středa 9. dubna 2014

Dobrou noc a dobré ráno!

Mám pocit, že všechno zvládnu (doufám, že mě něco brzo nevyvede z omylu - klepu na všechno dřevo v dosahu). Právě jsem poslala vedoucímu další část diplomky, takže už jsem rozsahem lehce za půlkou. YES, YES, YES! Druhá věc ovšem je to, že z celkových 11 sbírek (píšu na jednoho současného básníka, jestli jsem se třeba ještě nezmínila) mám rozebrány teprve 3 (no, a tedy úvod, zařazení autora do literárního kontextu a tadyty srágory), aneb já abych si to zas udělala jednodušší, že? Ale jsem motivovaná. Prostě VÍM, že to zvládnu. Musím. A musím o tom přesvědčit i svého vedoucího. Už žádné natahování, ta žvýkačka je dost dlouhá i tak. Nicméně, znáte mě...

V sobotu jsem byla vybírat svému ex vstupné na koncert. Nikoho nemohl sehnat a to bych nebyla já, abych nepřiskočila na pomoc, že? (A taky jsem cítila v kostech, že už dávno potřebuju nějakou pořádnou muziku do těla, ne už tak vlezlou zimu vlhkého sklepa, ale to se vyřešilo kabátem; a lidi s rádoby vtipnýma otázkama "Není ti horko/zima?" ať se jdou bodnout.) A dobře jsem udělala - hudebně vcelku uspokojena, ještě jsem dostala jako revanš lístky na koncert, který mám v diáři už někdy od Vánoc a navrch všeho jsem se cítila veledůležitě, i když jsem tam byla samozřejmě nepodstatný prvek. Ale bylo vtipné malovat lidem na ruce značky dle jejich přání, vysvětlovat proč se nehraje (aby tak všichni muzikanti dorazili včas, že?) nebo cucat si z prstu popisy stylu hudby vystupujících. Nakonec mi bylo dokonce děkováno, i když jsem návštěvníkům vehementně vysvětlovala, že já s organizací nemám nic společného. No, a samozřejmě jsem se zase dozvěděla, že jsem nejmenší holka (je to dobrý, furt holka - ačkoliv, jestli to nejni někdy na obtíž, že si myslí, že furt holka?) na světě, to musí být. No, a to bych nebyla já, abych si to nevyfotila.

Tady moje důležitá základna včetně krabičky na ty majlanty, line-upu (já se totiž v hudbo-hantýrce vyznám, víte :)) mimochodem můj ex je samozřejmě součástí prvního seskupení, tedy les homosexuels (ne, že by se tím mělo něco vysvětlit, hehe) a rumu s kofolou. Aneb správná výběrčí je alespoň lehce lízlá výběrčí ;)

A tady pohled na bar, který v potu tváře a vlastníma rukama přestavovali hošani předminulé léto - vlhnoucí omítka ručně obouchána až na cihnu (nutno říct, že to tam mnohem víc dýchá i líp vypadá) a zvláště si pak povšimněte detailu osvětlení, už nevím, čí to byl nápad, ale celé to tam pozvedlo minimálně o sto procent. Toť konec prohlídky. Jo, vidíte. Kdyžtak si pište Boro, Křenová 75.

No, a v neděli jsem se vrhla pro změnu do tohohle podniku - znáte to? Teda jako do brněnské sekce. Některé nabídky se prostě nedají odmítnout, aneb proč já pořád lezu v našem univerzitním informačním systému do sekce Inzerce - Práce, když už teď nevím, kde mi hlava stojí? Nicméně schůzka byla tak zajímavá a napínavá :), že jsem se nedovedla odtrhnout ani na hodinu spinningu, kterou jsem měla zaplacenou. Tak už jsem jen pověsila plakáty na Handl a mohla jít zase psát.

A jiank píšu a píšu a už mě nic nečeká jenom o víkednu jógovo-taneční Blahodění u Rožnova pod Radhoštěm a pak koncem dubna Den tance a... Pfff, alespoň že na tu Taneční platformu jsem nejela. A jak vlastně bylo? Odhodlal se někdo?

Takžé dobré ráno, pokud právě vstáváte a hezky zvesela do pracovního procesu ;) Já jdu vymyslet ještě nějaké zajímavosti k Londýnu.



sobota 5. dubna 2014

Dámy a pánové, je to tady!

Zařízeno, nachystáno, troubím do světa: Knižní handl v Brně!!!


Konečeně se podařilo všechno dojednat a vytvořit jakýs takýs vizuál akce, za necelých dvacet dní to vypukne, takže shánějte knížky a šetřete si čas v diářích. Moc ráda všechny uvidím!

pondělí 31. března 2014

Pýchou dmu se, nebo snad nadýmám? :)

No, vlastně vám tu chci jen říct, že jsem dneska ráno odevzdala třetinu diplomky, jupiajou!!!

Ale tak znáte mě, takhle stručně by to rozhodně nešlo, musím vám vylíčit, jak jsem včera jela na 120%, uklidila byt, upekla chleba a domácí musli tyčinky a psala a psala a jak jsem trpěla, protože se mě v sobotu chytila rýmečka (no jo, nějak záhadně jsem prochladla v parku i přes tři vrstvy, když jsem prokrastinovala s kamarády u frisbee a slackline, ale pšššt), jak jsem to i tak šla rozjet na spinning a jak jsem pak nejen tu hodinu kvůli posunu času musela dohánět psaním přes celou noc. Jak byl domácí chleba ráno nejbožejší na světe a naprosté vysvobození z nočního psacího komatu, stejně jako capuccino od Kofi-Kofi na České při té spanilé jízdě za vedoucím s ONÍM artefaktem v ruce. A že si asi dovedete představit, že noční psaní nejde dohromady s denním pracováním a jak už jsem na tohle stará a musela jsem si jít odpo lehnout, protože jsem byla kompletně rozlámaná, takže se powerjóga dnes prostě nekonala. Respektive, dala jsme si jóga nidrá  - jógový spánek aneb hlubokou (dnes opravdu velmi) meditaci vleže :)

A jak teď doufám, že z toho bude můj vedoucí minimálně stejně nadšen jako já a že mi určitě neřekne, že by to nešlo, nebo že by se to nestihlo, protože já jsem odhodlaná ke všemu a tohle bych mu NIKDY, NIKDY neodpustila a byla bych moc smutná. Tak. Já mu to případně takhle řeknu, to by mohlo na akademika fungovat, co myslíte? :)

No, tak to by bylo, už je uspokojen i ten psavec ve mně, tak si dáme alespoň nějakou písničku, ať tu jen netlachám naprázdno, ne? Tady moje poslední oblíbená, co ji jedu furt dokola:


Užívejte si jara a nepsání elaborátů ;)

sobota 29. března 2014

"Malý krok pro lidstvo, obrovský skok pro tanec!"

A ještě jedna pozvánka. Abych taky jednou byla alespoň trochu aktuální a snad dokonce vám tu dala i něco s předstihem a ne dva roky po funuse, jak je u mě zvykem.

Příští víkend, respektive od 3. do 6. dubna, totiž proběhne v Praze Česká taneční platforma 2014, kterou vám moc doporučuju navštívit. Je to jedna z nejlepších tanečních událostí (ne-li vůbec nejlepší: pro mě třeba sympatičtější než asi známější Tanec Praha, který je sice mezinárodní, ale zase tak 'hloupě' roztroušený, že stejně většinu představení nemůžu vidět) v České republice. Jedná se o přehlídku toho nejlepšího z tance, co u nás vzniklo za poslední rok. Přehlídka je soutěžní, ale krom odborné poroty hodnotí i diváci (jedna cena je vybírána čistě publikem), takže do toho můžete kecat i vy! Loni to byla naprosto skvělá akce včetně výzdoby Ponce netradičními kyticemi ze zeleniny, celou akci vyhráli Jezdci (od zde již také mnohokrát zmiňované Lenky Vagnerové), kvůli kterým jsem chytala půlnoční vlak do Brna, ale obecně kvalita představení byla vysoká, což letos jistě nebude jiné, jak ostatně potvrzuje program. Škoda, že se (z důvodu angažmá v zahraničí - jak čtu na stránkách akce) nezúčastní 420People s projektem Mirage; patří k české špičce a toto vystoupení určitě stojí za shlédnutí, ale i tak se program hemží stálicemi českého tance - jmény, jež zaručují vysokou kvalitu. Že to bude letos stát za to podle mě dokazuje i vymazlená grafika stránek k akci a celé promo vůbec, to ani nemluvím o nádherné ceně pro vítěze. Ostatně je to dvacátá platforma, krásné výročí; tak jděte! ;)

Já se bohužel letos s 99% pravděpodobností nedostavím, neboť umpalumpové odmítají pracovat na mé magisterce, takže je to celé na mně a mně to jde dost pomalu. Asi bych si ten víkend pak hodně vyčítala. Takže se spolíhám na vás, že tam někdo zajdete a pak mi budete nadšeně líčit, jaká to byla krása :)

Sběratelka umění

Tak přesně to jsem od včerejška já, hehe. Aneb jak to dopadne, když je vaše oblíbená kavárna zároveň i galerií...


To jsem o jedné deštivé sobotě zase zavítala do kavárny Zastávka v Židenicích (už to ani neodkazuju, proma už tu bylo dost :)) a zrovna tam byla výstava Světlany Mičánkové - dětsky naivní a snové kresby mi úplně učarovaly. Rohlíkovou lodičku (mimochodem, taky máte tak rádi symbol loďky? mně je teda na moři hrozně zle, ale lodičky miluju úplně na všem a všude) jsem hypnotizovala celé sezení v kavárně, makovičky jsem si potom všimla v přední mstnosti, když jsem nechávala kontakt s dotazem o případné koupi obrázků. Kamarádce se zase líbil motiv hříbků, tady v upoutávce na vernisáž výstavy, takže jsme hned začaly aktivně přemýšlet a diskutovat o ceně a došly jsme k vávěru, že bychom snad na to i mohly mít :) A musím říct, že jsme se docela trefily; předevčírem jsem měla telefonát, že kresby jsou připravené v kavárně ve dvou velikostech, jupí, jupí! Nebyly k mání všechny vystavované kusy, ale oba moji favorité naštěstí ano, takže radost převeliká, teď ještě dilema, jakou velikost (však už mě znáte - obvykle jakýkoliv výběr, zvlášť když je to výběr ze samých dobrých věcí, je pro mě trýzeň), ale nakonec vyhrály ty s větším rozměrem, které jsem si nadšeně odvážela domů. Ideálně by to asi chtělo ještě jeden do trojice, tak snad autorka nějaké přidělá...

Což mi připomíná, že bych se asi měla brzo přestěhovat, protože můj pokojíček mi přijde vyzdobený už tak akorát a mám pocit, že jakýkoliv kus navíc už by narušil tento vybalancovaný ekosystém a zavánělo by to přeplácaností :) Takže začínám skladovat věci do "budoucího bytu". Přijde mi to teda docela vtipné/úchylné/zvláštní, ale prostě to tak je - krom těchto dvou obrázků mám na skladu ještě obraz plameňáka (který vypadá jako z nějakého starého atlasu - to mám moc ráda), který jsem nedávno dostala na návštěvě (teda, já jsem si o něho nevědomky trochu řekla, respektive jsem jim ho pochválila a bylo mi řečeno, že se ho dávno chtějí zbavit, je fakt, že ani nevisel na zdi, ale stejně to byl zvláštní pocit :)) a taky plakát k filmu Klub poslední naděje (který je mimochodem úplně skvělý - viděli jste někdo?) a o ten jsem si řekla už úplně regulérně (jsem hrozná, co?! :)), protože mám kamarádku, co pracuje v kině. Tak. Teď jenom doufám, že se nebudu stěhovat za úplně moc dlouho, aby se mi ty věci pořád ještě líbily a já to pak, nedejbože, třeba nevyhazovala!

A ještě poslední věc, co vám chci říct - konečně jsem se domluvila s majitelem místa, kde jsem chtěla pořádat Knižní handl (více u Soni Malinové), takže akce je na cestě!!!! Za necelý měsíc se bude handlovat v Brně. A já se moc těším a doufám, že to zvládnu a přijdou lidi a vůbec. No, já vám pak zas dám vědět, ju?

Krásný víkend všem!

neděle 16. března 2014

Houstone, mám tu problém!


Diplomka. To je to slovo, které se neříká. Které mě straší. Ve dne v noci. Respektive ten fakt, že ji mám psát a nejsem schopna. Ale jako vůbec. Mám pocit, že by bylo jednodušší zaběhnout maraton (slečna se cítí, když si dala dvakrát v týdnu nějakých zdravotních pět kiláků na tlak - z té naivky prostě nevyrostu). Už ani nejezdím domů, abych se 'nerozptylovala' a 'pilně věnovala víkendy psaní'... Shrnuto podtrženo: mám vyžehleno, odcvičeno, dodělala jsem resty z práce, dokonce jsem upekla buchtu a nalakovala si nehty, ale k té potvoře všehovšudy nepřibylo nic. Nevím, jak se motivovat. No, asi že budu mít konečně ten titul, když už ho jako z půlky z loňska mám, že? Že konečně budu moct za tou minimálně poslední rok pitomou výškou udělat tlustou čáru a vzpomínat jen na to dobré. A že budu mít ty promoce a oslavu v EŘE (to je tak jediné, na co vážně slyším :)). Když ony tam pak straší ještě ty hrozné češtinářské státnice, takže nic není tak jisté. Asi zase budu muset jít psát do kuchyně, tam jsem alespoň něco slátala, u mě v pokoji to prostě nejde. Už mám vymyšleny projekty tak na deset let dopředu, ale k tomu psaní se prostě nedokopu. Už nepíšu ani sem, protože si to pak vyčítám. Mému vedoucímu je to samozřejmě jedno, jak se neozývám já, on taky ne, pak mi akorát dá vědět, jaká hrozná slátanina to je, až se jednoho 'krásného' dne odhodlám mu něco poslat...

V pátek jsem měla telefonát, že mi dokonce přijde kniha, kterou jsem nemohla nikde sehnat, až z vlastní sbírky pana ředitele děčínské knihovny... Beru to jako veliké znamení, že teda tu hrůzu musím dopsat, když už se dějí takové věci, ale nejspíš spolíhám na nějaké turbo tempo v posledním měsíci.

Tak alespoň něco hezkého na závěr - mám pro vás jedno doporučení: pokud budete mít možnost, zajděte si na divadelní představení Žítkovské bohyně v Městském divadle Zlín, je to sice dlouhé jak čert (tři hodiny panečku! a přestávka jako bonus), ale stojí to za to. Zase mi chvílemi běhal mráz po zádech, stejně jako při čtení knížky. Děj pochopí i ti, kdo nečetli (ověřeno na kamarádce), mají to hezky vyřešené, takže se člověk celkem snadno orientuje, co je minulost a co současnost. Velmi funkční scéna! A prý se to líbilo i Katce! ;)

sobota 1. března 2014

Dovolené a návraty z nich

Za svůj život jsem se zatím naučila pár pravidel, která fungují:

1. Jediné zákony, které platí vždy, všude a za jakéhokoliv počasí, jsou Murphyho zákony (klasika je, že studenti, kteří chodí permanentně pozdě, jako napotvoru přijdou včas, ne-li dřív, zrovna když mi jednou za rok ujede klíčová šalina; nebo že se stoprocentně musí zrušit hodina, která nikdy předtím neodpadla, a to jen proto, že si ji dovolím napsat předem do vyúčtování, abych to stihla poslední den v měsíci včas odevzdat v kanceláři... to já jen tak pro ilustraci nějaké nevinnější příklady z práce, zcela jistě si vzpomenete na pár vlastních momentíčků).

2. Tak trochu odnož jedničky, ale pro mě naprosto typické, takže vypichuju - pokud si něco položím na místo, 'abych to pak jednoduše našla', stoprocentně danou věc objevím až dlouho poté, co ji nebudu potřebovat a budu právě hledat něco jiného... Asi mi prostě vyhovuje 'konstruktivní' bordel a zcela uklizený pokoj ve mně vyvolává paniku. A nebo prostě hledám na nelogických místech a ta logická mi nedávají smysl :)

3. Úřední formuláře, excel a většina techniky se mnou nemůže spoluexistovat. No, fakt. Přiznejme si to, jsem technofob, a i když se s tím snažím bojovat a vždycky si říkám, že to je přeci jen debilní telefon, spuštění aplikace, funkce tabulky, obsah ve Wordu,... a já jsem mnohem chytřejí a musím to zvládnout, stačí mít odstup a nebát se, vždyť na tom nic není... Vždycky se najde nějaká zrada. A přísahala bych, že to o mě ty stroje 'vědí', že jim nevěřím a kolikrát z nich mám respekt, protože i když dělám něco úplně stejně jako všichni ostatní, z nějakého bizardního důvodu to u mě nefunguje. Například dnes jsem již poněkolikáté byla odhodlána založit si v interbankingu spořící účet. 'Na tom nic není', říkal mi taťka asi před půl rokem. Ha. Od té doby jsem ty stránky navštívila několikrát a na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí, to u mě založit nešlo. Šla jsem do banky, jestli mi to nezařídí tam. Prý si to hravě založím sama přes servis24. Hm, hm. Opět interbanking, opět nic. Psala jsem mail na zákaznickou podporu. Prý je to jednoduché, akorát jim k tomu musím zavolat a vyřešíme smlouvu po telefonu. Tak to je zase něco na mě - po telefonu já se nikam a nikomu neupisuju, takže celá akce byla zase na několik měsíců u ledu, až včera večer při placení nějakých zlotřilých účtů jsem zjistila, že najednou by to založit šlo. No jo, ovšem musela jsem projít očistcem formuláře a obratů jako jistina, počet opakování, druhy výběru atd., a sice si myslím, že jsem tomu rozuměla, ale pod vlivem předchozích zkušeností jsem to raději nechala na další den a přítele na telefonu, tedy tatínka, pro kterého TO NIC NENÍ. Chtěli jsme si zavolat přes Skype, ale světe div se, i přes nedávné naklusání spřáteleného ajťáka a přeinstalování mého kompjůteru se ten stroj pořád seká, takže nešlo kliknout na tlačítko pro přijmutí hovoru. Nakonec jsme si volali klasicky telefonem. Ale nešlo mi přihlásit se do toho Servisu, neboť všechno bylo zase neklikatelné. Po využití pokročilého užívání 'Správce úloh' a klávesových zkratek jsem se tam dostala, po konzultaci s tátou všechno svědomitě vyplnila (víceméně ve shodě s mými předpoklady z předchozího dne) a... Hahaha, ono to zase nešlo. Vyskočila tam nějaká nesmyslná hláška o nekompatibilitě měny převodu (což byly české koruny), ale i to jsme nakonec ošálili, já slavnostně dokončila i krok dva a celou věc poslala na vyšší místa a vše se zdálo v pořádku, ovšem v poslední vteřině vyskočila červená hláška s interní chybou a já zas byla vítekde... Teď ani nevím, jestli se to založilo, nebo ne, takže zítra to mám nanovo. Legrace jak Brno. To papírování je další klasika - nedávno jsem si byla vyřizovat pas (kde budu mimochode vypadat přinejmenším jako sériový vrah, neboť tamní program 'fotograf' přes sebe nic normálního nepustí) všecko proběhlo úplně v pohodě, akorát nakonec mi paní říká: 'Tady mi ještě vyplňte číslo, abychom vám mohli poslat smsku, že to máte hotové'. Vidím kolonku 'číslo', krom toho tam někde bodla prst při instrukcích, tak píšu a ona za chvíli: 'Jéžiš, kam jste mi to vyplnila?' A opíše si ho na okraj stránky. Tak ale to mi má jasně říct, sakra! Já už ze sebe dělám v každé instituci naprostého vola, že těm lejstrům nerozumím a ať mi to laskavě vysvětlují jako debilovi a oni na mě vždycky takhle. Achjo. Máte taky nějaký takový zásek, nebo jsem v tom sama?

4. Pokud se má stát nějaká jobovka, zaručeně se stane po návratu z dovolené. Asi mám dovolené málo často, protože na tohle pravidlo nemyslím a pak se vždycky nestačím divit. Posledně po letní dovolené v Řecku mě doma čekalo milé psaní, kde nám oznamovali, že musíme v brněnském bytě doplatit 20.000 Kč za plyn. To potěší, věřte mi; alespoň, že jsem na té dovolené byla, některé spolubydlící si ji po téhle zprávě už ani nemohly dovolit. Teď po zimní dovolené v rakouských Alpách mě na chodbě čekala hromada kyblíků, pytle s cementem nebo čím a spolubydlící s vykulenýma očima, že nám budou měnit okna. Mluvilo se o tom od té doby, co tu bydlím, nějaké náznaky (dělníci vyslaní na měření) probíhaly na podzim, ale dlouho bylo ticho po pěšině a nakonec se všechno upeklo během minulého týdne, kdy jsem byla pryč. Představa, že takhle odjede celá rodina, nikdo jim nedá vědět a ráno je budí dělníci... No, radost pomyslet. Abyste byli v obraze, s našim bydlením se to má totiž tak - přebýváme prakticky v národní památce, kterou před více jak sto lety navrhl architekt Gočár, takže na jednu stranu máme ve smlouvě takové bizardnosti jakože nesmíme třískat dveřma a málem si ani uprdnout, přední fasáda je jakštakš opravená, a to včetně oken, která musela být dřevěná, ne v plastu, a která naštěstí vedou i do mého pokoje, takže já jsem za vodou. Oblasti domu, které nejdou vidět, tedy interiér a zadní strana, a jejich stav jsou ovšem tabu, o kterém se nemluví: během mého téměř dvouletého pobytu již měnili topení (trubky ovšem ne) a kotel, že vždy za dosti divokých podmínek snad ani nemusím zmiňovat, a stále by bylo ještě dost co zlepšovat. No, a teď došlo na ta okna vzadu, což postihlo kuchyň a pokoj jednoho spolubydlícího. Muselo se i zdít, protože původní vstup na balkon byl celý dřevěný, ještěže máme tak teplý únor... Osadili zpátky topení a vzkázali, že vymalovat to někdo přijde snad za měsíc :) Však všichni uklízejí často a rádi, ne? A jestlipak uhodnete z jakého materiálu jsou ta okna vzadu?

Ale dost pobouření, raději k dovolené, protože to byla pohoda největší. Teda po každodenním lyžování mě bolelo všecko, ale to stojí taky za to. Měli jsme od všeho něco: mlhu i sluníčko, dokonce bouřku v zimě i s blesky a hromy, lyžování a prknování i bruslení a wellnes, opalování i koulování a stavění sněhuláků, příjemnou i nepříjemnou obsluhu... A hlavně hodně legrace vždycky večer. Pokud vaše společenské večery začínají postrádat šťávu, nemůžu než doporučit společenskou hru Střelené kachny. Stojí to pár kaček (hihi) a zábava veliká, zvlášt pokud jste v té správné společnosti, která se drží pravidla 'No, mohl jsem se zachránit, ale raději jsem tě zastřelil!' :) Takže poťouchlostem zdar, úspěch zaručen. Lehká hladinka není vůbec na obtíž, pravidla zmáknete hned a vzpomínat budete dlouho!


A na to si dáme písničku, dobrou.


čtvrtek 13. února 2014

Bylo by libo hudbičku?

Tadyhle mají kuci šikovní dle mého názoru velmi dobrý hudební a pro-komunitní projekt, ve kterém lidi sdílejí oblíbenou hudbu prostřednictvím mixtape a můžou se tak navzájem inspirovat. OK, můžete namítnout, že na to je tu Spotify, ale zase tohle je osobnější, má to dušičku, já tomu rozumím a kopu za to. Většina přispěvovatelů sama tvoří, takže mají už dost vytříbený styl, co jsem viděla, tak i celkem tvrdšího rázu, ale určitě se tam najde něco vašemu srdci blízké. Hudby není nikdy dost! No, a kluci si stěžovali, že jim dlouho nikdo nic neposlal a ať se nebojíme a nestydíme - a to byla chvíle pro mě. Já jsem se teda osmělila a trochu jim to tam orůžověla. Jestli už jste od letního příspěvku z Colours zapomněli na Asafa, neznáte (nebo naopak znáte) CocoRosie, Soap and Skin nebo třeba Soulsavers, tak šup tam. A jinak práce s tape.ly (stránka, která vám umožní mixtape vyrobit) je vážně jednoduchoučká (potvrzeno člověkem, který si není málem ani schopný udělat zálohu obsahu počítače ;)) a dost zábavná. Asi vám tu budu tlačit nějaké noty častěji ;)

PS: Co rádi posloucháte vy? Hudby opravdu není nikdy dost a já si ráda rozšířím obzory.

pondělí 10. února 2014

Rozloučení


A teď všechny legrace stranou. Chtěla bych tu vzdát hold jednomu člověku, který nás včera opustil. Tím člověkem je doktor James Naughton, všeobecně známý jako Jim, z katedry Českého jazyka a literatury na oxfordské univerzitě. Dr. Naughton byl vpravdě geniálním ekcentrikem, člověkem zapáleným pro svou věc. Byl hlavou, srdcem i duší oxfordské katedry češtiny, která ho bude jen těžce nahrazovat. Hodiny v jeho podkrovním kabinetu byly nezapomenutelným zážitkem (ne vždy zcela pozitivním, o to však hlubším :)), debaty nad překlady české a anglicky psané literatury tam i zpátky nám otevřely nový pohled na oba jazyky. Já osobně jsem mu vděčná, že je mé jméno nesmazatelně zapsáno v 'Restricted area' nejdůležitější knihovny v Oxfordu Bodleian library, totiž v disertační práci jeho asistentky Vandy Pickett (k jedné eseji jsem musela probádat její práci a kdokoliv tak činí, musí se tam podepsat). Studentům sepsal gramatiku češtiny a Britům přeložil Hrabala, Párala nebo Holuba. Byl to muž, který znal odchylky jednotlivých českých nářečí a dovedl je patřičně historicky vysvětlit až do staré češtiny. Měl rád becherovku a linecké cukroví (nebo to byly vanilkové rohlíčky?). Zemřel ve věku 64 let. Myslela jsem, že se ještě uvidíme...

Ať je Vám lehká zem, Jime!

Ad ty moje obsese...

Myslím, že tahle začala v Oxfordu, kde jsem fotila dost materiálů na svou tehdy budoucí oborovou magisterku. No, a ne že bych si myslela, že mám kdovíjak hezké ruce, to vůbec ne, ale asi ve mně kus toho narcise je, a tak jsem začala mít dojem, že vyfocená stránka s kusem mě - konkrétně jeden až pět prstů, případně i kus ruky - vypadá prostě líp, než stránka samotná. Že ji to tak nějak ozvláštňuje, někdy tomu dává rám, někdy určitý nádech tajemství (pro nezasvěcené: čí to asi byla ruka a jaká měla její majitelka život? a jiné blbiny, které napadají věčné romantiky a lidi, co moc čtou :)), prostě to tomu dává určitou přidanou hodnotu. Krom toho je to "zajímavá databáze" třeba toho, jak jsem na tom zrovna byla s ekzémem, nebo jaký lak zrovna frčel a jak moc už byl oprýskaný... Hm. No, prostě blbina skrz naskrz, ale i Amélie měla svoje libůstky, že?! :) A taky píšu (už fakt) tu diplomku, takže v rámci slabé chvilky se dá očekávat i něco takového...

Nuže galerie, aneb pár vybraných kousků i s příběhem :)

Pitt Rivers Museum, Oxford - několik slunných dopolední mírné anglické zimy v tamní studovně nad knížkama o severoamerických Indiánech. Mimochodem tahle je vážně poklad, spousta krásných věcí tam bylo, Indiáni jsou hrozně zábavní! A jak vidíte zde nenalakovaný model - klasická já. Bude to nějaká měsíční mezipauza mezi jedním a nějakým jiným červeným odstínem.

Zde zcela něco jiného - materiál do mého e-learningového kurzu. Vzhledem k tomu, že mě studenti dlouho vůbec neviděli a přesto jsme chtěli kurz personalizovat a udělat ho co nejméně strojový, zde plní prstík i zcela funkční roli (něco jako indicie v HIMYM, jen je cílem učitelka), totiž vecpat tam něco lidského, potažmo můžeme brát rudě nalakovaný ženský prst i jako určitý stimul pro mužské návštěvníky kurzu (studenty je totiž třeba motivovat na všech frontách ;)). Jinak oblíbená červená.

Zde opět model "jak mě příroda stvořila", alespoň však určitá snaha o stylizaci a inovativní rozložení prstů. Tentokráte tuším nad prvním tématem magisterské diplomové práce, od kterého jsem DÍKYBOHU upustila. Zajímavostí je, že kdybyste si obraz přiblížili, text je celkem rozostřený (asi už jsem tehdy tušila, že to téma bude naprd ;)).

Vídeň, prvního máje před dvěma lety - Albertina giftshop, sekce pro děti. Autorka jakoby ani nechce zasahovat do konceptu díla, které používá, ale značka je tam! Všímavý diváku, hledej. Hmhmhm, pro změnu opět oblíbená červená...

Jak si můžete všimnout, zde dochází k přelomu ve vývoji poetiky autorky: barevná škála sice zůstává, ale je zde již jasně patrná stylizace, autorka celý text rámuje dalšími předměty a u laku využívá rastrové struktury (chápej, fuj fuj odloupaný kousek, snad těsně před odlakováním), skoro by se mohlo zdát že už jde pouze o umění pro umění, jelikož ruka a další předměty zakrývají část textu, ale i zde má dílo primární funkci badatelskou (sic), jelikož předmět zájmu je zachován celý (končí odstavcem uprostřed). Tematicky jde o mou nejnovější a snad poslední akademickou práci - totiž příprava diplomové magisterky z češtiny (kdybyste měli pocit, že už to tu někde bylo, tak jo, to je ta po změně tématu ;)).

Hm, ono nikdy není nadto udělat si statistiku/graf/výpočet... Prostě si fakticky ověřit to, co si teoreticky myslíte nebo cítíte. Zde jasná ukázka: měla jsme pocit, že mám stohy a stohy fotek textů s připláclýma rukama, což jako áno, ovšem jde jen o pár "souborů/či chcete-li celků" čítajících opravdu mnoho exemplářů. Výsledek je neúprosný - není moc co nabídnout, protože mám vždycky buď ruce nenalakované, nebo jak napotvoru červenočervené (myslím, že ve skutečnosti jsou to alespoň dva odstíny, ale jsou si dost podobné a fotky to zkreslují do jednoho nerozeznatelného odstínu). Na ten časosběrný dokument to teda bude ještě hodně dotahování :-D

Takže jsem zcela záměrně nafotila svůj již sám o sobě dost fotogenický diář, který nepokrytě miluju a je to jedna z největších radostí, které jsem si dopřála k Vánocům.

Hlavně mrkejte - růžová!!!!

A když už jsme u těch fotogenických věcí - tady je naprosto dokonalý pár. Podle fotky bych si řekla, že majitel musí být opravdu největší hipster na světě.


Přeju kreativní a uvolněný týden. Vše je povoleno a nic není trapas, amen :)

čtvrtek 23. ledna 2014

Opilá životem

Hrozně, ale hrozně moc se toho děje. Nestíhám to vstřebávát, natož tak dokumentovat. Nevím, jestli je to energií nového roku, nebo těšením se na konec práce ve škole a zvědavost na nový režim, ale vjela do mě úplně nová životní energie. Právě s výměnou práce se mi v podstatě znásobily povinnosti a volný čas smrsknul na minimum - minulý týden jsem pracovala snad osmnáct hodin denně: po škole rovnou úprk na nějaký nový kurz, které už mi začínají nabíhat (naštěstí zatím moc milí lidi - z jednoho pána jsem vyloženě nadšená, jezdím za ním sice až za Brno, ale vyplatí se, tak pěkný britský přízvuk jsem u žádného studenta ještě neslyšela, krom toho jsme si sedli povahově i humorem a odvoz v BMW na vlakové nádraží má taky svoje kouzlo :)), do toho mi hořel jeden soukromý překlad, účastnila jsem se dvou výběrových řízení na korektora (v jenom bych ráda uspěla, tak mi držte pěsti) a po nocích opravovala písemky studentům, abych jim mohla uzavřít známky... Přes to všechno (nebo právě proto) mám pocit, že teď nějak efektivně nakládám s časem, moc neprokrastinuju, snažím se dělat věci rychle, ale svědomitě. A jak intenzivně pracuju, tak potřebuju i intenzivně relaxovat - v mém případě uměním. A zase nevím, jestli se moje rozpoložení protíná s rozpoložením Brna, nebo se jen po nějaké době zase správně dívám, nebo se možná dívám pořád stejně, ale konečně zase VIDÍM. A vidím, že se toho strašně moc děje. A dělá mi to ohromnou radost. Jen ty výstavy, co teď frčí: zítra má ve Fait Gallery vernisáž Petr Nikl, minulou středu začala výstava TIMOvi v galerii Off Format (mimochodem o tomto brněnském streetartistovi vám tu už taky pěkně dlouho chystám nějaké povídání), celkem jsem taky zvědavá na chystanou výstavu Někdy v sukni v klasické Moravské galerii. Do toho nám tady přijede storytellingové seskupení Slovosledi s představením Slovosledi ve vlastní šťávě, v Ha divadle nově nazkoušeli Maryšu, což je jeden z mých vůbec nejoblíbenějších dramatických textů (já ty silné ženské prostě žeru), tak jsem zvědavá, jak se s tím divadelníci poperou; a mně na víkend přijíždí mamka a konečně vyrážíme na Lásky jedné plavovlásky do zatím vždy výtečné Husy na provázku, tak snad nezklamou ani tentokrát. Ve Studijku proběhne dobročinný bazar oblečení (ostatně na blešáky, bazary a podobné vylomeniny jsme tady v Brně experti), taky tu holky otevřely první českou knihovnu oblečení, což je velmi zajmavý koncept, který mi sestra s blížícími se tanečními velmi závidí, a bude potřebovat bližší prohledání. A to jsem teprve tak v polovině února! Do toho mi přišla pozvánka od exmuže na naprosto skvělé hudební akce v dubnu, takže mně prostě nezbývá než se jen těšit a těšit na nadcházející dny! O nově vznikajících kavárnách, cukrárnách a obchodech s jídlem ani nemluvím... Prostě mám pocit, že teď lidi dělají pro lidi spoustu super věcí a jsem za to moc ráda. Zase mám pocit, že je v Brně co objevovat. Všednost je ta tam, zdá se, že jsem zachráněna.

Krom toho jsem byla přizvána do jednoho čtecího kroužku, což je moc milá banda neoficiálně organizovaná Martinem Evženem Kyšperským (on prostě na sebe strhne pozornost :)), která se jedenkrát měsíčně setkává v místní čajovně za účelem osvěžení okruhu čtiva jejích členů; prostě každý si donese knihu svému srdci milou, nebo nějakou inspirující či jinak zajímavou knihu (jedna účastnice například přinesla - a tady si myslím, že většina z vás zaplesá - knihu určenou k zničení od ilustrátorky Keri Smith) a kousek z ní přečte (jak velký kousek právě většinou určuje Evžen, ale je fakt, že vcelku citlivě reaguje na celkovou atmosféru v publiku :)). No, a tak máte každý měsíc plno nové inspirace k četbě, pěkná myšlenka, ne? Taky proběhly dvě víkednové party ve studiu S lehkou hlavou - jedna taneční, kde jsme probíraly možnosti společného vystoupení (!), donesly raw a vege pochutiny a nakonec vznikl spontánní bazárek, protože jedna tanečnice nám otěhotněla, takže jí holky natahaly volné oblečení, aby měla do narození prcka v čem chodit. Bylo to krásné, hrozně silný moment. A Janča byla tak nadšená, že si jedny šaty nechala rovnou na sobě, protože jí slušely víc, než ty její původní :) Druhá party byla jogínská, taky super, ale tolik se tam s těma lidma neznám. O víkendu jsem taky vcelku natěšená naběhla na práci na diplomce, ovšem až po vydatné snídani s u učení trpící medičkou (nikdy nechtějte vidět obrázky z dermatovenerologie!) a skrz to se vám přiznám k jedné obsesi, ale tomu nechám samostatný příspěvěk - zatím můžete hádat, co by to tak mohlo být :)

Vsuvka č. 1 - snídaně (možná spíš brunch) pro efektivní učení alias 'Norská snídaně' v zde již několikrát zmiňovaném café Atlas. Snídaně tam mají výtečné, kávu nikoliv (již několikrát).

A tady vidíte výsledek - tohle jsem si prostě nemohla nechat pro sebe, takovou profi-vypadající studijní fotku :) Kamarádka mě večer na FB dost zaskočila, nejspíš jsem byla tak zabraná do výpisků, že jsem si vůbec nevšimla, že mě fotí!

Vsuvka č. 3 - zde je již zmiňovaná obsese - tak už je vám jasné, na čem při studiu ujíždím? Protože vylomeniny musejí být zásadně vždy a všude ;) Očekávejte albíčko :)

Jinak další závislost je teď domácí kosmetika, ale ta si taktéž zaslouží minimálně jeden vlastní příspěvěk - to si ještě užijete, hihi.

A dnes jsem si byla vyřídit živnost, takže velká pracovní změna se definitivně blíží. Na magistrátu jsem byla poprvé a dost mě tam zaskočil páter noster, ze kterého jsem měla chvíli respekt, což se ovšem nedá srovnat s respektem, který mám vůči úřadům a papírování (od toho i mé problémy s třídnicí). Moje formulářová gramotnost (jsem si jistá, že něco takového určitě existuje) je nula-nula-nic; ale naštěstí to byl velmi rychlý a na pohled nevinný proces. Sranda asi začne až při nahlašování na úřady. Prosimvás, takže bacha, Žana podniká!!! A nemůže tomu uvěřit. Zase si připadá, že vykračuje poněkud do neznáma a jen doufá, že na ni nečeká další past. Zatím jí totiž vše jen uvtrzuje v tom, že odchod ze školy byla ta nejsprávnější (ano, pisatelka si uvědomuje, že to slovo neexistuje) volba. Nechme jí ten optimismus, ano?

PS: Promýšlení outfitů a lakování nehtů (ad moje 'předsevzetí) přináší ovoce - dnes sladěna rtěnka, lak a náušnice (všechno korálově červené), jinak černé oblečení - a všimla si dokonce i zástupkyně! Normálně NAŠE zástupkyně mi dneska vysekla poklonu! A hlavně já se cítím dobře, a o to tu jde především, ať už je to povrchové, jak chce, mně dělá upravenost dobře. Krom toho to bude potřeba, protože mám slíbenou velmi zajímavou studentku!!! Vše se včas dozvíte ;)

A JAK JSTE NALADĚNI VY NA KONCI LEDNA???






neděle 5. ledna 2014

2014 jede

A jede jako blázen! Taky se pouštíte do věcí, které normálně odkládáte, jak to jen jde? Já uklízím a žehlím jak divá, včera jsem pohnula o pořádný kus s diplomkou, zase si zvykám na ranní vstávání... No, už si jen nechat opravit ten deštník, co jsem našla při úklidu, a snad mi naroste nad hlavou svítící kolečko. Nebo možná na nohách domácí bačkory :) kdoví (možná že Burchan aneb deformace vánoční četbou :)).

Taky se mi v hlavě rodí nějaké plány, ale to chce ještě konzultaci s někým mimo moji hlavu. Zato tuhle fotku s novýma brýlema už jsem plácla na facebook, takže jí oblažím i vás... Říkám jí hipsterská, samozřejmě nevážně  a nezávazně.


No jo, nový rok chce nový pohled na svět. A abych tady jen tak netlachala, ukážu vám jednu novou kavárnu v Brně. Otvírali na začátku prosince, takže je to ještě pořád platné. Měla bych tady těch věcí víc, ale bohužel s mým přístupem/nepřístupem v posledních měsících je to tak žalostně neaktuální, že je mi trapno to vytahovat..

Nicméně tady je  Café Placzek. V centru na Minoritské 4 - takže kousek od Spolku, Café Alfa, Růžové slepičky, Kavárny Švanda atd. atd., prostě v další z kavárenských oblastí... Ale ona je v Brně nějaká část, která není kavárenská? Povídání tady a krasofotky tady; u mě pak jen názor jedné návštěvnice, ale to se někdy taky hodí, ne? Tak tedy. Kavárna mě lákala už dlouho - prosklenná průčelní stěna pobízela dovnitř, TONkové židle k usazení. Jednoduchý design, žádné blbosti navíc. Linie a prostor, třicítky a vnucující se Skleněný pokoj a Liesel s Hanou chodící na tureckou kávu a sachrův dort... Nicméně papír o komplikacích s kolaudací mluvil jasně. Naštěstí se všichni dočkali.

Večer zvenku na sebe upozorňuje jako maják,


zevnitř potom zaujme dýhovými světly a vyhřívanou podlahou (alespoň pro mě je to první kavárna, kde jsem si toho všimla).

Kruhovým prvkem ve stropě mi vzdáleně připomíná dobovou rekonstruovanou a znovuoteřvenou Kavárnu Kolbabu na Kounicově ulici, ale jak se teď dívám na fotky, asi se pletu, Placzek si svou elegancí s druhým podnikem moc nezadá.

Co se týče sortimentu, vyzkoušela jsem tam víno (měla jsem bílé rozlévané a bylo... dobré. na větry, ovocné podtóny, třísloviny a tyhlety vychytávky mě moc neužije, takže vám asi nepomůžu. ale bylo vážně dobré :)), rozpékanou bagetku s tvarohovou pomazánkou (taky můžu pochválit, akorát pokud se, po tom víně, dobře pamatuju, bagetka byla taková ta klasická 'Albert dopékací'; zas byla hezky teplá a křupavá), jindy pak kapučíno a citrónový cheescake (kávu už jsem měla lepší kvality - opět jedu zejména v kategorii chutná/nechutná a téhle něco chybělo; nebyla vyloženě vodová, ale grády jí trošku scházely, s přípravou se ovšem obsluhovala popasovala dobře, pěna víceméně na jedničku ;); zato dort asi jeden z nejlepších, co jsem kdy měla, dělí se s prvenstvím v Klafé, ovšem tam jsem si ho dávala tak dávno, že je to skoro neobjektivní :)), obé viz foto,


plus, jak si můžete všimnout, chodí jim tam taky velmi sličné zákaznice :) Obsluha zatím vždy (dvakrát) velmi milá - přiběhne, zeptá se, poradí, snaží se i v návalu... Sečteno, podtrženo: jděte tam! Mají otevřeno celý týden a co se mi taky líbí je, že mají hrnečky se svým potiskem - myslím si, že dneska v Brně už běží i o tohle.

A jak to v novém roce běží vám?

PS: Na dvě důležitá předsevzetí jsem zapomněla: více si lakovat nehty (ty moje třítýdenní a delší akce jsou katastrofa) a více si vylaďovat oblíkací kreace, z čehož hlavně plyne chystat si to večer! Jak už je tomu dávno, kdy jsem měla hromádky před spaním... Možná povrchní, ale pro mě jeden z indikátorů starání se sama o sebe. A to je, oč tady běží!!!