ne a odkráčela domů. Asi chci od toho světa a života vážně moc...




neděle 28. července 2013

Výlet no. 1 alias nejkrásnější plaža, ja?

Tak mi začalo výletové období. Naše struskovitá pláž už mi byla málo, objednala jsem si výjezd na údajně nejkrásnější místní pláž, kde má být ten opravdu jemný píseček a volně přístupné rodiště Aristotela. Wow! Za pět éček? Tak jedem, ne?

Abych to lehce uvedla na pravou míru: po dosti chaotické cestě organizované místním delegátem, který se nám představil jako Jakub a velmi lámanou češtinou nám vysvětloval instrukce k výletu, přičemž čas odjezdu zpátky vyslovil tak, že v buse zavládl šum, protože nikdo pořádně nerozuměl (naštěstí o něco duchaplnější řidič nás ujistil o něco méně lámanou angličtinou, kdy ten odjezd jako bude), a při které jsme viděli jednoho Čecha bravurně nacouvat do sloupu, hihi (pardon, ale to bylo fakt jak z nějaké nahrané scénky; proto taky neřídím); no, tak po této cestě jsme byli vyhozeni u silnice (bylo tam sice i něco jako parkoviště, ale tam se řidič akorát vytočil a zastavil nám o kus dál jen tak u kraje). Seběhli jsme teda na tu plažu a jako jo, byla menší a malebnější než ta naše, byl tam i jemnější píseček, ale teda zase až takový zázrak to nebyl.


Je fakt, že tam bylo krásně vidět na dno a z plážového báru hrála docela fajn hudba, což byla příjemná změna. Dopoledne jsem fest plavala, ale bylo jasné, že na pláži až do odjezdu nevydržím. Krom toho po nějaké době připluly ke břehu jakési trávy a řasy, a jestli něco ve vodě nesnáším, tak je to právě tohle proplétání se bordelem (jsem na to moře docela přísná, co?). Tak jsem se začala poohlížet po Aristotelovi, o kterém se teda průvodce Jakub nezmínil ani slovíčkem. Na kopci v dohledu byla vidět nějaká starodávná zeď končící jakoby rozpadlou věží - to musí být ono, řekla jsem si. Ale jak se tam dostat? Nevím, jaké máte zkušenosti s Řeckem, já jsem za tu chvilku tady pochopila, že na nějaké značky, ukazatele, mapy (ptala jsem se na nějakou místní a prý nic takového není, akorát mapa celého Řecka... třeba na kolo ideální, že?) a tydlety blbosti se tu moc nehraje, ostatně asi jako ve většině jižních států. Ale vzhledem k tomu, že pláž končila skalisky, jako jediná cesta se jevila silnice, po které jsme byli přivezeni. Tak jsem šla. Bylo něco před jednou - ideální čas na výšlap :) Nicméně díky tomu jsem objevila opravdu krásné pláže a zastrčené lagunky po cestě. Tam nás samozřejmě nikdo nevysadil, nikdo na ně neupozornil.


Na jedné z nich jsem se stanujících doptala, kudy nahoru. Při prodírání keříky jsem zaříkávala hady. Trochu mě zarazilo, že mám projít dírou v plotu, a když jsem na ono místo došla a plot se táhl po celém kopci, byl opatřen ostnatým drátem a celé to tam trochu působilo jako vojenský prostor, trochu jsem se vyděsila, jestli nelezu někam, kam nemám (zvláštní, jak, když je člověk sám, je mnohem víc a častěji vybobkovaný). Pak jsem si ale dodala kuráž, že na to byla ta díra vystříhaná moc pěkně a že tam je i osvětlení a pohodlná cesta a všecko, že to nemůže být tak zlé, a dál jsem zase už jen zaříkávala hady. Od té pláže už cesta trvala kupodivu jen chviličku, nakonec se zase zvrhla v kamenité stoupání. Naštěstí jsem měla kvalitní turistickou obuv ;) Shora byl ovšem krásný výhled, příjemně tam foukalo a psali tam o tom Aristotelovi. Máte to i tu třeba. Já jsem viděla jen zlomek - akorát vlastně část tehdejších hradeb.


Zpátky už jsem to vzala celé po silnici (jak byla cesta jednotvárná, zdála se mnohem delší) a kombinace vedra a asfaltu (nebo spíš betonu) mě docela dorazila. Zapadla jsem do plážového báru, který mi v ten moment připadal jako ráj na zemi a dala si předražený ledový čaj, který mě ovšem v tu chvíli zachránil.


Mimochodem tady máte i důkaz, že jsem opravdu studovala na Oxfordu, jak mi Rosa teď furt předhazuje (to je tak, když si někoho pustíte na facebook, hihi); to myslím tu plátěnku, kterou si tam může koupit každý turista ;) Ale prosimvás, to byla jen taková legrace - jeden semestr přes Erasmus. Krom toho jsem tam jela na katedru bohemistiky, no jo, vtipné, že? Já vim, ale fakt se tam lidi učí češtinu (jako katedra čítá dva učitele a všehovšudy dvacet studentů). Tím to ale nechci nijak zlehčovat, byla to úžasná zkušenost a zážitek - byla jsem na koleji, kam kdysi chodila Thatcherka, poznala spoustu zajímavých lidí, málem vrazila do Emy Watson, která tam zrovna taky byla na studijním pobytu, napolo ilegálně bydlela u Pákistánců, protože na nic jiného nebyly prachy, seděla v hospodě, kde se scházel Tolkien a C.S.Lewis a spol., na překladových seminářích se toho hodně naučila, musela jsem psát taky eseje a moje jméno je navždy zaznamenáno v disertační práci jedné vyučující v restricted area Bodlian Library (v jiném patře se točila v Harrym Potterovi ozdravovna). Jen tak namátkou. Ach, no, je to tam fakt jiný svět - být studentem tam opravdu něco znamená. Ale tak to bychom měli a teď už o tom zase nějakou dobu nemusíme mluvit, že :)

Večer se hodit trochu do gala a už zase u nás krevetová premiéra. Byly moc dobré a syté, ale co bylo ještě lepší, bylo to víno, co jsem si k nim poručila. Příště si tam zajdu jako správná násoska asi jen na něj. Možná si dám lilkový salát, aby se neřeklo, krom toho by mě zajímalo, jaký asi bude... A nejspíš se ten mladičký číšník (tipuju ho tak na věk své sestry) zase bude moct přetrhnout, aby mi pak donesl mininanuk jako dezert. Chvíli jsem si skoro říkala, že to je jen pro mě, ale pak je jiný číšník nesl i k dalšímu stolu. Asi pozornost podniku. A milá.




sobota 27. července 2013

Barvy, barvičky

UPOZORNĚNÍ: Následující text je zcela subjektivního rázu (jako vždy), a proto s ním vůbec ale vůbec nemusíte souhlasit. Jo, a taky bude obsahovat hodně nej. A raděj si ho dejte na pokračování, je fakt nechutně dlouhý.

Letošní ročník Colours of Ostrava byl ten nejlepší, na kterém jsem byla. Úžasný lajnap, nádherné počasí, opět all-inclusive u kamarádky na bytě, plno zážitků za krátký čas; no, prostě se mi z tama vůbec nechtělo. Ale hezky popořadě.

Pro zasvěcené - co se změnilo: loni se organizátoři holedbali, jak bude festival na novém místě děsně bezbariérový a je fakt, že schodiště měli ošéfované dobře, ale stejně to moc k ničemu nebylo, protože v celém areálu byly navezené kameny, po kterých se dost blbě chodilo, natož tak jezdilo na vozíčku nebo s kočárkem. Hodně účastníků si pak stěžovalo a Zlata a spol. se káli, že letos to bude rozhodně lepší. A bylo. Před stejdžema (hehe) byla hotová přistávací plocha, kamínky byly mnohem jemnější a řádně udusané, takže se vydrolovaly jen minimálně. Nicméně některé koridory by ještě pořád stály za vylepšení a zvlášť cesta ke vstupu, tam se víceméně opakoval loňský rok - asi česká logika, co je 'za plotem', to k nám nepatří, nicméně ani na Colours se nedá přenést. Tak doufám, že do třetice všeho dobrého to bude příští rok tip ťop. Změna k lepšímu nastala taky v kryté hale Gong, které loni vládlo šílené čekání v davu, protože její kapacita je omezená (i když velká), a tak tam stáli takoví ti klikací kluci, jak z reklamy na Axe, a kolik lidí vyšlo, tolik zase pustili. No, ve vedrech to bylo na kolapsové stavy. Letos to organizace vyřešila rezervačním systémem, na který jsem původně jako správná Češka trochu brblala - cože, dalších 50 Kč navíc za představení? pf - ale myslím, že se to velmi osvědčilo. Šílené čekání odpadlo, fronta proudila celkem plynule a když nebylo představení vyprodané (což bylo často), dávali vstupenky zadarmo. Krom toho bylo před halou plátno, na které v přímém přenosu promítali daný program, takže nepřišli zkrátka ani návštěvníci, co se dovnitř nedostali. Poslední změna (kromě jedné nové stejdže - alespoň Zlata říkala), která mě napadá, je změna pivovaru: festival se po několika letech s Ostravarem vrátil k Radegastu. No, mně to bylo docela jedno.

Co se nezměnilo:a děsně mě to žere, je výslovnost festivalu. Už tradičně (fňuk) tomu snad všichni místní a od toho asi i další přijetivší říkají /kolorsy/. Prosimvás, ale to jsou přeci /KALRS/!!! Já vim, teď si říkáte blbka jedna nabubřelá anglistická, ale když mě to úplně rve žíly. Taky normálně počesku říkám třeba Student Agency, nebo Eurotrialog apod., ale k tomu totiž máme podobně znějící slova i v češtině, ale ke Colours? Nemůžu si pomoct, ale potom ta Ostrava opravdu zní buranštěji, pardon. Samozřejmě nikoho neopravuju, nejsem debil, ne :) zaprvé by mi to bylo trapné, za druhé by mi dal určitě brzo někdo přes hubu :) Ale ten pocit zakřičet někomu do obličeje 'To jsou přeci Colours' tam je. Takže v zásadě jezdím na úplně jiný festival než většina návštěvníků :) Jede v tom se mnou tak akorát pán, co hlásí v tramvaji zastávku, kde je vstup na festival, zahraniční interpreti a určitě ještě nějací návštěvníci. Ale vtipné je, že i část organizačního týmu pořádá ten alternativní festival (nevím jak sama Zlata), i když asi se není čemu divit, když z rádia není slyšet nic jiného. Ach jo.

No nic, po kratším úvodu (hihihi), jdeme na program, ne? Letošek jsem zahájila už ve čtvrtek právě v Gongu ironicky brněnským představením Husy na provázku - slavnou Baladou pro banditu (no, alespoň vidíte, jaký jsem ignorant, když jsem si za celých šest let v Brně neudělala čas na to zajít). Samozřejmě od té doby jsem si průběžně zpívala všechny jejich hitovky jako Tam u řeky na kraji, taky Zabili, zabili, Ani tak nehoří atd. atd. Je fakt, že představení asi nebylo tak promakané jako Pitínského Hordubal, o co bylo 'jednodušší', o to ovšem mohlo více působit na emoce, a já jsem byla ten den nějaká nalomená, takže zatímco Eržika podváděla Nikolku s žandárem, už jsem to nevydržela a lehce mi plakalo alespoň levé očíčko. Úžasné bylo taky využití prostoru - všechny honičky šuhaje se odehrávaly v publiku, a to jsem musela hlavního protagonistu vážně obdivovat - co ten se tam naběhal a naskákal, úplně z něj, chudáka, lilo. Skvěle to taky vyšlo se světlem - večerní sluníčko zrovna svítilo tak šikovně, že využili k osvětlení i přirozené světlo, což dělalo krásné efekty. No, musela jsem si alespoň jednu fotku cvaknout...


Tahle nalomená ale šťastná jsem odběhla na hlavní stejdž, kde začínali Sigur Rós. No, a tam už mi neplakalo jedno očíčko, ale chvilinku obě dvě... Totiž, jak jsem vám říkala, že jsem měla toho chlapce, co byl přes hudbu... Tak tahle kapela byla jedna z prvních, které pro mě objevil, a mně bylo nějakých těch osmnáct a u jedné písničky jsem si tehdy říkala, jak je naprosto úžasný a čistý člověk a jak pro něj nejsem dost dobrá a tak dále, první velká láska, znáte sami. No, a pak tu písničku hráli a mně se to všecko vrátilo. Taková nostalgie. A nešlo to zastavit. Ne proto, že bych ho chtěla zpátky, ne proto, že bych si myslela, to co v těch osmnácti, ale právě proto, že jsem si uvědomila, že tohle už si asi nikdy myslet nebudu. Že už nikdy já nevstoupím do vztahu takhle čistá a naivní a už nikdy nebudu tak úplně a zcela zamilovaná. Babička občas přede mnou nevědomky zmíní, že si myslí, že člověk se pořádně dovede zamilovat stejně jenom jednou (za což jsem na ni vždycky naštvaná). Doufám, že to tak není, protože jinak jsem teda pěkně v pérdeli :) Ale koncert byl krásný. Sice už je dlouho neposlouchám, ale bylo to všechno takové hezky severské, tklivé a čisté (oni jsou z Islandu, kdybyste nevěděli), výborně to doplňovala videoprojekce - záběry procházení se v polích, plavání v moři - docela dobře by to mohlo sloužit jako terapie ;)


Další den jsem byla na radu kamarádky poslána do kavárny La Petite Conversation, což je vám moc pěkný podnik, který vede ještě pěknější Belgičan. Vzhledem připomíná bistro (jakože ten podnik, hihi) a je to kousek od Stodolní, doporučuju! Potrénovala jsem i fráninu, protože s majitelem můžete i takto (mají i bilingvní lístky), i když jeho roztomilá čeština se taky moc hezky poslouchá. Kapučíno bylo moc dobré, ale na co si tam určitě zajděte je oběd - jak jsem viděla, co kolem mě nosí, musela jsem se další den vrátit na salát a vůbec jsem nelitovala. Trochu jsem zaexperimentovala se salátem s kozím sýrem, medem a vlašskými ořechy a oblizuju se při vzpomínce ještě teď. Dělají tam taky panini, sendviče, polévky, domácí limče, měla by tam být pravá belgická horká čokoláda a čepují tam Leffe. Juch, juch!


Po gastro zážitku jsem mohla odběhnout zase do Gongu tentokrát na Péráka od pražského divadla VOSTO5, což bylo taky moc hezky udělané, takové na mozek náročnější, řekla bych, byly tam i kaskadérské kousky (hlavní hrdina na skákacích botách) a promyšlené detaily, nicméně ke konci už jsem to skoro nemohla usedět. Chtělo to jedno ze tří festivalových piv (no jo, letošní Colours byly i nejméně alkoholické) a očekávání, co mě ten den rozseká. Sázela jsem na Woodkida, na kterého jsem se už dlouho těšila, ale ono to přišlo už mnohem dřív. Asaf Avidan, 18.45, hlavní stejdž. Uf. Láska na první pohled a poslech. Fakt. Zpívá jak holka, jak soulová zpěvačka. Vypadá, bohužel, trochu jak ten můj ex. Ale to dělají jen ty vlasy... Od té doby mi nehraje v hlavě skoro nic jiného, na místě jsem byla úplně u vytržení. Stála jsem někde uprostřed davu, ale to mi nestačilo; najednou jsem měla pocit, že musím blíž, chtěla jsem se ho dotknout, měla jsem pocit, že je tam jen pro mě. Přesně takový ten pocit, jak popisuje Muriel Barberyová v knize S elegancí ježka (jinak teda mě ten text moc nevzal, taková intelektuální snobárna), že jste tady a teď a na ničem jiném nezáleží, žijete jen pro ten okamžik, nic jiného nevnímáte, nemyslíte na nic, co bylo ani co bude, je jen teď, naprosté blaho. Pak mi došlo, že vlastně jednu jeho písničku znám, hrají to zremixované v rádiu (sám se vyjádřil, že tu verzi nemá rád - no ba, má vkus), ale neměla jsem to spojené s jeho jménem a myslela jsem si, že to je nějaký šílený efekt. Ee, on tak vážně zpívá :)


Pamatuju si, jak zpíval 'And if love is not the key. If love is not a key. / I hope that I can find a place where it could be' a vítr ta slova nesl do dálky a já byla okouzlena. A jestli to tak nebylo, tak je to jedno, protože teď už si to takhle budu navždycky pamatovat (nebo než dostanu sklerózu ;)). Ale úplně nejlepší bylo, jak to celé prožíval. On nezpíval, on se s těma písničkama miloval. Fakt. Trpěl, užíval si to, měl zavřené oči, byl v transu. To by bylo, aby to na publikum nezapůsobilo. Měl nás v kapse. Bylo krásné, když nás nechal zpívat cosik jednoduchého s ním, pak už to ukončil a chtěl začít hrát novou, ale publikum začalo spontánně zpívat znova, takže se musel vrátit a přidat se k davu. Takže ještě jednou: měl nás v kapse. Některé pořád má, si přijdu jak šestnáctka a ne už skoro dvacetišestiletá, hihi...


Když jsem to celé popisovala a poslala patřičný zvukový a obrazový materiál nejvěrnější z nějvěrnějších, Leničce, jenom suše konstatovala 'Ajaj, to seš zas celá ty'. Asi jsem, no. Taková Amélie čekající na zázraky. Poslouchala jsem s ním i nějaký rozhovor a on je ke všemu nejspíš i inteligentní... Dobře, tak už konec s Asafem.

Takhle na vrcholu blaha jsem si dala ještě Damiena Rice, protentokrát Ir - chlápek s kytarou, což je vždycky trochu problém, jako krásné songy, chytré texty (dokonce jsem si udělala poznámku: 'I've kissed your mouth and back but it's soul what I need' :)), ale po nějaké době to začne být všechno takové podobné, čehož si naštěstí byl vědom on sám i produkce, takže kromě něj 


na ty obří obrazovky promítali taky lidi z prvních řad a byli tam fakt samí hezcí jedinci, a sám Damien pak udělal show. Vyzval všechny slečny v publiku, které mají přítele, ať se přihlásí a pak si z nich jednu vybral a odehrál s ní příběh, který je v pozadí jeho písně Cheers Darlin', což probíhalo asi takto



akorát naše slečna byla samozřejmě lepší :) Bylo vidět, že je hrozně dojatá a je to pro ni obrovský zážitek. Pořád promítali i toho jejího přítele a bylo to hrozně hezké.


Jak se Damien tak rychle nalil vínem (během asi pěti minut spolu ve dvou vypili celou lahev), lehce znejistěl v kroku (možná to přibarvoval) a začal mi děsně připomínat výborného stand-up komika Dylana Morana, na kterého mimochodem jedu v září s kamarády do Prahy, jupí!, tak nevím, jestli si jsou všichni připití Irové podobní? :) Takoví roztomile dojímaví. Ještě si poslechněte tuhle.

Bonobo poněkud zklamání, to tu nebudu ani rozmazávat, a nakonec již zmiňovaný Woodkid a jeho velkolepé vystoupení. Myslím, že ten by mohl strhávat davy, koneckonců ten jeho projekt se tak trochu snaží o jakýsi ceremoniál. Jen bych ho dala trochu víc nahlas, přišlo mi, že v tom orchestru se ztrácel. Hrozně hezký moment byl, když tam někdo dovalil takové obří 'klubko z pěnovek' (druhá fotka), co vyrobili lidi v rámci nějakého workshopu, a chvíli se tak válelo nad hlavami publika až úplně dopředu. Přišlo mi to jako nějaký vzkaz pro Woodkida, že to je vážně dobré :)


Bylo jasné, že sobota už nebude moct být tak dechberoucí, taky se znatelně ochladilo  a všechno pro mě říkalo 'odpočinkový den'. Jinak bych ani všechny ty zážitky nezpracovala. Debilní diskuzi s debilním pisálkem Reflexu o tom, že by se měly zrušit státní příspěvky na kulturu (ty jeho 'argumenty' jste měli slyšet; a jak si protiřečil!) ani nebudu zmiňovat. The Knife byla teda neskutečná vizuální podívaná - něco mezi hodinou aerobicu, vystoupením Mika Flatlyho a lekcí baletu, byla jsem tak perplex, že jsem ani fotit nezvládla, The xx byli příjemní, ale po půlhodině už mi to přišlo nějaké stejné, obecně jsem v sobotu měla hrozně krátkou dobu pozornosti. Ale zase jsem zvládla jiné věci. Třeba jsem si zašla na výstavu fotografií a smaltů (taky v rámci festivalu), nafotila vám, jak je v areálu krásně


a nechala si udělat nejlepší tetování na světě. Teda. Jsou to jen barvy na tělo, ale kdybych někdy měla mít tetování, tak bych chtěla právě toto (mohlo by to být ještě trochu víc hardcore, paní byla trošku romantička ;)), mám to vymyšlené už dávno a teď jsem to prubla.


Prosimvás, ještě neděle - vydržíte? :) V neděli se udělalo zase krásně, až jako úplně vedrově, ale na divadelní scéně byl hezký chládek. Dala jsem si tam hned dvě vystoupení, jedno neuvěřitelnější než druhé. Tančíček Adušiadáši od divadla Kufr se zdálo být spíš takové klaunské vystoupení pro děti, ale dámy si zanedlouho podmanily celé publikum a na konci jsme jim ty jejich vtípky žrali i s navijákem. Krom toho to uměly s kužely, míčky, diabolem a nevím, čím ještě... Jo, ještě s gumovým kohoutem :) Kabaret na cucky od olomouckého Divadla na cucky byl neuvěřitelný úlet, při kterém hrálo jednu z hlavních rolí jídlo - vystoupily palačinky, žužu, bonbóny a nakonec byla do publika odpalována šunka (naštěstí jsem nebyla ve střelném poli), prostě správný avantgardní mazec. Pak už jsem si dala jen doporučované a výborné My Jerusalem, určitě si poslechněte alespoň toto a s těžkým srdcem jsem musela jet domů - ráno jsem vyrážela do Řecka. Takže mi bohužel utekl Devendra Banhart, Jamie Cullum i Rokia Traoké. Ale kdoví jestli by to moje srdce ještě zvládlo!

A ani jednou nepršelo!!!!! Tak co, navnadila jsem někoho? :)