Kdo zrychlil ten čas?

Dneska jsem si konečně nalakovala nehty. V plánu to bylo minimálně tři týdny. Ten minulý jsem kupovala toaletní papír snad čtyři dny (ne snad, ale určitě). Vím, nevrhá to na mě zrovna nejlepší světlo (no jo, jsem ta vládkyně chaosu, hihi), ale když ten čas tak letí! Skoro se ani nestihnu otočit a z pondělí je pátek a o víkendech ani nemluvím, ty se snad smrskly na pár hodin. A přitom je třeba je tak intenzivně využít...

Zítra už budu v práci první měsíc. Mazec! Stihla jsem prokecnout, že piju Captain Morgana, že za výhru v ruletě bych byla ráda, před jedním studentem jsem řekla 'doprdele', o studiích na Oxfordu si štěbetají i vrabci na střeše, několikrát jsem popletla nebo ne zcela vyplnila třídní knihu, několikrát jsem byla dořvána za ty největší pí...oviny na světě (opravdu), někdy mám pocit, že se udobrýdenuju k smrti, některé informace od studentů bych byla raději nevěděla, už jsem potkala pár kousků za školou, opravila hromadu roztomilých a ještě roztomilejších slohovek, rozdala asi tisíc 'yes, please' a ještě víc 'no, thanks' (děcka už se ně ně vždycky těší - alespoň v hodinách to předstírají - stejně tak jako moje sestra a kamarádky, které mi pomáhají razítkovat), zapamatovala si asi stopadesát nových jmen a tváří (včetně vychytávek jako v jedné třídě 4 Martinové, v jiné 2 Davidové, 1 Daniel  a 1 Denis apod.), bohužel jako přísedící nechala propadnout tři kluky, nechala se ukecat na organizaci zájezdu do Velké Británie, smazala x metrů tabule a naběhala milon kilometrů po škole. Tak.

Už to taky bude nějaký pátek, co jsem s panem MM a to má rovněž převratný vývoj. Co byste taky čekali od muže, který se vás na prvním rande mimochodem zeptá jestli věříte v Boha a na třetím jestli taky prdíte? :) No, nudu rozhodně ne! :) Víkend jsme strávili u něj doma a na místních hodech. Mimo jiné jsem se dozvěděla, že jsem nepraktická, což mě samozřejmě vytočilo, i když to začínalo slovy 'Mně se líbí, jaká jsi...' a byla jsem ochotna se do poslední chvíle bránit, leč něco na tom bude (ale hodně věcí jsem si s sebou vzala, aby mi nic nechybělo - to je přece praktické, ne? :-D); nebo že drahý velice rád větrá :) Naštěstí má taky hodně teplou britskou peřinu a spoustu fajn filmů.

PS: Paní učitelka byla na hodech viděna nalitá v objetí muže - uvidíme, jestli z toho bude aféra, nebo to studentíci přejdou :)

Modrobílá šlechta

Tak jsem včera poznala snad jeden z posledních nepoznaných divů Brna - byla jsem vzata na Kometu! :) Nejdřív jsem z informace, že je můj muž hokejový fanoušek (a zvlášť, že by mě vzal s sebou na zápas) měla trochu respekt, ale po chvilce mě to začalo víc a víc zajímat, až jsem sama přišla s dotazem: "A kdy půjdeme na tu Kometu?" A tak jsme šli. Nevím, jak jinak to shrnout než slovem EPICKÉ - stadion plný až po střechu (byla jsem poučena, že takhle to mají už jen Pardubky), všichni minimálně s bílomodrou šálou, případně i dresem, čepicí apod., samé rituály - pořád se něco zpívá, tleská, křičí, někdy dokonce i sedá a stoupá, no, prostě se vůbec nenudíte. Občas jsem měla co dělat, abych vůbec stíhala ještě sledovat ten hokej (taky mi jeden gól utekl, ale pšššt :)). Atmosféra byla skvělá (a to první dvě třetiny nepadl ani jeden gól!) a bylo úžasné pozorovat ty obří choreografie - masa lidí pohybující se stejně, s chorálovým doprovodem. Mělo to sílu. A bylo mi tam dobře. Úplně nejvíc mě ovšem dostal neoficiální název klubu - modrobílá šlechta - z toho jsem hotová ještě dneska. To protsě vystihuje úplně vše - trochu dojemné a trochu úsměvné, ale zároveň velké zapálení a respekt. S takovou podporou by měli pravidelně vyhrávat ligu, si myslim. Kdyby ty lístky nebyly tak drahé, byla bych ochotná chodit pravidelně. Vlastně se už asi těším na další návštěvu :)

Samozřejmě musí přijít taky nějaká protiakce z mojí strany, takže na moje blížící se narozeniny jdeme do Husy na provázku na představení Ze života hmyzu. Tam cítím zase trochu respektu od partnera, i když do divadla chodíval (asi jsem mu neměla navykládat, že si v divadle občas popláču :)), tak doufám, že se to vyvede. Jen si říkám, že kdyby do divadla chodilo tolik lidí co na hokej, jak by bylo v kultuře krásně...

Nově

V pátek jsem už snad potisíckráté míjela z vlaku Petrov, ono magické místo už šest let pro mě symbolizující Brno. Milované ale někdy i proklínané město, do kterého se obvykle ráda vracím, ale někdy z něj musím utéct. A najednou to zase bylo jiné. Klasicky jsem opouštěla Brno ve vlaku, klasicky v pátek, dokonce i v docela klasickou hodinu. A přesto to bylo nové. Tentokrát jsem opouštěla Brno jako opravdu dospělá pracující žena. Zamilovaná. Samozřejmě to nic nezměnilo na tom, že jsem si vytáhla úkoly a písemky studentů a hihňala se nad jejich invencemi na celé kupé. Ale bylo v tom i něco vážného. Uvědomila jsem si, že jedu po dlouhé době domů a dlouho se tam zase nedostanu. Čas letí a víkendy jsou krátké - příště až na narozeniny (ty mám v říjnu, takže až taková tragédie to není). A doma to všichni akceptují, což mě snad dojalo ještě víc. No jo, už jsem paní samoživitelka, s dospěláckou šalinkartou a víkendem na praní. Budou se muset naučit víc jezdit za mnou. A vynechat IKEU!

Slovy jedné pro daný moment složené kapely na rozlučce se svobodou:
PUTUJI SPOUSTOU CEST,
AŤ ASPOŇ JEDNA MÍŘÍ DOMŮ...


PS: A příště zase nějaká lumpárna, jo? Už se sama nudim ;) Mají se nám konečně přistěhovat noví spolubydlící, tak snad vhodná příležitost...

V záři září

No vážně, jak bývají období, kdy se kazí jedna věc za druhou, toto září je nějaké moc pozitivní a prozářené dobrými věcmi, až se toho bojím... Ve škole se pořád nestačím divit. Každý den jsem unešená z děcek. Jasně, nejsem úplně naivní, jistěže mají ze mě srandu, že mě někdy štvou, že jsem z nich unavená, že nedávají pozor, nebo jim musím napsat pětku, protože nic neumí. Ale každý den prostě zažiju nějakou strašně pozitivní odezvu: student, který se na mě první hodinu ksichtí, z nějakého důvodu zkrotne a od dalších hodin spolupracuje, studenti, kteří dostanou za trest domácí úkol navíc, protože extra vyrušovali, to v pohodě přijmou a hlásí, že mají poznamenáno v sešitě, sami za mnou chodí, jestli bude ten zájezd do Anglie, že určitě chtějí, třetí hodinu vysbírám sešity a pátou se mě ptají, jak se mi líbil jejich úkol (kdyby chudáčci věděli, že já jsem mezitím nestihla ani ty sešity odnést do kabinetu), dneska v rámci děsného blázince kolem suplování kvůli opravným maturitám se stalo to, že jsem jim pustila film, ale s anglickýma titulkama a oni si nakonec odhlasovali, že se na něj stejně podívají, protože se jim líbil (ne, že by to bylo kvůli ulívání - jinak by dostali jiný s českýma titulkama a všechno to bylo v rámci studia - Dickens versus Shakespeare) a to byli prváci!, když tam byl záběr na Katedrálu sv. Pavla v Londýně a já je na to upozornila, jeden opáčil "Takže to už bylo po tom velkém požáru?". Kvůli takovým okamžikům jsem ochotna trávit své dny až do pěti v kabinetu a malovat jim panďuláčky a vymýšlet materiály, protože zatím nepřišly učebnice a něco prostě není odkud okopírovat. Po zámku chodím (teda spíš běhám) s úsměvem, zpívám si. Taju. Dojímá mě to. Po naprosté deziluzi z výšky mám konečně zase pocit, že jsem užitečná, že to, co dělám, má smysl. Naplňuje mě to. Užívám si i ty negativní momenty, kdy mě děcka vážně štvou, já už nemůžu, oni furt prudí a nedělají, co mají a já si říkám, nerozčiluj se, příští hodinu si je z toho vyzkoušíš...:)  Jediné co mě mrzí, jsou ta nařízení shora - zbytečných x minut zabitých třídníma knihama, učební plány, které neodpovídají potřebám studentů, zbytečná buzerace studentů za krávoviny atd. atd. A taky když vím, že jsem sice vysvětlila, co měla, ale že třeba nemají základy a potřebovali by to daleko víc do hloubky a víc procvičit, ale na to já prostě nemám čas, PROTOŽE PLÁN. Pak si vzpomenu na to jejich udivení, když se mě ptali, kde jsem se naučila anglicky a já celkem bez rozmýšlení odpověděla, že ve škole. Protože někdy mi přijde, že naučit se anglicky ve škole, je vážně nemožné (alespoň pro ty méně nadané). A paní ředitelka měla se vším pravdu: možná tahle škola není tolik o učení daného předmětu, protože už teď vidím, že některé jedince bude hodně těžké protlačit do dalšího ročníku, ale zcela určitě je o vztazích a výchově člověka jako takového...

Krom překvapivě zlatých časů ve škole, představte si, on se asi ještě objevil i ten MUŽ. No, já se taky divím a raději si pořád nechávám odstup, zvlášť když je to ten filuta z posledního 'mužsky-projektového' příspěvku, ale podle všeho to zatím vypadá, že je tomu tak. Pán se totiž během minulého týdne ozval s omluvou a prosíkem na tvářičce (no dobře, v smsce :)) a já mu na radu kamarádky teda dala ještě jednu šanci. V autě mu hrála jedna z nejlepších hudeb na světě, úplně v klidu si ze mě dělal legraci, splnil si u toho povinnosti jako venčení psa rodičů, kteří odjeli na dovolenou nebo vyzvednutí lístků na Kometu, přes kterou nejede vlak, jak jsem byla obeznámena... Výměna facebooků, prý abych měla dohled :). Pátek na baru a tam něco křuplo: po uvolnění pivem došlo k objasnění některých věcí - víceméně jsem se trefila s pocitem, že s ním zamávala jeho poslední přítelkyně a on se toho teď bojí, takže nasadil masku nedostupnosti. Naštěstí si uvědomil, že beze mě nemůže žít :), že jo, a musel změnit postup. Od té doby komunikace naprosoto v pohodě. V neděli už film u něj doma a to pozor - namísto Komety :) Líbí se mi to jeho vtipkování se mnou, že je všecko narovinu a vyříkáno hned, že je svůj a z toho neustoupí, i když je schopný udělat kompromis. Žádní pitomí motýlci v břiše, ale pocit jistoty a opory (což je teda asi po těch nedávných událostech docela paradox). Taky jsem dost hrdá na sebe, protože si přijdu mnohem víc vyrovnaná a připravená na vztah než u toho posledního pořádného (aby taky ne, když od jeho začátku už uběhlo šest let zkušeností). Pohoda, klid.

Tak mi držte pěsti, aby to tak všecko zůstalo (a já nic nezakřikla), protože září prostě září!

Výletíčkový víkend

Včera za mnou byli naši. Těšila jsem se, jak si to konečně jednou žijeme - upekla jsem koláč, koupila jim smetanu do kávy, objednala počasí a doufala v nějakou procházku, v bujných snech dokonce výjezd do Klentnice. Ale dopadlo to jako vždy. Přivezli věci, sedli si teda ke kávě, ale jen co ji taťka dopil, začal dělat hodinového manžela a já jen bezmocně občas odběhla za ním, co ještě spravuje a kam zase leze (například mi podkládal skříň, aby se mi lehce neotvíraly dveře, což mě teda osobně vůbec nevadí - není tam ani škvíra, je to prostě 'nelícuje', načež se zjistilo, že hlavně to bude asi tím, že mi do těch dvěří leze nějaké oblečení - zkuste si pak připadat dospěle). Všude něco utahoval, šrouboval a přiťukával. Ne, že bych nebyla vděčná, vím, že to myslí dobře a je to jeho důkaz lásky ke mně, ale já bych snad byla raději kdyby s náma seděl v té kuchyni na zadku a dal si ještě nášup koláče. Nakonec poznamenal neco ve smyslu, že to tam mám útulné (což jsem brala jako projev toho, že by se mu u mě snad mohlo i trochu líbit - od nastěhování to tu totiž ještě neviděl, a to pokoj prošel značnou řadou vylepšení), takže jsem lehce zaplesala, nicméně mamčin návrh s přehradou skončil nějak u ledu, že se pojede do Ikey (mé protesty, že s nima nechci čas v Brně trávit v Ikey byly marné), že prý tam sestra taky něco chce a mně dovezou knihovnu, kdo jiný by mi ji vzal. Tak jo... Z Ikey samozřejmě všichni řádně utahaní - ploužení se v davech není asi ničí hobby - krom toho třešnička na dortu v podobě oplétaček s brněnskou městskou policií, neboť taťka pro usnadnění stěhování zaparkoval před domem na chodníku (neb tam jinde nelze) a oni zrovna jeli kolem. Paráda, to tu ještě nebylo. Nakonec zdárně vyřešeno ještě ten den (jinak by se, chudáci rodičové, museli do Brniska vypravit znovu), nicméně po tom všem všichni akorát tak rádi, že můžou jet domů. Se nedivím, že to tu nijak zvlášť nemilujou. Mamka při loučení na mé psí oči prohodila, že jednou určitě přijedou jen tak na pivo... To jsem teda sama zvědavá, kdy to bude.

Nějak mě to zdrchalo, že nemůžou přijet taky na regulérní návštěvu a odpočinout si tu, a protože počasí bylo vážně ukázkové, rozhodla jsem se vyčistit si hlavu venku. Nakonec padla volba na procházku kolem Svratky, přes Žabovřesky, Wilsonův les, Stránice a Žlutý kopec na Kraví horu a do centra. Takhle to zní možná jako děsná štreka, ale bylo to nějakých necelých 9 km, nicméně stálo to za to.

Došlo i na moje oblíbené obkoukávání domů v Masarykově čtvrti a vyvalení se na místní louku - ilustrační foto něco říká o mé nové barvě aneb experiment v podobě Henny plus odstín tmavě měděná hnědá a prvního barvení provedeného mou sestřičkou (o půl dvanácté v noci, zapomněla jsem málem dodat).

Ostatně, vždycky jsem chtěla, aby mi vlasy ladily s barvou slunečních obrouček! :)

Neděle byla ve znamení z Belgie se navrátivší Leničky, takže dobrá káva, výměna spousty dojmů, brože, kosmetiky a obdržení další školní vychytávky - růžového zápisníku na známky do každé kabelky a tašky (je užší než lecjaká intimka - pardon, za to přirovnání, ale úplně se mi vybavily ty trapné reklamy, jak tam danou věc vystavují ze všech úhlů a předvádějí její tenkost; tak to je ono!) - což by u nás byla taková klasika, ale dneska jsme se rozhodly využít opět předpisového počasí a vyrazit do Kamenky. A dobře jsme udělaly! Konečně jsme totiž navštívily SIXTY STONE SPACE, galerii s kavárnou architekta Petra Hurníka a jeho ženy. Na tu jsme také před jejich domem naštěstí narazily, pozvaly se dál a oproti plánované chviličce s ní strávily snad tři hodiny povídání u dobrého španělského růžového vína v krásném prostředí jejich minigalerie a minikavárny v jednom. Probraly jsem všechny možné podniky v Brně, co se nám na nich líbí a co ne, kdo jsou to hipsteři a co se nám na nich líbí a co ne, že jsme všechny náplavy, kde mají boží kávovary, co se nám líbí a vadí v cizině, jak je to s vařením/pečením pro veřejnost a hygienou atd. atd. Pan architekt nejprve přiběhl s očima navrch hlavy a příběhem o okurkách naložených v soli, které ještě půjdou plavat do hořčice a napodruhé už doarzil i s jedním exemplářem - už jen s tou solí to má grády (pár je totiž také členem kulinární skupiny MFG, která oblažuje Brňany při různých společenských událostech - já je viděla v akci na Bonjour Brno). Paní baristka/výtvarnice/sympatická žena si občas poznamenala něco z našich poznatků a my jsme jí nabídly propagaci jejich místa. Ale ono to půjde lehce, co říkáte?

Jestli chcete být cool a hipster a světoví, tak určitě zajděte do Kamenky a Sixty Stone Space, je to i v Use-it-Brno ;) Majitelé jsou přesně takoví a ani o tom neví, což je nejlepší na světě.

Tak jsme se zadaptovali aneb "Paní učitelko, vy jste vážně paní učitelka?"

Od úterý do čtvrtka jsem byla s prvákama na Vysočině na adaptačním kurzu. Očekávání byla všelijaká, ale dopadlo to nad očekávání dobře. Děcka sice kouří jak komíny (k čemuž je škola kupodivu docela shovívavá - mají zkušnost, že je lepší nechat je kouřit veřejně za určitých podmínek, než aby kouřili tajně a něco vyvedli; takže jsme v krajině po většinu času tvořili kouřové clony) a mluví jak dlaždiči (vychází to tak tři sprostá slova na pět normálních, ale u nich jde prostě o normální styl komunikace - vulgarismy si ani neuvědomují a když je člověk upozorní, většinou se omlouvají), ale lidsky se mi zdá většina víc než v pohodě, což je vlastně to hlavní. Líbilo se mi, že i kluky, u kterých by se dalo čekat, že by se jim mohli smát, vzali v pohodě mezi sebe; že se s nima dalo domluvit; že víceméně ctili pravidla a nevyvedli žáden průšvih; a že kolikrát byli vážně vtipní. Pár kousků už se dožadovalo anglické konverzace (než zjistili, že by to muselo být po až vyučování), pár se dotazovalo na zájezd do Británie (když už prý teda nejde New York :)), pár jich litovalo, že je nebudu učit; jeden mi slíbil svačiny (s čímž teda moc nepočítám, ale obsloužil mě alespoň tam - z vlastní inciativy - "Paní učitelko, kolik chcete másla? A marmelády?" Milé. Jen na tu 'paníučitelku' si ještě musím zvyknout - od kluků o dvě hlavy větších to zní trochu jinak než od dětí na prvním stupni základky ;)) a jeden zkoušel, jestli mu nenamasíruju nohy. V pádu důvěry mě taky nepustili na zem. Cítila jsem se mezi nima dobře. Jako bonus jsem měla nádhernou přírodu (děcka remcaly "Jéžiš, tolik kilometrů!" a já jsem chodila s pusou od ucha k uchu a vykřikovala "Jéžiš, tu je krásně!" - role prdlá učitelka mi vůbec nedělá problém) a skvělou kolegyni, se kterou jsme si vážně sedly a už spolu plánujeme mimoškolní angličtinářské věci. Ještě tam byli dva kolegové - jeden zkušený (řekla bych typická tělocvikářská mentalita: děcka hlavně utahat a taky si ten výlet užít; je fakt, že se studentama to umí a přesně ví kdy a jak zasáhnout), druhý zajíc, jako já. Oba vcelku v pohodě, jen u toho mlaďocha mi vadil přístup k věci, potažmo k životu celkově - seznamoval se se mnou stylem "Takže ty si myslíš, že je naučíš něco z angličtiny, jo?" No, to nebyl moc dobrý start a pokračování v podobě pesimismu (neoprávněného) vůči děckám a polykání brufenů před výletem, protože má špatná záda taky ne. Asi se na něm podepsala tamní morálka, neb nejdřív chodil na podobný typ školy, pak přímo do Kuřimi. Tak takhle tedy ne, to se musí vymýtit.

Nicméně vzato kolem a kolem, zdá se mi to nějak moc idylické. I ve škole. Pátek mě sice dost ubil, protože jsem konečně byla v zápřahu nějkých šest hodin v kuse, do toho na mě padalo sezení u maturit, změny v rozvrhu a dozory na chodbách, ale pořád vidím podporu u kolegů, samé milé oličeje, nikdo z ničeho nedělá, hlavně abych všem tykala. Trochu se bojím, kdy přijde nějaká bomba a jak velká bude... Zatím se akorát tak bavím při lítání školou (protože třídnice nesmí studentům padnout do pazour, takže se pořád běhá do sborovny) nad odposlechnutými hovory: "Už jste někdo viděli tu novou angličtinářku?" "Ty vole, dyť teď prošla!" "Né, to nemohla být ona. Ty vole!"

Kdyžtak se budu držet hesla, které mi poradila kamarádka "Just smile and wave", případně ještě přidám "nezlobte se, jsem tu nová" - tak do Vánoc by to mohlo fungovat :)

Hele, růžová úča!!!

Tak jsme dneska zahájili. Nakonec vcelku v pohodě, i když mohli mi říct, že odpolední vyučování dálkařů se koná už dnes, neplánovala bych si jazykovku. Alespoň, že mě napadlo udělat si oběd do krabičky - místo do jedné jsem byla na pracovišti  skoro do čtyř! Úplně dospělý život! (Ad obědy - bylo mi ukázáno, že je na ně vyhrazena speciální třicetiminutová přestávka, takže i když nemám v pátek volnou hodinu, nezhebnu bídně hlady. Ad obědy ještě jednou - už dneska se mi povedlo, zcela nechtěně, vzbudit ve škole pozdvižení, když jsem si u jejich nahlášení troufla takovou drzost jako 'v pondělí jednou za čtrnáct dní, prosím'. Co to jsou prý za móresy, takové extra věci tam ještě nikdo nikdy nechtěl - no, hotová malá revoluce. Nicméně si to paní zapsala.) Takže i první zápis do třídní knihy, snad jsem to nezvojtila, emailová adresa, klíče od dalších učeben, asi hektolitr čaje, potykání s třemi kolegy, vytasení se s lékařskou prohlídkou, na které jsem už měla být (mně to bylo divné, že to zatím nechtěli), prý je to někde na druhé straně Kuřimi a asi mě tam poveze pan školník, hihi. A taky podepisování dalších lejster - tenhle bod mě obzvláště pobavil - zákaz škádlení, hádek a her na pracovišti. Sama jsem zvědavá, jak dlouho mi vydrží to neporušit :)

No, ale hlavně umístění nejlepší učitelské sady na světě v kabinetu! Za kvalitu se omlouvám - všechno je to mnohem ostřejší samozřejmě, ovšem foťák na mobilu a kabinetové přítmí asi nejdou dohromady.

Složka, pouzdro, prupisky, guma a razítka z Belgie (o té jsem vám ještě nepovídala, že? každopádně až tam budete, hledejte obchodní řetězec Hema, který je teda mimochodem nizozemský); diář, učitelský zápisník, hrneček, klíčenka, taška a spousta dalších věcí v šuplíku z konference; lepící bločky z Tesca, papričková kytka z Rosebudu a jahůdkový bloček z Koloniálu. Poslední fotka, toť alternativní formy hodnocení ;) Už mi chybí jen donést vincentku, kafe, další čaje a nějaké dobroty a jsem úplně zabydlená.

A ještě jedna 'teacher face' - rty a brož nejsou náhoda (ve skutečnosti mnohem sytější), aneb konečně obrožovaná od děsně milé flérové prodejkyně le_tro; a speciálně pro Ef - ještě včera jsem si běžela koupit balzámo-rtěnko-lesk v nejrůžovějším odstínu ;)

Zum zum... a nejde mi to na rozum!

Připadám si už jako blázen a říkám si, že zasvěcení přátelé už museli nutně nabýt dojmu, že si to snad vymýšlím. Ale, přátelé, nevymýšlím - je to skutečně tak... Abychom si rozuměli: po báječně strávené sobotě na kamarádčině rozlučce se svobodou (byla i živá kapela, juch, juch!) přišel zase jeden emočně poněkud náročný den. Ano, hádáte dobře, jsme u mužů, jak jinak. Téma, které jsem i tady nechala nějakou dobu u ledu, protože ty moje eskapády nepřijdou vtipné už ani mě (a to je co říct), spíš si připadám dost divně (někdy až do větru - jak se furt o něco snažím), jindy úplně uboze a neschopně, když to pořád nikde pořádně nedopadlo. A hlavně už si sama přijdu trapná s tím, jak v rámci své svěřovací povahy vyžvaním, jak už to někde vypadá a, tuším že právě v ten moment, je pak ámen. No jo, už jsem zase začala pokradmu, jen tak úplně kouskem dušičky v něco doufat. Ale mám dojem, že za většinu problémů může mužská komunikace, nebo spíš nekomunikace.

To, že mě opravář nahání na bytě ve 12.00, když mu jasně píšu do smsky, že dřív jak ve 12.20 tam nebudu, a když se tím ohradím, ještě ze mě dělá vola, že ne, že jsem mu psala ve dvanáct, takže už sama přistoupím na to, jak jsem teda blbá, ale pak to v té smsce najdu správně a další peripetie, jsem už jakš takš překousla; že mi mužští kamarádi běžně neodpovídají na zprávy všeho typu a když jim já výjimečně neodpovím, abych dala najevo, že jsem na ně naštvaná, což jim pak ještě teda vyloženě napíšu, aby nedošlo k omylu, a přijde mi odpověď, že to je vůbec nenapadlo, že si mysleli, že jsem zapomněla, že jim se to stává často, na to už jsem si nějak s těžkým srdcem taky zvykla; ale co opravdu, opravdu nepochopím, je, když mi nějaký muž otevřeně projevuje více než vřelou náklonnost a pak najednou ze dne na den se něco stane a jako když utne... Věta o ženských dnech je podle mě naprosto zcestná - například poslední případ: ještě předevčírem mi psal velmi mužné věci o tom, jak je připravený a poučený z předešlých omylů a jak si za to stojíme a že se určitě zase uvidíme a kdesicosi. Předběžně jsme se domluvili na pátou/šestou (abych byla přesná napsala jsem 'viděla bych to na pátou/šestou' a on mimojiné odpověděl 'v neděli jsem tvůj, určitě dej vědět', což jsem brala jako souhlas) a když jsem mu dneska něco po třetí psala, jestli ta pátá platí, došla mi strohá odpověď o tom, že se nudil doma a vyrazil na trip kolem přehrady. Po mém dotazu, co z toho plyne pro mě, už nepřišla žádná odpověď. Zkoušela jsem mu i volat, ale nebral to. Tak jsem mu napsala, že pro mě z toho teda plyne akorát to, že s ním není žádná domluva (protože to nebylo poprvé, co se kvůli němu schůzka nekonala - měl něco v práci a nemohl, beru, ale nenapsal - další typický nešvar chlapů: než aby dali vědět, že nemůžou, raději nedají vědět vůbec - chápete to?) a jestli se neozve, tak jdu do vany a peču na něj. Nic. A kdo tu má teda krámy? Já, nebo on? Už toho mám fakt dost - proč musí dělat takové věci? A proč zrovna mně? Já si to prostě nedovedu rozumně vysvětlit. A kdyby to bylo poprvé, ale takové věci se mi stávají furt - když už vypadá, že ten člověk má vážně zájem, něco se přesekne a je po všem. Logicky hledám chyby u sebe, když ty případy spojuju, že jo, ale něpřijdu nikdy na nic, co bych vyloženě zanedbala nebo pokazila. Po přečtění Žítkovských bohyní (o kterých jsem vám tu ještě pořád nereferovala) mě napadají i scénáře typu, že jsem prokletá a kvůli tomu už nikdy žádného chlapa mít nebudu a vždycky to skončí takhle krok před vším zajímavým... Prostě mi to nejde do hlavy - důvodů může být milion, ale nějaký racionální mě nenapadá ani jeden.

A zítra ostrý nástup do školy a už tak jsem z toho nervózní a je mi jasné, že dneska asi ani neusnu... No, alespoň vám tu dám zítra tu svoji školní výbavičku, ať je zase trochu veselo. Nuže, všichni školou povinni, vykročme zítra (ha, už dneska!) pravou!