neděle 8. září 2013

Tak jsme se zadaptovali aneb "Paní učitelko, vy jste vážně paní učitelka?"

Od úterý do čtvrtka jsem byla s prvákama na Vysočině na adaptačním kurzu. Očekávání byla všelijaká, ale dopadlo to nad očekávání dobře. Děcka sice kouří jak komíny (k čemuž je škola kupodivu docela shovívavá - mají zkušnost, že je lepší nechat je kouřit veřejně za určitých podmínek, než aby kouřili tajně a něco vyvedli; takže jsme v krajině po většinu času tvořili kouřové clony) a mluví jak dlaždiči (vychází to tak tři sprostá slova na pět normálních, ale u nich jde prostě o normální styl komunikace - vulgarismy si ani neuvědomují a když je člověk upozorní, většinou se omlouvají), ale lidsky se mi zdá většina víc než v pohodě, což je vlastně to hlavní. Líbilo se mi, že i kluky, u kterých by se dalo čekat, že by se jim mohli smát, vzali v pohodě mezi sebe; že se s nima dalo domluvit; že víceméně ctili pravidla a nevyvedli žáden průšvih; a že kolikrát byli vážně vtipní. Pár kousků už se dožadovalo anglické konverzace (než zjistili, že by to muselo být po až vyučování), pár se dotazovalo na zájezd do Británie (když už prý teda nejde New York :)), pár jich litovalo, že je nebudu učit; jeden mi slíbil svačiny (s čímž teda moc nepočítám, ale obsloužil mě alespoň tam - z vlastní inciativy - "Paní učitelko, kolik chcete másla? A marmelády?" Milé. Jen na tu 'paníučitelku' si ještě musím zvyknout - od kluků o dvě hlavy větších to zní trochu jinak než od dětí na prvním stupni základky ;)) a jeden zkoušel, jestli mu nenamasíruju nohy. V pádu důvěry mě taky nepustili na zem. Cítila jsem se mezi nima dobře. Jako bonus jsem měla nádhernou přírodu (děcka remcaly "Jéžiš, tolik kilometrů!" a já jsem chodila s pusou od ucha k uchu a vykřikovala "Jéžiš, tu je krásně!" - role prdlá učitelka mi vůbec nedělá problém) a skvělou kolegyni, se kterou jsme si vážně sedly a už spolu plánujeme mimoškolní angličtinářské věci. Ještě tam byli dva kolegové - jeden zkušený (řekla bych typická tělocvikářská mentalita: děcka hlavně utahat a taky si ten výlet užít; je fakt, že se studentama to umí a přesně ví kdy a jak zasáhnout), druhý zajíc, jako já. Oba vcelku v pohodě, jen u toho mlaďocha mi vadil přístup k věci, potažmo k životu celkově - seznamoval se se mnou stylem "Takže ty si myslíš, že je naučíš něco z angličtiny, jo?" No, to nebyl moc dobrý start a pokračování v podobě pesimismu (neoprávněného) vůči děckám a polykání brufenů před výletem, protože má špatná záda taky ne. Asi se na něm podepsala tamní morálka, neb nejdřív chodil na podobný typ školy, pak přímo do Kuřimi. Tak takhle tedy ne, to se musí vymýtit.

Nicméně vzato kolem a kolem, zdá se mi to nějak moc idylické. I ve škole. Pátek mě sice dost ubil, protože jsem konečně byla v zápřahu nějkých šest hodin v kuse, do toho na mě padalo sezení u maturit, změny v rozvrhu a dozory na chodbách, ale pořád vidím podporu u kolegů, samé milé oličeje, nikdo z ničeho nedělá, hlavně abych všem tykala. Trochu se bojím, kdy přijde nějaká bomba a jak velká bude... Zatím se akorát tak bavím při lítání školou (protože třídnice nesmí studentům padnout do pazour, takže se pořád běhá do sborovny) nad odposlechnutými hovory: "Už jste někdo viděli tu novou angličtinářku?" "Ty vole, dyť teď prošla!" "Né, to nemohla být ona. Ty vole!"

Kdyžtak se budu držet hesla, které mi poradila kamarádka "Just smile and wave", případně ještě přidám "nezlobte se, jsem tu nová" - tak do Vánoc by to mohlo fungovat :)

4 komentáře:

  1. Just smile and wave, to je rada nad zlato :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To teda jo. A je použitelná skoro všude. Když si na ni člověk vzpomene, všechny nesnáze se zvládají lépe ;) Takže až bude Jája někde na veřejnosti hodně zlobit... :)

      Vymazat