V páskových sandálech (pravda stříbřitých) a dlouhých šatech jsem si opravdu připadala poněkud klášterně, nicméně nebyl moc čas to řešit, neb se odjíždělo už v šest hodin (pro mě za normálních okolností opravdu nekřesťanská hodina).
Tentokráte stačil pouze mikrobus, zato s námi jeli hned tři delegáti - jedna paní pro Rumuny, jedna pro Maďary a pro tři kusy Čechů byl opět nasazen delegát Jakub, který mi povykládal, že je původně z Ostravy, ale že už sedmnáct let žije v Aténách, že jsme vlastně kolegové, neboť má vystudovanou archeologii, ale taky starou Řečtinu, kterou i může učit atd. atd. Nicméně jsem taky zjistila, že češtinu nemá tak špatnou (i když některé obraty volil dost zajímavě), ale má asi nějakou vadu řeči, protože mu nebylo pořádně rozumět. Zvlášť v kombinaci s mikrofonem to chtělo pekelné soustředění, aby člověk alespoň něco pochytil... Ale tak šup šup do mikrobusu, čeká nás dlouhá, pětihodinová, cesta!
A první zastávka u poutního místa - pramen lásky, krásy a zdraví a legendy z řecké mytologie. A jak se pozná poutní místo? No, prodávají se tam ikony, přeci! Ještě si protřít oči uzdravující vodou v jeskyni, ve které jsem se i já musela hodně krčit, zapálit svíčku a hodit za ni do kasičky dvacet centů (pak v kapličce objevit, že snad stojí pět eur! to jako ta jedna? no, můj odhad byl mnohem lepší... :)) a jedeme dál...
O několik hodin později... Objevují se první skály, v autobuse houstne atmosféra, zvedá se tlak, všichni se hemží, fotoaparáty blejskají... No, je to monumentální. Pak zastávka v prvním klášteře, v tom největším, ale je tam tuším už jen třináct mnichů. Celkově dnes klášterů funguje šest, z toho nejlidnatější jsou dva ženské kláštery - vůbec nejvíc je tam třicet sester.
Nevím, jestli je to tím vedrem, schody, vydýchaným vzduchem nebo ponurými malbami s oblíbenou křesťanskou tematikou - násilná smrt na všechny způsoby - ale dělá se mi zle. Klepou se mi nohy, je mi mdlo. Nic proti víře, mnoho proti náboženství a nejvíc proti církvi. Nezlobte se na mne, já už jsem taková. Voda, svačina, sednutí a je trochu líp, ale stejně už se cítím nějak nejistě. Tady bych to teda asi dlouhodobě nezvládala. Vfocený mám zase jenom venek - v těch atraktivních místnostech se nesmělo fotit (kostel, jídelna) a fotit třeba chodby byla nuda, lebky v kostnici mi zas přišly neetické.
U sester poněkud lepší atmosféra, ovšem naprosto přecpáno - dorazil autobus ruských turistů... Líbí se mi, že si jeptišky všechno obstarávají samy - prodávají lístky, dohlížejí na chod prohlídek, jsou vidět. Kupuju od nich bobkový list a doufám, že bude minimálně kouzelný.
Na cestě zpátky oběd - v mém podání řecký salát (trochu úlet za tři eura), frappé a zkouška baklavy, což je snad nejsladší dezert na světě. Nechápu, jak v tak horké krajině můžou mít tak sladké zákusky a ještě tak obří!
Žádné komentáře:
Okomentovat