pondělí 28. října 2013

Padá, padá

to všechno na mě a sype se jako to listí podzimkové, co je teď všude okolo. Čas by měl plynout sice pořád stejně rychle, ale na podzim a na jaře se nějak splaší a utíká ještě rychleji, nezdá se vám? Nevím, jestli je to tím, že je v přírodě v tyhle období nejvíc změn, a tak to venku den ode dne vypadá jinak, nebo tím, že v podstatě odmala jedu podle biorytmů školního roku a během těchto dvou sezón se odehrává to hlavní, ale skoro každý rok mám pocit, že mi ta krása nakonec nějak protekla mezi prsty, že jsem se dost nevynadívala na kvetoucí sakury nebo se dost nenachodila vybarvenou podzimní přírodou a že příští rok to musím určitě změnit. No, letos tomu není jinak. Pořádně prohlížet jsem si to stihla akorát tak při cestě vlakem na severní Moravu minulý víkend, a to jsem byla tak uchvácena, až muselo být mladíkům přes uličku podezřelé, na co furt tak civím z toho okýnka. Jinak akorát při cestách ze a do školy registruju, jak se listí přesouvá ze stromů na zem a tam se přeměňuje na rozšlapaný maglajs. Metamorfézy podzimu a tma už v šest večer...

Tak jsem mohla být šťastná celé tři týdny, pak přišla taky nějaká metamorfóza. Akorát že můj Řehoř Samsa se nezměnil v brouka (i když kdoví, když už jsme se neviděli), ale v prudu vymlouvajícího se workoholika, u kterého jsem najednou byla na chvostu priorit. Po různých peripetiích a snahách dozvědět se alespoň důvod téhle otočky o 180 °, z něj vylezlo, že se nezamiloval a že to od začátku nemělo cenu. Aha. No, ty jeho nedávné plány na společné Vánoce tomu odpovídají. Nevadí, nebudeme už pátrat a přemýšlet. Takže už zase tančím sama-a. Je vtipné potkat se online na té seznamce, ze které jsem se stihla odhlásit (ale mají tam výpovědní lhůtu, jak u nájmu, hadi, takže účet mi propadne až v prosinci) a na kterou říkal, že už taky nechodí. Život má smysl pro humor, to se mu musí nechat. A ten černý mu jde nejlíp. Tak alespoň už stoprocentně vím to, co jsem tušila už předtím, totiž že Martin ee, bacha na to jméno, a že se nemám nechat ukecat - ten zásek na začátku byl varování. No jo, komu není rady, tomu není pomoci, viď Žaničko. A nemyslete si, že pláču, nebo tak něco. Jestli, tak si akorát tak nadávám. A tradičně si přijdu taková nějaká prázdná - dutá a prázdná. Ale skládat se nebudu, to teda nene, naopak si říkám 'tak jo, živote, dávej' a on dává; plnými hrstmi.

Ve škole chyběla kolegyně i ten minulý týden, takže jsem suplovala ještě víc, protože zástupkyně chtěla, aby měly děcka za angličtinu angličtinu a ne třeba chemii. Což jako chápu, ale nechápu, proč mi v takové situaci ještě chodí na hospitaci? Já měsíc a půl ve škole, lítám jak míček od ředitelky ke kolegyni angličtinářce, protože ty dvě se mezi sebou skrz problém s knížkama nebaví, středa ráno - čerstvě rozejitá s MM, ne zrovna čerstvá po třech hodinách spánku a ona mě pozdraví stylem 'Dobrý den, jdu se vám podívat do hodiny', tomu se říká začátek úspěšného dne. Dozvěděla jsem se, že v hodině moc mluvím anglicky a že to, že mi pět žáků přišlo pozdě do hodiny (byla to první vyučovací a šlo o nástavbu - několik studentů je tam v mém věku, pár je jich starších), je moje chyba, a že bylo zcela nevýchovné je neseřvat a jednomu z nich dokonce na konci hodiny dát jedničku (taková je domluva - nasbíral pět malých za předchozí písemky). Další den jsme to v klidu řešily a zástupkyně mi dávala praktické rady, co a jak s hříšníky (vypadá to, že v týdnu bude půlka školy po škole) a bylo to v pohodě a viděla jsem, že mi chce pomoct, protože si neuvědomuju reálnou hrozbu jménem 'rodiče', ale v ten moment jsem měla pocit, že na mě padla všechna nespravedlivost světa. Při otázce, jestli je mi jedno, že tam chodí pozdě, jsem měla co dělat, abych neodpověděla, že mi to vážně jedno je, že s tím, že studenti nechodí mě na tu školu brali, že všude vidím ty stovky omluvených hodin, tak co s tím mám asi tak dělat a že já se pokusím naučit něco ty, co tam jsou, teda jestli mě nechají s těmi všemi zápisy do třídních knih, podpisy a podpisy podpisů, nadpisy na tabuli atd. Pak mi teda vysvětlovala, že všchny tyhle bláboly jsou moje vlastní ochrana a já jí odkývala, že si odtěď o tom všem budu vést zápisy (kdo nemá sešit, žákovskou, knížku nebo byť jen tužku), i když ještě úplně nevím, jak to v praxi budu dělat a hlavně jak se obrnit, aby mi to nevadilo a nebylo hloupé. Protože mně je vážně úplně jedno, jestli někdo knížku nemá, stačí mi, když ji mají ve dvojici a můžou tak pracovat. Co mi vadí je situace, kdy ji student nemá, sedí sám a nic neřekne a nesedne si k někomu nebo si ji nepůjčí a sedí jak pecka do té doby, než si toho všimnu a vyřeším to. To si pak fakt připadám úplně... Nevim, zneuctěná. Já mám přeci učit, ne furt dohlížet, kontrolovat, komandovat, organizovat a vysírat. Si někdy připadám jak bachař, ne učitelka.

A do toho ty volby. Víte, že Čechy a Česko já jsem vždycky bránila, ale nevím, jestli ještě budu... Taky jsem byla vždycky apolitická, politice nerozumim, ani se o ni nijak nezajímám, ale od těch prezidentských voleb ve mně roste strach. Tehdy jsem všude okolo sebe měla žluté placky s růžovým pankáčem, všichni o něm mluvili, měla jsem jistotu, že to dobře dopadne, lidi mají přece rozum. A pak bác, dopadlo to jak to dopadlo. A do toho kecy vysočinských dědečků, jak to těm intelektuálům natřeli... Teď jsem byla docela obezřetná, se sevřeným žaludkem sledovala vývoj a podle všeho odradila babičku od té nehloupější volby. Nicméně to dopadlo podle očekávání katastroficky. Bohužel. Jak může skoro 15% lidí volit KSČM? To prostě nepochopím! Co od nich jako čekají? Neukázali se snad už? Co čekají od lidí, kteří veřejně prohlásí, že se Palach upálil jen tak, asi že měl blbý den. Že bude zase práce pro všechny? No, panebože. Ano, je to teď těžké, svinské a hovadské, zkuste si žít na severní Moravě, člověk by brečel. Ale tohle?!!! Na co pak máme tu demokracii, sakra? Fujtajksl, velebnosti. A další spoluvládci taky stojí minimálně za pozvednutí obočí, případně prostěřníčku.

Ale nebudeme se skládat, nene, na to tady máme písničku, a živote jen nám dávej.


Hodně síly do toho podzimu všem!

středa 16. října 2013

Vlny moře, vlny moře... Aneb taneční terapie v praxi

O víkendu jsem byla v Olomouci na konferenci uměleckých terapií a možná jsem od toho tradičně moc očekávala, takže přišlo trochu zklamáníčko (i když, nebyla jsem náhodou tak unavená, že na žádné očekávání nebyla síla?). Témata přednášek byly zajímavé, stejně tak jako workshopy, ale nějak jsem si myslela, že se dozvím více nového. Přišlo mi to zaměřené spíš na účastníky, kteří s psychoterapiemi uměním nemají ještě zkušenosti (alespoň v té praktické části), protože na dílnách ukazovali lektoři víceméně základní techniky (v arte bylo třeba kreslení 'posunovacího obrázku' nebo tvoření vlastního erbu, v tanečních a pohybových terapiích práce s dechem, rytmikou, s impulzem z určité části těla nebo s imaginací předmětu). Asi jsem si měla dát muzikoterapii a taky bych koukala. Ale když ta mě zas až tak nezajímá (zvlášť když jsem hráčsky úplně negramotná). Kolikrát i lektoři (a teď urazím půlku světa) mi přišli takoví poloprofesionálové - podle těch odposlechnutých zkušeností a profilů z publika mi přišlo, že je mohli s klidem nahradit někteří účastníci. Ale chápu, že je těžké trefit se do skupiny a připravit adekvátní program. Nicméně, i když mám pocit smysluplně stráveného času, nic moc nového jsem si asi neodnesla.

Tím ale neříkám, že bych si víkendovou Olomouc neužila, ba naopak! Vyšlo krásné počasí (to je člověku vždycky hned blaženěji) a ta nejlepší společnost. S brněnskou kamarádkou jsme spaly u mých ještě novojičínských kamarádek (když jsem se nad tím zamyslela, došlo mi, že je obě znám už od školky!!!) a bylo to moc příjemné. Konečně jsem se po celém týdnu pořádně uvolnila, kochala se maličkou Olomoucí, ve které všechna důležitá místa leží na jedné ulici (mám ten dojem) a do ztichlých večerních ulic jsem zpívala, co mi přišlo na mysl. S holkama jsem si zas jednou popovídala tak volně a otevřeně a vřele, jako když jsme se vídaly každý den. A taky jsem vyzkoušela raritu (alespoň pro mě), pivo čepované do PETky (jakkoliv divně to zní, bylo dobré - nějaké tankové - ono i ta PETka nebyla normální PETka, jestli mi rozumíte), ale kam se na něj chodí, si už nevzpomenu. A co by to bylo za výlet, aby nepadla nějaká kavárna. My jsme navštívily Jazz Fresh Café, ehm, kousek od Náměstí Republiky (což odpovídá asi půlce města - dohledejte si:)), kterou ráda doporučím. Kávu znám teda i lepší, ale tadyhle v testu dopadli dobře, takže žádné pindání; a hlavně interiér je moc příjemný (zvlášť vstupní dveře a předzahrádka a barevné sedačky uvnitř) a dobroty za pultem vypadaly taky lákavě. A taky tam hrála dobrá muzika! Mám i nějaké fotky, ale teda z jejich kvality jsem sama dost zklamaná - prepáčte. Já se v těch kavárnách asi vždycky stydím fotit a pak to dopadne takhle nanicovatě.


To by byla Olomouc. Nicméně, k čemu jsem se chtěla dostat: minulý týden zase začal kurz s DASH - jupí, moje taneční terapie je v plném proudu! A víte, co je dobré na tom, že se můj muž momentálně nesocializuje? Že se můžu plně soustředit na jiné věci - třeba na tanec. Minulý týden mi myšlenky ještě sem tam odbíhaly jinam, ale dneska už jsem byla naplno v tanci, furt a pořád. Vlastně uvažuju, kdy ještě jindy jsem takhle naplno na něco soustředěná a naprosto v dané situaci. No, moc jich nebude, jestli vůbec něco... DASH se byla rekreovat v Řecku, takže se vrátila plná moře, které teď dopřává i nám. Neustále si hrajeme s vlnobitím, dostáváme se do spodních proudů a pak se zase necháváme houpat na hladině. Je to krása. Já to moře fakt cítím a slyším, jsem zase zpátky v Řecku a moje tělo poslouchá rytmus vln. Do toho nádherná skladba 'Who am I?' od Peace orchestra, což celý zážitek jen podtrhává, protože jo, co jsme my v porovnání s mořem? A to je právě to, co na tanci miluju a co bych hrozně ráda dopřála všem (proto taky všude okolo propaguju tanec a všechny posílám na lekce). Ten pocit, kdy můžete být kýmkoliv a čímkoliv, stačí se do toho naplno ponořit, vžít. Nejde vůbec o to, jak to vypadá (pokud s tím nelezete na pódium), ale co u toho cítíte. A tak já jsem dneska byla, Dášenko, třískou houpající se na vlnách. Cítila jsem obrovskou sílu, jak mnou vlny zmítaly, jak se jim chtělo, a zároveň velkou oddanost a klid, protože já jsem se naprosto nechala. Nejvíc mě bavilo to 'ticho před bouří' - moment, kdy moře nabírá sílu, aby mě vrhlo zase někam jinam, moment než přijde nový impulz k pohybu. Cítila jsem, jak na mě dopadají sluneční paprsky a ohřívají můj povrch, zvlášt když se hladina zklidnila a já se mohla nechat jen tak unášet. Byla v tom jistota a přirozenost, klid. Jen mě mrzí, že jsem se nestihla dívat kolem - bylo tam určitě spoustu zajímavého a inspirujícího (už jen podle těch příběhů), ale já jsem tentokrát byla opravdu tak 'v tom', že mi všechno kolem bylo jedno. A děkuju za to. Dneska asi nepůjdu jen tak spát - mám dobito snad do konce týdne...





Prosimvás, hlavně cedulky na dveřích a čárečky v třídnicích...

No jo, září dozářilo a přišel říjen a s ním první pořádná rozčarování ve škole. Respektive kraviny se kupí a kupí a já si někdy připadám, že ten zámek je Kafkův... Ve čtvrtek byla děcka vyslána na strojírenský veletrh, kam jsme původně měli jít i všichni učitelé, ale když se zjistilo, že se letos platí vstupné, a to rovná stovka, vedení rychle přišlo s plánem B, ve kterém se vystačilo s minimálním doprovodem, zbytek měl poslušně zalézt do kabinetů. Tak jsme zalezli a sen o dobré dopolední kávě a Žaničce v cizím chladném světě techniky a tušených legracích se spolupracovníky a studenty se rozplynul. Já chystala zájezd do Anglie a soutěž pro studenty, což nakonec málem ztroskotalo na cedulkách na dveřích. Nakonec jsem běhala po chodbě s pravítkem a vyměřovala polohu plakátů, ale soutěž prosazena, takže jsou snad nakonec všichni víceméně spokojeni (teď jen poslouchám, jak se studenti smějou podmínkám soutěže, ochjé). Nebudu to rozpitvávat, prostě mi přijde, že se tam kolikrát řeší úplné krávoviny (alespoň z mého pohledu) daleko víc, než to, co je základem a smyslem instituce - tedy studenti a výuka; třebas? Zcela absurdní, ale naprosto výstižná mi přijde situace, že studenti sice vědí, kolikátá je hodina (neboť na jakés takés slušné vedení sešitů jsou zvyklí - pokud jim v půlce hodiny znova připomenete, že si ho mají otevřít a psát do něj ;)), ale co se v ní probíralo a jak se to používá jde úplně mimo ně. Takže se dbá na naše přesné příchody a odchody v hodinách, kontrolují se všechny čárky a podpisy v třídnicích, jakékoliv novinky musíme podepsat, jinak se bere, že jsme je asi neviděli, papíry, papíry, papíry, ale jestli něco děcka naučím, je všem zatím šumafuk. V listopadu mě čeká první inspekce (z řad kolegů), i když tak nějak počítám, že se opět spíš bude řešit, kdy napíšu na tabuli nadpis hodiny a jestli na konci všichni zasunou židličky... Dneska nám ředitelka rozhořčeně zalívala chcíplá kvítka v kabinetu. Ale kdy mám tak asi myslet na kvítka, když teď buď furt supluju za kolegyni, co je na OČR, nebo mám dozor, nebo řeším nedoručené učebnice (což taky není můj úkol), případně ve volných chvílích mezi přípravama a opravou písemek ještě můžu zvelebovat učebny po jejich navrácení do původního stavu po výstavě... Takže jsem si nařídila povinný únik (alespoň na chviličku) a šla si vyřídit k zástupkyni účast na konferenci. Nejdřív se tvářila docela podezřívavě (že se chci asi ulít z jedné hodiny - neb většina konference probíhá odpoledne, v mém osobním volnu), ale já, přeci jen poučena měsícem a půl na pracovišti, jsem měla nachystané všechny klíčové informace, plus zaklínadlo jako třešničku na dortu: 'akce je akreditována MŠMT'. A ledy povolily. Dokonce přišel i úsměv a snad i výraz uznání?! Takže příští pondělí mířím do MZK a už se moc těším, jak zas budu jednou na druhé straně barikády, budu si taky moct případně jen tupě zapisovat do sešitu, občas tajně napsat smsku, nebo dokonce něco ukousnout pod lavicí! Chachachá! (smích a la Bernard Black)

Ale stejně je miluju, jen je toho odporu na mě někdy v jeden den trochu moc.

K tomu všemu, Ema má mámu, máma má mísu a muž má práci. Moc práce. A není s ním řeč. A já jsem z toho celá nesvá. Alespoň, že můžu večery vyplnit fráninou nebo tancováním, jinak jsem totiž nějak úplně tupě vybitá a večer po práci nic smysluplného nezvládám.

neděle 6. října 2013

Můj kabinet můj hrad

Při většině návštěv různých kabinetů, ať už ještě jako studentka, nebo na praxi a podobně, jsem si všimla, že většina jich vypadá neupraveně, všude kopy popsaných papírů, čistých papírů, knížky, tužky, pak taky plno různého nádobí, většinou použitého - hrnečky s lógrem a polodopitýma čajema, hrnečky s kolečkama od vodního kamene... A vždycky ještě pár dost osezených křesílek nebo dokonce gauč.

A hádejte co? Už jsem tam taky. V poličce písemky a slohovky v různé fázi oprav. Stůl zavalený učebnicema a přípravama na další den, polochcíplá kytka a hrnečky s kolečkama od vodního kamene, flekama od kávy apod. Tak nevim, to je ve školách schválně nějaká divná voda, aby to tak vypadalo, i když ten hrneček třeba jen hodinu neumyjete? Což je ještě ta nejlepší varianta - někdy tam tahkle leží i dva dny... Někdy je tam i zaschlá mistička od instantní pohankové kaše, kterou jsem objevila v jedné zdravé výživě a už několikrát mi zachránila život, když jsem měla hlad a nic tam neměla. Doporučuje deset úč z devíti, nebo jak to je ;) No, a gauč tam máme taky, i ty křesílka. S umělou kožešinou - stylově, víte jak ;) V pátek už jsem to nevydržela a po obědě si dala na gauči dvacet. Takže další záhada vysvětlena - pohovky jsou tam přistaveny pro umdlévající učitelky, které únavou už ani na ty písemky nevidí :) A musím říct, že se tam spalo moc dobře, jen mě občas děsily hlasy kolem-procházejících-studentů a fakt, že jsem si nezamkla dvěře. Tak snad nikde nekoluju po internetu :)

Ovšem jestli máte podobné zkušenosti z učitelských kabinetů, buďte rádi, že to nevidíte u nich doma. To byste nevěřili, kolik bordela se dá nadělat v jednom pokoji! Trochu mě snad omlouvá a vysvětluje ty různé kopky oblečení, že jsem se tam v týdnu vždycky fakt otočila jen převléct a vyspat, ale v pátek odpoledne už mě to samotnou pohoršovalo úplně maximálně. Po víkendu si připadám zase jako člověk, ale trochu s hrůzou očekávám, kam se to zase v týdnu zvrhne a kdy ty dny začnou mít zase konečně dvacetčtyři hodin, jak to má být, protože mi neříkejte, že je někdo nezkrátil?!

Ale pořád se dá stíhat nějaká zábava, i když v kavárně už jsem teda nebyla pěkně dlouho. Minulý pátek jsem byla u kamarádky na minikolaudačce jejich bytu (byly jsme tam tři včetně hostitelky) a bylo to moc fajn a tohle všechno pro nás připravila.



No, tak jsme si povzechly, jak už jsme velké - všechny pracující a busy - a jinak poklábosily jako za starých časů.
V pondělí jsem pak s kamrádama ze střední jela na dlouhoočekávané vystoupení stand-up komika Dylana Morana, což bylo taky nově zajímavé, protože jsme jeli kamarádovým autem. Tak někteří už mají i tyhlety věci. Ale na benzínce jsme si koupili pivo a hrála nám Nirvana a málem jsme to nestihli, takže výlet jak má být. Vlastně mi ta cesta asi přišla lepší než vystoupení samotné. V Lucerně už na mě padla únava, seděli jsme dost vzadu, takže jsme na něj něviděli a nebylo tam plátno, kde by ho snímali zblízka (ostudy), takže se nedalo odezírat a v tom šumu jsem všemu pořádně nerozuměla (ostuda). Pak jsem to na sebe práskla v jazykovce, kde mě studenti utěšovali, že by taky nerozuměli (haha, se jim povedlo) a že má Lucerna blbou akustiku. Jsem říkala, že bych to brala, kdybych za lístek nevyplázla 690 Kč a neučila angličtinu :)
A o víkendu jsem se byla provětrat po Lednicko-valtickém areálu. Byla to taková rychlovka na dvacet kiláků, čímž zdravím svého muže, který tu má ode dneška přístup, a jdu spát ;)