Tím ale neříkám, že bych si víkendovou Olomouc neužila, ba naopak! Vyšlo krásné počasí (to je člověku vždycky hned blaženěji) a ta nejlepší společnost. S brněnskou kamarádkou jsme spaly u mých ještě novojičínských kamarádek (když jsem se nad tím zamyslela, došlo mi, že je obě znám už od školky!!!) a bylo to moc příjemné. Konečně jsem se po celém týdnu pořádně uvolnila, kochala se maličkou Olomoucí, ve které všechna důležitá místa leží na jedné ulici (mám ten dojem) a do ztichlých večerních ulic jsem zpívala, co mi přišlo na mysl. S holkama jsem si zas jednou popovídala tak volně a otevřeně a vřele, jako když jsme se vídaly každý den. A taky jsem vyzkoušela raritu (alespoň pro mě), pivo čepované do PETky (jakkoliv divně to zní, bylo dobré - nějaké tankové - ono i ta PETka nebyla normální PETka, jestli mi rozumíte), ale kam se na něj chodí, si už nevzpomenu. A co by to bylo za výlet, aby nepadla nějaká kavárna. My jsme navštívily Jazz Fresh Café, ehm, kousek od Náměstí Republiky (což odpovídá asi půlce města - dohledejte si:)), kterou ráda doporučím. Kávu znám teda i lepší, ale tadyhle v testu dopadli dobře, takže žádné pindání; a hlavně interiér je moc příjemný (zvlášť vstupní dveře a předzahrádka a barevné sedačky uvnitř) a dobroty za pultem vypadaly taky lákavě. A taky tam hrála dobrá muzika! Mám i nějaké fotky, ale teda z jejich kvality jsem sama dost zklamaná - prepáčte. Já se v těch kavárnách asi vždycky stydím fotit a pak to dopadne takhle nanicovatě.
To by byla Olomouc. Nicméně, k čemu jsem se chtěla dostat: minulý týden zase začal kurz s DASH - jupí, moje taneční terapie je v plném proudu! A víte, co je dobré na tom, že se můj muž momentálně nesocializuje? Že se můžu plně soustředit na jiné věci - třeba na tanec. Minulý týden mi myšlenky ještě sem tam odbíhaly jinam, ale dneska už jsem byla naplno v tanci, furt a pořád. Vlastně uvažuju, kdy ještě jindy jsem takhle naplno na něco soustředěná a naprosto v dané situaci. No, moc jich nebude, jestli vůbec něco... DASH se byla rekreovat v Řecku, takže se vrátila plná moře, které teď dopřává i nám. Neustále si hrajeme s vlnobitím, dostáváme se do spodních proudů a pak se zase necháváme houpat na hladině. Je to krása. Já to moře fakt cítím a slyším, jsem zase zpátky v Řecku a moje tělo poslouchá rytmus vln. Do toho nádherná skladba 'Who am I?' od Peace orchestra, což celý zážitek jen podtrhává, protože jo, co jsme my v porovnání s mořem? A to je právě to, co na tanci miluju a co bych hrozně ráda dopřála všem (proto taky všude okolo propaguju tanec a všechny posílám na lekce). Ten pocit, kdy můžete být kýmkoliv a čímkoliv, stačí se do toho naplno ponořit, vžít. Nejde vůbec o to, jak to vypadá (pokud s tím nelezete na pódium), ale co u toho cítíte. A tak já jsem dneska byla, Dášenko, třískou houpající se na vlnách. Cítila jsem obrovskou sílu, jak mnou vlny zmítaly, jak se jim chtělo, a zároveň velkou oddanost a klid, protože já jsem se naprosto nechala. Nejvíc mě bavilo to 'ticho před bouří' - moment, kdy moře nabírá sílu, aby mě vrhlo zase někam jinam, moment než přijde nový impulz k pohybu. Cítila jsem, jak na mě dopadají sluneční paprsky a ohřívají můj povrch, zvlášt když se hladina zklidnila a já se mohla nechat jen tak unášet. Byla v tom jistota a přirozenost, klid. Jen mě mrzí, že jsem se nestihla dívat kolem - bylo tam určitě spoustu zajímavého a inspirujícího (už jen podle těch příběhů), ale já jsem tentokrát byla opravdu tak 'v tom', že mi všechno kolem bylo jedno. A děkuju za to. Dneska asi nepůjdu jen tak spát - mám dobito snad do konce týdne...
Žádné komentáře:
Okomentovat