pondělí 16. prosince 2013

Co dělám, když sem nepíšu

Nene, nezapadala jsem listím ani neupadla do zimního spánku, jen teďposlední dobou tak nějak přežívám. Chodím do práce a je mi bídně. A i těch hloupostí je míň než obvykle... Ale znátě mě, to by nebylo přežívání, abych nezašla na nějakou tu kulturu nebo si nekoupila něco hezkého. To bych už totiž opravdu nepřežila! Každopádně čím dál častěji musím volit mezi spánkem a psaním a světe div se, to první vždycky vyhraje. Myslím, že počínaje skončením školky (kde jsme spánkem všichni ze zásady opovrhovali a byl to jeden z důvodů těšit se do školy), je spánek mým nejoblíbenějším koníčkem a nestydím se za to. Přesto ho bohužel poslední dobou nějak zanedbávám a kruhy pod očima mi mizí jedině o víkendu, kdy naspím klidně dvacetčtyři hodin, jako třeba zrovna tuhle sobotu a neděli. Byla doba, kdy jsem vážně přestala mít chuť se o sebe nějak starat a byla schopná vylézt z postele 5 minut před odchodem z bytu, protože i přes dvacet zazvonění budíků jsem prostě neměla chuť nebo energii vstát. Tehdy mi dokonce jednou i jeden student řekl, že vypadám nějak nekoukatelně, co se se mnou děje. No jo, nevyspaná, nenamalovaná, co by chtěl... Tohle období už je naštěstí pryč, sice pořád někdy vylezu bez tváře na ksichtu, ale snažím se to dohnat alespoň po příchodu do školy. No co, stejně je celou cestu do práce tma... Ale jak se to všechno stalo?

U mě se tyhle věci stávají nenápadně - problémy a příkoří se pozvolna kupí a kupí, já je s přehledem ignoruju, protože přece všechno zvládnu a pak najednou buch, něco povolí a já se sesypu jako domeček z karet. A divím se? Teď už se nedivím. Utnutí vztahu, od kterého jsem si konečně slibovala pohodu, škola, o které jsem si dovedla skoro tři měsíce namlouvat, že je v pohodě, nedokončená výška, která pořád straší někde úplně vzadu dušičky a docela nejistá budoucnost - to není úplně málo na jednu hlavu, ne? Vztah řešit nebudem, to je ukončená záležitost, krom toho na to nestačí slušná slova a těch sprostých už jsem si řekla dost. Co se týče magisterky, odhodlala jsem se změnit si téma, i když nejlepší by asi bylo změnit si vedoucího práce, ale zase na něj spolíhám jako na dobrou duši u státnic. Takže od listopadu píšu na současného českého básníka, taky žádná hitovka, ale všechno je lepší než hodnocení výplodů jednoho českého teoretika alias 'toho Kanta byste si taky měla načíst'. Už fakt ne, díky. No, ale co je asi nejvíc převratné a dosud hodně šokující i pro mé každodenní reálné kamarády je můj vztah ke škole, kde pracuju. U vás to asi nebude jiné, ostatně i já jsem se dost zarazila, když jsem si to jednoho dne v podstatě zčistajasna uvědomila... Vím, že jste ode mě neslyšeli nic jiného, než že se mi tam líbí, že studenti jsou sice těžko zpracovatelní, ale vlastně fajn a jaké úspěchy s nimi slavím, občas se objevily nějaké narážky na konflikt s vedením, ale to bylo tak všechno. Proto bude asi zarážející, když napíšu, že v pololetí končím. Teda doufám. Doufám, že za mě najdou náhradu a já budu moct odejít, protože ne, nejsem v té škole šťastná, jsem v ní dokonce dost nešťastná a to už dlouho, jen jsem to nechtěla nebo nebyla schopná vidět. Moje kolegyně angličtinářka je sice lidsky fajn, ale upřímně řečeno, je to příklad vyhořelého učitele (sama to říká), kterého ta práce už vůbec nebaví a nemotivuje, v hodinách studenty akorát tak zkouší, krom toho je hrozně nesystematická, takže v kabinetu bez ní nemůžu absolutně nic najít, její plány (a plány bývalých kolegů) jsou upřímně řečeno celkem dost na h... a hlavně, a to je problém největší, často chybí, protože je nemocná nebo má nemocné děti, takže za ní skoro pořád supluju. Počínaje pondělkem bude celkově chybět už nějaký měsíc a ten minulý jsem za ni odučila osum hodin navíc - když připočtu hodiny pro veřejnost, které mám ve škole, plus pár kurzů v jazykovce, jsme na nějakých 40 hodinách učení týdně (plus si musíte připočítat přípravy, které teď ale šidím, co můžu, protože bych se jinak zbláznila), takže jo, jsem furt v práci. Naštěstí mi ty suply škola zatím i proplatí, ale ekonomická stránka tohohle podniku je dašlím důvodem mého odchodu, protože je to děs a hrůza. Už teď jsem o dva tisíce pod tabulkovým platem nastupujícího učitele a vím, že příští rok bych na tom byla ještě hůř, protože jsem se trochu ptala kolegů, co mají na výplatních páskách - naivně jsem si myslela, že jsou na tom líp, ba ne, na naší škole se za věrnost rozhodně nepřidává. Na poradě jsme se dozvěděli, co všechno se nebude proplácet a asi dvě hodiny jsme museli poslouchat, jak moc jsme v mínusu. Jako pardon, ale to není moje starost a jestli chce někdo ve mně vyvolat pocit, že bych se snad měla stydět za to, že chci zaplatit za práci, kterou odvádím, nebo že bych snad za to měla být vděčná... Fujtajksl. Paní ředitelka to opepřila výčtem 'zajímavých případů', které bere na školu - mj. tam byl student, který si byl vyřídit nástup při vycházkách z vězení, nebo jiný, který jede v nějakých tvrdých drogách. Doteď nevím, jestli to dělá kvůli těm penězům, že každá hlava je pro ni fakt záchrana před zavřením školy, nebo jestli je taková samaritánka, která má pocit, že 'všechny tyhle děti' musí zachránit. Každopádně mi to přijde jako dost velká hloupost, protože takové případy jsou na naší škole hotové časované bomby... Do toho paní zástupkyně, která čas od času sleduje z okna, v kolik hodin chodíme do učeben a případně si pak ťuká na hodinky, když přijdeme o tři minuty později do hodiny. Myslím, že 'konečně' ve svém životě zažívám šikanu. Když jsem se jednou zpozdila na dozor, protože jsem dostatečně rychle nesesbírala všechny věci ve třídě, byla jsme seřvána, že sabotuju všechny dozory... A aby to nebylo tak fádní, máme tady ještě studenty, kteří jsou opravdu zcela jiná sorta lidí, než se kterou jsem se za celý svůj dosavadní pohodový život setkala. Už jsem řešila hákové kříže na sešitech (nemyslete si, že nějaké pidi, hezky přes půl A4), rvačku v hodině, zájezd do Anglie jsem musela zrušit, protože přihlášku před deadlinem zaplacení zálohy odevzdali čtyři lidi, s některýma třídama píšu každou hodinu písemku, protože jinak nejsem schopná je uklidnit a přimět je, aby cokoliv dělali, s většinou tříd mám domluvu, že můžou prvních deset minut v hodině svačit, protože jinak nekontrolovatelně žerou během celých čtyřicetipěti minut atd. atd. Mám toho dost. Mám toho plné zuby, až po krk, už nechci. Už něchci motivovat každý den sebe i studenty, chystat si zajímavé hodiny a pak doufat, že se jich alespoň pár chytí a ocení to. Strašně mě unavuje věčné okřikování a vymýšlení trestů - úkoly dávám dost minimálně, protože pak řeším, že zase musím vymyslet, jak potrestat ty, co to nedonesli (třičtvrtě třídy). Už nechci na nádraží dělat, že nevidím studenty, kteří mají být zrovna ve škole, už nechci odpovídat třeťákům na otázku 'Paní učitelko, a co je to to WAS?', nebo poslouchat nadšení studentů, ke kterým přijdu suplovat minimálně připravená, a jejich prosby, abych si je vzala místo kolegyně...

Tohle všechno tu píšu asi hlavně proto, abych se ospravedlnila. Ani tak nevím, jestli ve vašich očích, ale hlavně v těch svých. Dlouho jsem v sobě řešila, jestli to není jen rozmar, jeslti nejsem jen velká fouňa, která není schopná se zařadit do pracovního procesu. Které akorát dělá problém každý den vstát v šest hodin a která pár ústrků od vedení řeší útěkem. Vždyť je to dneska všude chleba o dvou kůrkách, spíš bych si asi měla zvyknout. Ale zase jsem si říkala, proč si sakra zvykat, když já tu ty možnosti mám? Mám jazykovku, která už mi vymýšlí velké plány na další semestr, krom toho mám práci, kterou bych s učením nikdy nedopsala a nemám děti ani hypotéky, které by mě vázaly, tak proč se bát a uhýbat?

A taky poslední v řadě, ale ne v důležitosti, je tu důvod zdravotní. Že trpím na ekzém, asi všichni víte; že se mi pořád nelepšil, jste si možná domysleli; ale že se mi k němu přidá ještě kopřivka, to jsem ani já nečekala. A to byla ta poslední kapka. Jednoho dne jsem se prostě osypala, těžko říct z čeho, ale nervy tomu jistojistě pomohly, a nechtělo to zmizet. Pak už byl jen krůček k tomu odjet na jógovo-taneční Blahodění do Bílých Karpat (o kterém vám ještě napíšu) a najednou jsem prozřela. Teď chodím na kalciové injekce - jsem v polovině kúry, takže jich mám ještě pět před sebou, píchá mi to brácha mého ex (ne toho čerstvého, ale toho dávného, jak vám tu o něm občas píšu), kopřivka je trochu lepší, ale pořád mám čas od času záchvaty svědění (úplně jiné než u ekzému, ale snad ještě úpornější) takže jsem celá pupínkovatá a doškrábaná a fuj. Až na základě informace o kalciovkách zkrotla zástupkyně, která teď se mnou jedná skoro mateřsky, i když výhružná je pořád, ředitelka vzala výpověď kupodivu dost s klidem, řekla, že mi nebude dělat problémy a začne někoho hledat (jako důvod jsem ale taky uvedla pouze dopsání magisterky), a dokonce i ti studenti se jednu dobu zdáli nějací milejší. Některé třídy jsou naštěstí pořád stejní smradi - někdy mi pomáhá akorát tak mantra 'debil-blbeček', ale jo, určitě mi to u některých bude i líto. Taky teď před Vánocema je na jednu stranu větší shon, na druhou stranu je takový jiný - tolerují se i písničkové a jinak méně se učící hodiny a i já to beru méně vážně. I to je možná problém - že to prostě beru moc vážně a oni vůbec. Ale zas mi dobré duše říkaly, že jinak bych to ani nemohla dělat dobře... No, nicméně s vyhlídkou setrvání v ústavu pouze do 31. ledna je všechno růžovější a je mi líp. A tomuhle neskutečně dlouhému příspěvku amen.

4 komentáře:

  1. Už jsem měla starost. Ráda čtu tvé psaní. :o)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju. Já už taky trochu. Ale ono teď všecko bude zase lepší, dyť jsou ty... Vánoce ;)

    OdpovědětVymazat
  3. Určitě to neber jako selhání, člověka by měla práce aspoň trošku bavit a pokud už takhle ze startu to jde blbě, tak by ses tam zbytečně trápila.

    A co to vlastně je za školu, jestli už to tu někde bylo, tak jsem to přehlídla. Myslím typ školy, ne nutně přesnou adresu. Ten popis situace tam zní fakt dost hrozně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za podporu. Je to soukromá střední škola a učiliště.

      Vymazat