Barvy, barvičky

UPOZORNĚNÍ: Následující text je zcela subjektivního rázu (jako vždy), a proto s ním vůbec ale vůbec nemusíte souhlasit. Jo, a taky bude obsahovat hodně nej. A raděj si ho dejte na pokračování, je fakt nechutně dlouhý.

Letošní ročník Colours of Ostrava byl ten nejlepší, na kterém jsem byla. Úžasný lajnap, nádherné počasí, opět all-inclusive u kamarádky na bytě, plno zážitků za krátký čas; no, prostě se mi z tama vůbec nechtělo. Ale hezky popořadě.

Pro zasvěcené - co se změnilo: loni se organizátoři holedbali, jak bude festival na novém místě děsně bezbariérový a je fakt, že schodiště měli ošéfované dobře, ale stejně to moc k ničemu nebylo, protože v celém areálu byly navezené kameny, po kterých se dost blbě chodilo, natož tak jezdilo na vozíčku nebo s kočárkem. Hodně účastníků si pak stěžovalo a Zlata a spol. se káli, že letos to bude rozhodně lepší. A bylo. Před stejdžema (hehe) byla hotová přistávací plocha, kamínky byly mnohem jemnější a řádně udusané, takže se vydrolovaly jen minimálně. Nicméně některé koridory by ještě pořád stály za vylepšení a zvlášť cesta ke vstupu, tam se víceméně opakoval loňský rok - asi česká logika, co je 'za plotem', to k nám nepatří, nicméně ani na Colours se nedá přenést. Tak doufám, že do třetice všeho dobrého to bude příští rok tip ťop. Změna k lepšímu nastala taky v kryté hale Gong, které loni vládlo šílené čekání v davu, protože její kapacita je omezená (i když velká), a tak tam stáli takoví ti klikací kluci, jak z reklamy na Axe, a kolik lidí vyšlo, tolik zase pustili. No, ve vedrech to bylo na kolapsové stavy. Letos to organizace vyřešila rezervačním systémem, na který jsem původně jako správná Češka trochu brblala - cože, dalších 50 Kč navíc za představení? pf - ale myslím, že se to velmi osvědčilo. Šílené čekání odpadlo, fronta proudila celkem plynule a když nebylo představení vyprodané (což bylo často), dávali vstupenky zadarmo. Krom toho bylo před halou plátno, na které v přímém přenosu promítali daný program, takže nepřišli zkrátka ani návštěvníci, co se dovnitř nedostali. Poslední změna (kromě jedné nové stejdže - alespoň Zlata říkala), která mě napadá, je změna pivovaru: festival se po několika letech s Ostravarem vrátil k Radegastu. No, mně to bylo docela jedno.

Co se nezměnilo:a děsně mě to žere, je výslovnost festivalu. Už tradičně (fňuk) tomu snad všichni místní a od toho asi i další přijetivší říkají /kolorsy/. Prosimvás, ale to jsou přeci /KALRS/!!! Já vim, teď si říkáte blbka jedna nabubřelá anglistická, ale když mě to úplně rve žíly. Taky normálně počesku říkám třeba Student Agency, nebo Eurotrialog apod., ale k tomu totiž máme podobně znějící slova i v češtině, ale ke Colours? Nemůžu si pomoct, ale potom ta Ostrava opravdu zní buranštěji, pardon. Samozřejmě nikoho neopravuju, nejsem debil, ne :) zaprvé by mi to bylo trapné, za druhé by mi dal určitě brzo někdo přes hubu :) Ale ten pocit zakřičet někomu do obličeje 'To jsou přeci Colours' tam je. Takže v zásadě jezdím na úplně jiný festival než většina návštěvníků :) Jede v tom se mnou tak akorát pán, co hlásí v tramvaji zastávku, kde je vstup na festival, zahraniční interpreti a určitě ještě nějací návštěvníci. Ale vtipné je, že i část organizačního týmu pořádá ten alternativní festival (nevím jak sama Zlata), i když asi se není čemu divit, když z rádia není slyšet nic jiného. Ach jo.

No nic, po kratším úvodu (hihihi), jdeme na program, ne? Letošek jsem zahájila už ve čtvrtek právě v Gongu ironicky brněnským představením Husy na provázku - slavnou Baladou pro banditu (no, alespoň vidíte, jaký jsem ignorant, když jsem si za celých šest let v Brně neudělala čas na to zajít). Samozřejmě od té doby jsem si průběžně zpívala všechny jejich hitovky jako Tam u řeky na kraji, taky Zabili, zabili, Ani tak nehoří atd. atd. Je fakt, že představení asi nebylo tak promakané jako Pitínského Hordubal, o co bylo 'jednodušší', o to ovšem mohlo více působit na emoce, a já jsem byla ten den nějaká nalomená, takže zatímco Eržika podváděla Nikolku s žandárem, už jsem to nevydržela a lehce mi plakalo alespoň levé očíčko. Úžasné bylo taky využití prostoru - všechny honičky šuhaje se odehrávaly v publiku, a to jsem musela hlavního protagonistu vážně obdivovat - co ten se tam naběhal a naskákal, úplně z něj, chudáka, lilo. Skvěle to taky vyšlo se světlem - večerní sluníčko zrovna svítilo tak šikovně, že využili k osvětlení i přirozené světlo, což dělalo krásné efekty. No, musela jsem si alespoň jednu fotku cvaknout...

Tahle nalomená ale šťastná jsem odběhla na hlavní stejdž, kde začínali Sigur Rós. No, a tam už mi neplakalo jedno očíčko, ale chvilinku obě dvě... Totiž, jak jsem vám říkala, že jsem měla toho chlapce, co byl přes hudbu... Tak tahle kapela byla jedna z prvních, které pro mě objevil, a mně bylo nějakých těch osmnáct a u jedné písničky jsem si tehdy říkala, jak je naprosto úžasný a čistý člověk a jak pro něj nejsem dost dobrá a tak dále, první velká láska, znáte sami. No, a pak tu písničku hráli a mně se to všecko vrátilo. Taková nostalgie. A nešlo to zastavit. Ne proto, že bych ho chtěla zpátky, ne proto, že bych si myslela, to co v těch osmnácti, ale právě proto, že jsem si uvědomila, že tohle už si asi nikdy myslet nebudu. Že už nikdy já nevstoupím do vztahu takhle čistá a naivní a už nikdy nebudu tak úplně a zcela zamilovaná. Babička občas přede mnou nevědomky zmíní, že si myslí, že člověk se pořádně dovede zamilovat stejně jenom jednou (za což jsem na ni vždycky naštvaná). Doufám, že to tak není, protože jinak jsem teda pěkně v pérdeli :) Ale koncert byl krásný. Sice už je dlouho neposlouchám, ale bylo to všechno takové hezky severské, tklivé a čisté (oni jsou z Islandu, kdybyste nevěděli), výborně to doplňovala videoprojekce - záběry procházení se v polích, plavání v moři - docela dobře by to mohlo sloužit jako terapie ;)

Další den jsem byla na radu kamarádky poslána do kavárny La Petite Conversation, což je vám moc pěkný podnik, který vede ještě pěknější Belgičan. Vzhledem připomíná bistro (jakože ten podnik, hihi) a je to kousek od Stodolní, doporučuju! Potrénovala jsem i fráninu, protože s majitelem můžete i takto (mají i bilingvní lístky), i když jeho roztomilá čeština se taky moc hezky poslouchá. Kapučíno bylo moc dobré, ale na co si tam určitě zajděte je oběd - jak jsem viděla, co kolem mě nosí, musela jsem se další den vrátit na salát a vůbec jsem nelitovala. Trochu jsem zaexperimentovala se salátem s kozím sýrem, medem a vlašskými ořechy a oblizuju se při vzpomínce ještě teď. Dělají tam taky panini, sendviče, polévky, domácí limče, měla by tam být pravá belgická horká čokoláda a čepují tam Leffe. Juch, juch!

Po gastro zážitku jsem mohla odběhnout zase do Gongu tentokrát na Péráka od pražského divadla VOSTO5, což bylo taky moc hezky udělané, takové na mozek náročnější, řekla bych, byly tam i kaskadérské kousky (hlavní hrdina na skákacích botách) a promyšlené detaily, nicméně ke konci už jsem to skoro nemohla usedět. Chtělo to jedno ze tří festivalových piv (no jo, letošní Colours byly i nejméně alkoholické) a očekávání, co mě ten den rozseká. Sázela jsem na Woodkida, na kterého jsem se už dlouho těšila, ale ono to přišlo už mnohem dřív. Asaf Avidan, 18.45, hlavní stejdž. Uf. Láska na první pohled a poslech. Fakt. Zpívá jak holka, jak soulová zpěvačka. Vypadá, bohužel, trochu jak ten můj ex. Ale to dělají jen ty vlasy... Od té doby mi nehraje v hlavě skoro nic jiného, na místě jsem byla úplně u vytržení. Stála jsem někde uprostřed davu, ale to mi nestačilo; najednou jsem měla pocit, že musím blíž, chtěla jsem se ho dotknout, měla jsem pocit, že je tam jen pro mě. Přesně takový ten pocit, jak popisuje Muriel Barberyová v knize S elegancí ježka (jinak teda mě ten text moc nevzal, taková intelektuální snobárna), že jste tady a teď a na ničem jiném nezáleží, žijete jen pro ten okamžik, nic jiného nevnímáte, nemyslíte na nic, co bylo ani co bude, je jen teď, naprosté blaho. Pak mi došlo, že vlastně jednu jeho písničku znám, hrají to zremixované v rádiu (sám se vyjádřil, že tu verzi nemá rád - no ba, má vkus), ale neměla jsem to spojené s jeho jménem a myslela jsem si, že to je nějaký šílený efekt. Ee, on tak vážně zpívá :)

Pamatuju si, jak zpíval 'And if love is not the key. If love is not a key. / I hope that I can find a place where it could be' a vítr ta slova nesl do dálky a já byla okouzlena. A jestli to tak nebylo, tak je to jedno, protože teď už si to takhle budu navždycky pamatovat (nebo než dostanu sklerózu ;)). Ale úplně nejlepší bylo, jak to celé prožíval. On nezpíval, on se s těma písničkama miloval. Fakt. Trpěl, užíval si to, měl zavřené oči, byl v transu. To by bylo, aby to na publikum nezapůsobilo. Měl nás v kapse. Bylo krásné, když nás nechal zpívat cosik jednoduchého s ním, pak už to ukončil a chtěl začít hrát novou, ale publikum začalo spontánně zpívat znova, takže se musel vrátit a přidat se k davu. Takže ještě jednou: měl nás v kapse. Některé pořád má, si přijdu jak šestnáctka a ne už skoro dvacetišestiletá, hihi...

Když jsem to celé popisovala a poslala patřičný zvukový a obrazový materiál nejvěrnější z nějvěrnějších, Leničce, jenom suše konstatovala 'Ajaj, to seš zas celá ty'. Asi jsem, no. Taková Amélie čekající na zázraky. Poslouchala jsem s ním i nějaký rozhovor a on je ke všemu nejspíš i inteligentní... Dobře, tak už konec s Asafem.

Takhle na vrcholu blaha jsem si dala ještě Damiena Rice, protentokrát Ir - chlápek s kytarou, což je vždycky trochu problém, jako krásné songy, chytré texty (dokonce jsem si udělala poznámku: 'I've kissed your mouth and back but it's soul what I need' :)), ale po nějaké době to začne být všechno takové podobné, čehož si naštěstí byl vědom on sám i produkce, takže kromě něj 

na ty obří obrazovky promítali taky lidi z prvních řad a byli tam fakt samí hezcí jedinci, a sám Damien pak udělal show. Vyzval všechny slečny v publiku, které mají přítele, ať se přihlásí a pak si z nich jednu vybral a odehrál s ní příběh, který je v pozadí jeho písně Cheers Darlin', což probíhalo asi takto

akorát naše slečna byla samozřejmě lepší :) Bylo vidět, že je hrozně dojatá a je to pro ni obrovský zážitek. Pořád promítali i toho jejího přítele a bylo to hrozně hezké.

Jak se Damien tak rychle nalil vínem (během asi pěti minut spolu ve dvou vypili celou lahev), lehce znejistěl v kroku (možná to přibarvoval) a začal mi děsně připomínat výborného stand-up komika Dylana Morana, na kterého mimochodem jedu v září s kamarády do Prahy, jupí!, tak nevím, jestli si jsou všichni připití Irové podobní? :) Takoví roztomile dojímaví. Ještě si poslechněte tuhle.

Bonobo poněkud zklamání, to tu nebudu ani rozmazávat, a nakonec již zmiňovaný Woodkid a jeho velkolepé vystoupení. Myslím, že ten by mohl strhávat davy, koneckonců ten jeho projekt se tak trochu snaží o jakýsi ceremoniál. Jen bych ho dala trochu víc nahlas, přišlo mi, že v tom orchestru se ztrácel. Hrozně hezký moment byl, když tam někdo dovalil takové obří 'klubko z pěnovek' (druhá fotka), co vyrobili lidi v rámci nějakého workshopu, a chvíli se tak válelo nad hlavami publika až úplně dopředu. Přišlo mi to jako nějaký vzkaz pro Woodkida, že to je vážně dobré :)

Bylo jasné, že sobota už nebude moct být tak dechberoucí, taky se znatelně ochladilo  a všechno pro mě říkalo 'odpočinkový den'. Jinak bych ani všechny ty zážitky nezpracovala. Debilní diskuzi s debilním pisálkem Reflexu o tom, že by se měly zrušit státní příspěvky na kulturu (ty jeho 'argumenty' jste měli slyšet; a jak si protiřečil!) ani nebudu zmiňovat. The Knife byla teda neskutečná vizuální podívaná - něco mezi hodinou aerobicu, vystoupením Mika Flatlyho a lekcí baletu, byla jsem tak perplex, že jsem ani fotit nezvládla, The xx byli příjemní, ale po půlhodině už mi to přišlo nějaké stejné, obecně jsem v sobotu měla hrozně krátkou dobu pozornosti. Ale zase jsem zvládla jiné věci. Třeba jsem si zašla na výstavu fotografií a smaltů (taky v rámci festivalu), nafotila vám, jak je v areálu krásně

a nechala si udělat nejlepší tetování na světě. Teda. Jsou to jen barvy na tělo, ale kdybych někdy měla mít tetování, tak bych chtěla právě toto (mohlo by to být ještě trochu víc hardcore, paní byla trošku romantička ;)), mám to vymyšlené už dávno a teď jsem to prubla.

Prosimvás, ještě neděle - vydržíte? :) V neděli se udělalo zase krásně, až jako úplně vedrově, ale na divadelní scéně byl hezký chládek. Dala jsem si tam hned dvě vystoupení, jedno neuvěřitelnější než druhé. Tančíček Adušiadáši od divadla Kufr se zdálo být spíš takové klaunské vystoupení pro děti, ale dámy si zanedlouho podmanily celé publikum a na konci jsme jim ty jejich vtípky žrali i s navijákem. Krom toho to uměly s kužely, míčky, diabolem a nevím, čím ještě... Jo, ještě s gumovým kohoutem :) Kabaret na cucky od olomouckého Divadla na cucky byl neuvěřitelný úlet, při kterém hrálo jednu z hlavních rolí jídlo - vystoupily palačinky, žužu, bonbóny a nakonec byla do publika odpalována šunka (naštěstí jsem nebyla ve střelném poli), prostě správný avantgardní mazec. Pak už jsem si dala jen doporučované a výborné My Jerusalem, určitě si poslechněte alespoň toto a s těžkým srdcem jsem musela jet domů - ráno jsem vyrážela do Řecka. Takže mi bohužel utekl Devendra Banhart, Jamie Cullum i Rokia Traoké. Ale kdoví jestli by to moje srdce ještě zvládlo!

A ani jednou nepršelo!!!!! Tak co, navnadila jsem někoho? :)