Nejprve jsem vyrazila do městečka Stavros, které je od nás vzdáleno asi 6 kilometrů (pokud to nevezmete po promenádě a pak zkoušíte různé polní cestičky :)) za účelem vymetení všech útulných kavárniček, které jsem si vyhlídla z busu už cestou na Olympiádu. Bylo to super. Vyjela jsem brzo, takže ještě nebylo takové vedro, jela jsem kolem olivových hájů a domečků s okenicema (ty se mi ze středomořské architektury líbí nejvíc), zpívala jsem si Asafa Avidana (hele, ale už se náhodou klidním - nicméně posílám přiléhavé video k písni o tom, jak se člověk musí vyrovnat sám se sebou) a v loukách nadivoko rostlo plno kvítí, ze kterého by v Rosebudu vykouzlili parádní kytici.
Všude tu taky rostou oleandry a ibišky. No, ale řeknětě, není to elektrické vedení na poslední fotce vyloženě estetické? :) A tak jsem se furt vracela a zajížděla si, abych to mohla všechno nafotit (ovšem jen mobilem - zrcadlovku jsem na tom čertově stroji fakt netáhla). Každopádně před desátou jsem dojela do svého cíle. No jo, tady ještě moc brzká hodina, takže v kavárně (kterou nakonec nebylo tak snadné vybrat - z toho busu všechny vypadaly nějak malebněji a teď mi na každé něco vadilo) jsem nakonec seděla sama. Objednala jsem si osvěžující frappé, ke kterému mi byly doneseny taky sušenky. No, proč ne? Městečko jsem prošla křížem krážem, nafotila všecko, co se mi líbilo a ještě i něco navíc, ale pak už nebylo moc co dělat (původně jsem plánovala ještě konečně okusit místní gyros, ale do oběda i hladu daleko a do obchodů s oblečením se mi nechtělo), tak jsem se vydala zpátky.
Už docela připalovalo, ale já jsem si ještě chtěla zajet na druhou stranu od vily vilekuly - tedy do Asprovalty, kterou jsem zatím viděla jen za noci. Zchladila jsem se tam zmrzkou v už ozkoušené cukrárně - tentokrát to vyšlo na oblíbenou mangovou.
Po docela dlouhé siestě jsem zase vyrazila, tentokrát do kopců, kde se měla nacházet vesnička Stará Vrasna (já bydlím v Nové). No, a to začal teprve pravý adrenalin. Jak jsem už psala, mapy se tu nevedou a vesnice nejde od moře vidět, s ukzateli jsou tu taky dost na štíru. Zkoušela jsem se doptat alespoň na google maps, ale ty tentokrát taky nebyly moc moudré. Vyrazila jsem tedy tušeným směrem a hledala patřičnou odbočku do kopců, když tu se najednou ocitnu na čtyřproudovce (safra, safra, safra, bědovala jsem nahlas), ale naštěstí jsem po chvíli uviděla cyklistu i v protisměru. Každopádně jsem se z cesty snažila co nejdříve ztratit a uhnula jsem na první silnici v kýženém směru. Po chvíli to do kopce bylo, takže jsem začínala být optimistická. Celkem jsem čuměla, co na tom singlespeedu vyjedu (teda jako nějakou předpotopní přehazovačku to mělo, ale já se jí raději ani netkla - přišlo mi, že to znamená jasný rozklad celého kola), nicméně cesta furt do kopce, už i dálnici jsem podjela a víska furt nikde. Alespoň jsem viděla koníky a dokonce želvu (když jsem zase zkoušela uhnout někam do polí).
Pak se ale cesta stočila dost doleva, což mapa rozhodně neukazovala a já začala být nervózní. Široko daleko kromě pastvin nebylo nic vidět, křižovatek jsem už projela několik (samozřejmě bez jakýchkoliv značek, smradi) a nikde ani živáčka na přeptání. No nic, je to divné, jedu zpátky. Tak ještě jednou koníčci, vyjedu na hlavní a tam myčka - lidi, hurá! Tak jsme se nějak domluvili, že jsem jela dobře. Kurňa, tak jo, zase zpátky, jechéj, koníčci potřetí, kopce vyšlapat podruhé - minimálně třetinu cesty už jsem měla za sebou. Ale teď už jsem se nenechla ničím odradit, zatáčky nezatáčky, křižovatky naštěstí už nebyly, takže jsem prostě jela pořád za nosem. Tady se ovšem naplno projevila dezolátnost kola, i když jsem z každého kopce jela pomalu a opatrně a brzdila už od začátku, a to i očima, těsně před cílem se mi ten čertův stroj stal málem osudným. Ze zatáčky se vyklubala dvojzatáčka, což nebylo vidět, ještě k tomu ve větším než mírném sklonu, kolo nabralo rychlost a už se s tím nedalo nic dělat, na seskočení bylo pozdě. Zcela reálně jsem se připravovala na pád, na to, jak budu sedřená - jen v kraťasech a tričku - a co mě ve škarpě popíchá. Nicméně opravdu nějakým zázrakem jsem tu zatáčku vybrala (pochopte ten stroj byl v dané rychlosti a terénu dosti neovladatelný) a naštěstí pro mě byl hned za ní protisvah a zároveň začátek Staré Vrasny. Opět naštěstí nikdo nejel v protisměru. Jako symbolicky jsem se z kola sesula přímo před kostelem, kde jsem děkovala svému andělíčku strážnému a připadala si jako znovuzrozená.
Taky mě popadl vztek na tu naši delegátku - prý, že všechna kola byla v servisu, to tak! A ten, co je spravoval, byl slepý, levý a ještě mel půl mozku, ne? Takové kecy! Leccos bych jí odpustila, ale že jsem se vážně mohla zabít teda ne. Začala jsem spřádat plán, jak ji alespoň trochu utřu, protože mi přijde jako osoba, která z každého pochybení udělá akorát přednost, ale naštěstí jsem od takových myšlenek byla brzy odvedena geniem loci místa. Stará Vrasna je taková ta typická středomořská vesnička v kopcích, kde se zastavil čas. Turisti jim tam moc nelozí, všichni se tam znají, všecko má svůj čas a rytmus... Takže jsem byla asi docela překvápko, když jsem se octla ve dveřích místní kavárny a houkla 'hello'. Dokonce takové, že se majitel (předpokládám) ihned zvednul a šel se mi věnovat na bar (když tam později vešel nějaký štamgast, kterému jsem očividně zasedla stůl venku, nenechal se vrchní rušit od křížovky, ale pak zase bez objednání hostovi nachystal, co měl asi ve zvyku). Podnik byl plný všeho možného - sbírka hodin, mapy, staré fotky... Pistolí jsem si raději nevšímala, už toho na mě ten den bylo dost, objednala si citronádu (bez vysokohorské přirážky - říkám, že na turisty tam nejsou připravení) a šla to všechno vydýchat ven.
Po projití vesničky jsem se vydala zpátky, kritické úseky (takže asi tak polovinu cesty) jsem šla raději pěšky. Zdárně a bez bloudění jsem dojela až k nám a zase myslela na delegátku. Nechtěla jsem, aby to bylo moje slovo proti jejímu, tak jsem čekala na nějaké spolubojovníky. Objevily se dvě účastnice našeho zájezdu, které jsem poprosila o chviličku strpení (doufala jsem, že z delegátky vydoluju alespoň omluvu). Ty dvě to ale blbě pochopily, myslely, že chci podržet kolo, než delegátka vyleze (jakoby nemělo stojan), takže jakmile se objevila, šly si po svém, i když jsem ještě měla snahy se jich dovolávat. Chtěla jsem, ať si milá delegátka ono zrevidované kolo vyzkouší na vlastní kůži a zabrzdí si na něm. Opáčila, že na kolech nejezdí a teď na něj rozhodně nevyleze (je nejspíš těhotná - rýsuje se jí břicho), zkoušela brzdit teda jen tak nasucho a já jsem do ní zatím hustila, že to kolo není na 5 euro, ale na kriminál. Prý jsem jí to měla říct a taky je to tak, když jí kolo klienti vrátí a nic neřeknou (hrozní ti lidi fakt - přitom jakoby se tam dalo vybrat něco lepšího - ve vozovém parku jsem viděla, že bych si stejně moc nepomohla). Prý půjde teda do servisu znovu. To bude jistě výhra! To je tak všechno, čeho jsem dosáhla. Nakonec otázka 'A jinak jste si to užila?' 'No, byl to pořádný adrenalin.' 'Tak vidíte' a úsměv šestka - jako bych to neříkala, dyť vlastně tohle bylo přesně to, co jsem chtěla zažít, že? Zpátky jsem ještě dohonila ty dvě se snahou jim něco vysvětlovat, ale bylo to zbytečné, očividně jsem si zvolila špatné svědky. Dopoledne byly taky na kolech ve Stavrosu a všechno bylo v pohodě. A to je přece jasné, že jsou kola v takovém špatném stavu v tomhle podnebí a co bych vlastně za 30 Kč na hodinu chtěla... Opáčila jsem, že rozsekat se teda opravdu ne a odkráčela domů. Asi chci od toho světa a života vážně moc...
Žádné komentáře:
Okomentovat