Cesta do Kuřimi aneb přepážky jsou překážky a jiné myšlenkové pochody

Jak se mi moc nedaří s muži, na ženské mám vyloženě štěstí. Zatímco vztah s muži dělím víceméně na dvě kategorie: 'podlehnout', nebo 'ignorovat' (pak je tam ještě taková vratká kategorie 'kamarád' - neboť víte, jak to mají muži s přátelstvím k ženám...), u žen je ta škála téměř nepřeberná. Mám ty nejlepší kamarádky na světě, ženy mě inspirují - ať už na ulici (většinou koukám spíš po nich, protože obvykle mají oblečení, které bych chtěla, ale nemůžu ho nikde sehnat), mezi známými osobnostmi, nebo 'jen tak' příběhy ze života, ženy mě drží nad vodou, když je mi zle, ženy se se mnou radují, chválí mě, radí mi... Skoro to vypadá, že bych to měla jednodušší jako lesbička (ostatně už mě to kolikrát samotnou teoreticky napadlo), ale to ne. Muže já ve svém životě potřebuju a pak; taky jim ráda podléhám... Nicméně na ženy já mám teda štěstí, mám kolem sebe vážně samé báječné a často nějaké zajímavé potkávám. Asi jediný problém mám se ženama za přepážkama a u okýnek. Takové ty na informacích, na úřadech, na recepcích atd. atd., však to znáte sami. Nevím, možná je to taková role, nebo je za to speciální osobní ohodnocení k výplatě, každopádně už jsem narazila na takových místech na spoustu čůz. (Tím se omlouvám všem světlým výjimkám.) Chápu, že to nemají jednoduché, ale že se musí vyřádit zrovna na člověku, který je slušně pozdraví a neřekne křivého slova, to nechápu. Dneska zas jedna taková... To vám jedu ráno vlakem do Kuřimi. Z královopolského nádraží. Jdu tak jako dost na čas a jsem lehce nervózní, aby mi to neujelo, když to nádraží neznám. Intuitivně se snažím zorientovat podle elektronické odjezdové tabule, ta ale ukazuje jenom čas do odjezdu vlaku, ne nástupiště. Pod tlakem chvíle to vzdávám a jdu k okýnku. Jako ta paní nebyla vyloženě zlá, ale trochu neochotná a ponížení chtivá asi jo (přesně takové jsou ty baby v knihovně na pajdáku - díky za naše drahocenné knihovnice na fildě, cmuk cmuk). Normálně, slušně s pozdravem se jí zeptám na nástupiště mého vlaku a ona místo toho, aby mi to vysypala z rukávu (protože podle všeho asi odjíždí pořád ze stejného nástupiště), mě odkazuje na jakousi tabuli. Já jí zase vysvětluju, že tam to ale není a ona, že myslí jinou a rukou mě popohání kamsi stranou. Za mnou samozřejmě fronta. Pak už mě popostrkuje i pán za mnou, ženská furt něco blábolí "tam" a "dál, ještě dál (jak "přihořívá, hoří"), až si teda značně zmatená a hloupě se cítící všimnu jakési staré televize, na kterou ovšem svítí slunce tak, že z ní nejde nic vyčíst. Ještě se snažím o nějaký protest, pak to ale vzdávám, všemožně cloním monitor a nakonec nacházím klíčovou informaci a rychle vyklízím pole. Vlak stíhám. Jako chápu, že už je asi paní otrávená, že takhle by za ní mohl chodit a chodí každý druhý, kdo to tam nezná (a věřím, že těch lidí teď při výlukách bude), ale na druhou stranu od čeho tam probůh ta pani taky je? Asi je to moje chyba, že většinou dávám spíš na lidi, než na hledání informací (no jo, bude v tom lenost), zvlášť tam, kde se  moc nevyznám (klasický případ je u mě banka, kam jdu vždy s největší důvěrou a po rozhovoru s pracovníkem se vracím akorát zmatenější a zkroušená), každopádně v takových chvílích musím často myslet na zmatené staré lidi (to přesně jednou budu já) a je mi z toho smutno. Přitom by stačilo normálně komunikovat.

Nicméně cílem mé cesty bylo toto: kuřimský zámek aneb potenciální pole mé působnosti od září...

Ale ještě si neodpustím malou odbočku. Nedávno (asi předevčírem?) jsem si četla rozhovor s brněnským sprejerem TIMO, jehož hlavní kauzy 'albertina' a 'homeless' znám, ale přemýšlela jsem, kde by tak mohly být ty jeho další zmiňovaná díla. A ejhle, jedu do Kuřimi a dvě z nich potkám. Co z toho vyplývá? Otázka na vás - taky se vám stává, že o něčem čtete/slyšíte a pak na to takhle narazíte? Mně se to stává děsně často. Třeba čtu nějakou knihu, ve které se postava dejme tomu dívá na určitý film, o kterém mi za pár dní člověk z mého reálného života začne vyprávět. Nebo třeba, tak jako se na televizi nedívám, přijedu k našim a v programu je, že ten film budou zrovna dávat. Nebo někde pochytím nějaké zvláštní slovo a ono se pak začně objevovat i jinde (třeba v cizím jazyce je to normální, že dokud se to slovíčko nenaučíte, jakoby pro vás neexistovalo a pak zjišťujete, že je vlastně všude kolem, jen jste ho nevnímali, ale mně se to stává i v mateřštině u docela podivných a velmi málo se vyskytujících slov). Tak myslím něco takového. Někdy dostávám až nezdravý pocit, že všechno se vším souvisí (jakože v podstatě ano, ale takhle ehm... jako trochu mysteriózně? :)), že se to točí v nějakém kruhu pro mě připraveném... Tak by mě zajímalo, jestli to tak taky máte?

Ale zpět do Kuřimi. Právě se díváte na fotky kuřimského zámku, v němž sídlí soukromá střední odborná škola a učiliště, kde bych teoreticky mohla od září učit. Ale popořádku. Pondělí byl totiž velmi zvláštní den. Nejprve mi studenti záhadně na místě zrušili dvě hodiny výuky, takže zase byly koláče bez práce a já si mohla jít domů prát věci do Řecka a taky jsem se konečně dostala na lakování nehtů, když v tom najednou mi zvoní telefon a tam neznámé číslo. Byl to pán s nabídkou práce - čeština na poloviční úvazek v Blansku, nebo Boskovicích (bylo to pro mě tak nečekané, že jsem to z leknutí zapomněla), prý se ještě ozve mailem s podmínkami. Ovšem za necelé dvě hodiny další telefon, tentokráte paní z Kuřimi s angličtinou. Na celý úvazek. No, já se nestačila divit! Docela na to místo ale spěchala, takže jsme se domluvily a já ráno vyjela. Místo a paní ředitelka jsou úžasné. Na první dojem jde o řekněmě volnomyšlenkářskou dámu ve středních letech s velkým a dobrým srdcem - povídala mi o škole asi hodinu a povídala moc hezky. Víceméně to, co říkají jinde na učilištích (tedy ve smyslu, že jsou to hajzlíci a hulváti, co se nechtějí učit), ale ona to podávala, že učení u nich je rozhodně výzva, že jde o to najít si se studenty vztah a komunikaci, že jsou problémoví, ale často, že za to může rodina, kde to mají krušné. Velmi mě zaujala. Líbí se mi tenhle přístup být na straně studentů (zvlášť po tom, co už s nima všechno prožila), to ovšem nezakrývá fakt, že pro učitele, potažmo mladou začínající učitelku, potažmo mě, to bude dost krušné. Ale je to působení v opravdové škole. To jsem vždycky chtěla. Malý milý kolektiv a děsně cool a lehce dekadentní prostředí - část zámku je pronajímána umělcům, kteří tam mají své ateliéry a taky tam bydlí.

Mám do pátku na rozmyšlenou. Což je o to těžší, že se zrovna naskýtá těch možností více a každá má svá úskalí. Každopádně kdybych toto vzala, držte mi pěsti. A v případě více psychicky labilních příspěvků než obvykle mi dejte vědět, bude se třeba hlídat ;)