středa 16. října 2013

Prosimvás, hlavně cedulky na dveřích a čárečky v třídnicích...

No jo, září dozářilo a přišel říjen a s ním první pořádná rozčarování ve škole. Respektive kraviny se kupí a kupí a já si někdy připadám, že ten zámek je Kafkův... Ve čtvrtek byla děcka vyslána na strojírenský veletrh, kam jsme původně měli jít i všichni učitelé, ale když se zjistilo, že se letos platí vstupné, a to rovná stovka, vedení rychle přišlo s plánem B, ve kterém se vystačilo s minimálním doprovodem, zbytek měl poslušně zalézt do kabinetů. Tak jsme zalezli a sen o dobré dopolední kávě a Žaničce v cizím chladném světě techniky a tušených legracích se spolupracovníky a studenty se rozplynul. Já chystala zájezd do Anglie a soutěž pro studenty, což nakonec málem ztroskotalo na cedulkách na dveřích. Nakonec jsem běhala po chodbě s pravítkem a vyměřovala polohu plakátů, ale soutěž prosazena, takže jsou snad nakonec všichni víceméně spokojeni (teď jen poslouchám, jak se studenti smějou podmínkám soutěže, ochjé). Nebudu to rozpitvávat, prostě mi přijde, že se tam kolikrát řeší úplné krávoviny (alespoň z mého pohledu) daleko víc, než to, co je základem a smyslem instituce - tedy studenti a výuka; třebas? Zcela absurdní, ale naprosto výstižná mi přijde situace, že studenti sice vědí, kolikátá je hodina (neboť na jakés takés slušné vedení sešitů jsou zvyklí - pokud jim v půlce hodiny znova připomenete, že si ho mají otevřít a psát do něj ;)), ale co se v ní probíralo a jak se to používá jde úplně mimo ně. Takže se dbá na naše přesné příchody a odchody v hodinách, kontrolují se všechny čárky a podpisy v třídnicích, jakékoliv novinky musíme podepsat, jinak se bere, že jsme je asi neviděli, papíry, papíry, papíry, ale jestli něco děcka naučím, je všem zatím šumafuk. V listopadu mě čeká první inspekce (z řad kolegů), i když tak nějak počítám, že se opět spíš bude řešit, kdy napíšu na tabuli nadpis hodiny a jestli na konci všichni zasunou židličky... Dneska nám ředitelka rozhořčeně zalívala chcíplá kvítka v kabinetu. Ale kdy mám tak asi myslet na kvítka, když teď buď furt supluju za kolegyni, co je na OČR, nebo mám dozor, nebo řeším nedoručené učebnice (což taky není můj úkol), případně ve volných chvílích mezi přípravama a opravou písemek ještě můžu zvelebovat učebny po jejich navrácení do původního stavu po výstavě... Takže jsem si nařídila povinný únik (alespoň na chviličku) a šla si vyřídit k zástupkyni účast na konferenci. Nejdřív se tvářila docela podezřívavě (že se chci asi ulít z jedné hodiny - neb většina konference probíhá odpoledne, v mém osobním volnu), ale já, přeci jen poučena měsícem a půl na pracovišti, jsem měla nachystané všechny klíčové informace, plus zaklínadlo jako třešničku na dortu: 'akce je akreditována MŠMT'. A ledy povolily. Dokonce přišel i úsměv a snad i výraz uznání?! Takže příští pondělí mířím do MZK a už se moc těším, jak zas budu jednou na druhé straně barikády, budu si taky moct případně jen tupě zapisovat do sešitu, občas tajně napsat smsku, nebo dokonce něco ukousnout pod lavicí! Chachachá! (smích a la Bernard Black)

Ale stejně je miluju, jen je toho odporu na mě někdy v jeden den trochu moc.

K tomu všemu, Ema má mámu, máma má mísu a muž má práci. Moc práce. A není s ním řeč. A já jsem z toho celá nesvá. Alespoň, že můžu večery vyplnit fráninou nebo tancováním, jinak jsem totiž nějak úplně tupě vybitá a večer po práci nic smysluplného nezvládám.

6 komentářů:

  1. Tohle je teda docela smutné, myslím ta situace ve škole, co popisuješ. Já to pořád říkám, že jestli chce někdo zlepšit naše školství, ať se vykašle na všechny reformy, osnovy, vzdělávací plány apod., ať prostě jenom učitele zbaví tohodle administrativního balastu, aby mohli konečně UČIT.

    OdpovědětVymazat
  2. Já už pokolikátý zažívám to samý. U nás je asi tak 149 věcí ke kritizování, ale když čtu o tom, jak to je jinde, říkám si, že pracuju v ráji (čímž pisatele čteného moc neutěším, naopak...). Že by třeba cedulky řešil pan školník? Že by třídnice byla elektronická, kde nemusíš nic podepisovat...? Ach jo. ... Ale na hospitace bych i u nás brblala - já kdysi zažila naprosto výbornou jednu a pak pár dalších, který mi byli zhola k ničemu. Pevný nervy!!! (A jasně - do CV už jen odkazy na blog a fotky pracovního stolu, to řekne nejvíc! :)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuju, holky. Co na to říct?! No, já bych učila moc ráda, ale někdy je to skoro nemožné! Dneska byl na nástěnce výhružný lísteček s hříšníky (a že jich bylo), kteří nepřišli za zástupkyní prokonzultovat interaktivní tabuli. Řekla nám o tom v pondělí. Fakt nevím, kdy jsem to měla stihnout. Když jsem se za ní dneska ve tři vypravila, zrovna odjížděla domů - já tam byla tradičně do půl páté... Z učebnic dorazila půlka a ještě v nepořádku, to knihkupectví v tom má hrozný bordel, takže řešíme, jestli to celé nestornujem a neobjednáme jinde... A do toho se mi dneska! objevil v jedné skupině nový student (nějaký propadlík), když jsem před děckama ukázala zoufalou tvář, poradili mi, ať si zvykám, že prý tohle se děje tak každý druhý měsíc celý rok. Uf, ale tak co si budu stěžovat, dyť je to v každé práci podobné. A bude zase lepší týden.

    OdpovědětVymazat
  4. Hospitace "mi byly" samozřejmě - zase za pět, to jsem celá já:)). ..Jo a lepší týdny budou zcela určitě - třeba ten prázdninový, ne?

    OdpovědětVymazat
  5. Až ti bude nejhůř, řekni, povykládám pár historek z call centra a hned budeš mít pocit, že pracuješ v ráji :D

    OdpovědětVymazat
  6. Díky, díky, já věřím v ten pozitivní obrat po víkendu. Už v pátek to alespoň s děckama bylo mnohem lepší a dokonce to vypadá, že na konci října budeme mít konečně učebnice, juchů :)

    No, call centrum musí být hotová studnice historek, to věřím a držím palec.

    OdpovědětVymazat