Mám pocit, že všechno zvládnu (doufám, že mě něco brzo nevyvede z omylu - klepu na všechno dřevo v dosahu). Právě jsem poslala vedoucímu další část diplomky, takže už jsem rozsahem lehce za půlkou. YES, YES, YES! Druhá věc ovšem je to, že z celkových 11 sbírek (píšu na jednoho současného básníka, jestli jsem se třeba ještě nezmínila) mám rozebrány teprve 3 (no, a tedy úvod, zařazení autora do literárního kontextu a tadyty srágory), aneb já abych si to zas udělala jednodušší, že? Ale jsem motivovaná. Prostě VÍM, že to zvládnu. Musím. A musím o tom přesvědčit i svého vedoucího. Už žádné natahování, ta žvýkačka je dost dlouhá i tak. Nicméně, znáte mě...
V sobotu jsem byla vybírat svému ex vstupné na koncert. Nikoho nemohl sehnat a to bych nebyla já, abych nepřiskočila na pomoc, že? (A taky jsem cítila v kostech, že už dávno potřebuju nějakou pořádnou muziku do těla, ne už tak vlezlou zimu vlhkého sklepa, ale to se vyřešilo kabátem; a lidi s rádoby vtipnýma otázkama "Není ti horko/zima?" ať se jdou bodnout.) A dobře jsem udělala - hudebně vcelku uspokojena, ještě jsem dostala jako revanš lístky na koncert, který mám v diáři už někdy od Vánoc a navrch všeho jsem se cítila veledůležitě, i když jsem tam byla samozřejmě nepodstatný prvek. Ale bylo vtipné malovat lidem na ruce značky dle jejich přání, vysvětlovat proč se nehraje (aby tak všichni muzikanti dorazili včas, že?) nebo cucat si z prstu popisy stylu hudby vystupujících. Nakonec mi bylo dokonce děkováno, i když jsem návštěvníkům vehementně vysvětlovala, že já s organizací nemám nic společného. No, a samozřejmě jsem se zase dozvěděla, že jsem nejmenší holka (je to dobrý, furt holka - ačkoliv, jestli to nejni někdy na obtíž, že si myslí, že furt holka?) na světě, to musí být. No, a to bych nebyla já, abych si to nevyfotila.
Tady moje důležitá základna včetně krabičky na ty majlanty, line-upu (já se totiž v hudbo-hantýrce vyznám, víte :)) mimochodem můj ex je samozřejmě součástí prvního seskupení, tedy les homosexuels (ne, že by se tím mělo něco vysvětlit, hehe) a rumu s kofolou. Aneb správná výběrčí je alespoň lehce lízlá výběrčí ;)
A tady pohled na bar, který v potu tváře a vlastníma rukama přestavovali hošani předminulé léto - vlhnoucí omítka ručně obouchána až na cihnu (nutno říct, že to tam mnohem víc dýchá i líp vypadá) a zvláště si pak povšimněte detailu osvětlení, už nevím, čí to byl nápad, ale celé to tam pozvedlo minimálně o sto procent. Toť konec prohlídky. Jo, vidíte. Kdyžtak si pište Boro, Křenová 75.
No, a v neděli jsem se vrhla pro změnu do tohohle podniku - znáte to? Teda jako do brněnské sekce. Některé nabídky se prostě nedají odmítnout, aneb proč já pořád lezu v našem univerzitním informačním systému do sekce Inzerce - Práce, když už teď nevím, kde mi hlava stojí? Nicméně schůzka byla tak zajímavá a napínavá :), že jsem se nedovedla odtrhnout ani na hodinu spinningu, kterou jsem měla zaplacenou. Tak už jsem jen pověsila plakáty na Handl a mohla jít zase psát.
A jiank píšu a píšu a už mě nic nečeká jenom o víkednu jógovo-taneční Blahodění u Rožnova pod Radhoštěm a pak koncem dubna Den tance a... Pfff, alespoň že na tu Taneční platformu jsem nejela. A jak vlastně bylo? Odhodlal se někdo?
Takžé dobré ráno, pokud právě vstáváte a hezky zvesela do pracovního procesu ;) Já jdu vymyslet ještě nějaké zajímavosti k Londýnu.
Zařízeno, nachystáno, troubím do světa: Knižní handl v Brně!!!
Konečeně se podařilo všechno dojednat a vytvořit jakýs takýs vizuál akce, za necelých dvacet dní to vypukne, takže shánějte knížky a šetřete si čas v diářích. Moc ráda všechny uvidím!
No, vlastně vám tu chci jen říct, že jsem dneska ráno odevzdala třetinu diplomky, jupiajou!!!
Ale tak znáte mě, takhle stručně by to rozhodně nešlo, musím vám vylíčit, jak jsem včera jela na 120%, uklidila byt, upekla chleba a domácí musli tyčinky a psala a psala a jak jsem trpěla, protože se mě v sobotu chytila rýmečka (no jo, nějak záhadně jsem prochladla v parku i přes tři vrstvy, když jsem prokrastinovala s kamarády u frisbee a slackline, ale pšššt), jak jsem to i tak šla rozjet na spinning a jak jsem pak nejen tu hodinu kvůli posunu času musela dohánět psaním přes celou noc. Jak byl domácí chleba ráno nejbožejší na světe a naprosté vysvobození z nočního psacího komatu, stejně jako capuccino od Kofi-Kofi na České při té spanilé jízdě za vedoucím s ONÍM artefaktem v ruce. A že si asi dovedete představit, že noční psaní nejde dohromady s denním pracováním a jak už jsem na tohle stará a musela jsem si jít odpo lehnout, protože jsem byla kompletně rozlámaná, takže se powerjóga dnes prostě nekonala. Respektive, dala jsme si jóga nidrá - jógový spánek aneb hlubokou (dnes opravdu velmi) meditaci vleže :)
A jak teď doufám, že z toho bude můj vedoucí minimálně stejně nadšen jako já a že mi určitě neřekne, že by to nešlo, nebo že by se to nestihlo, protože já jsem odhodlaná ke všemu a tohle bych mu NIKDY, NIKDY neodpustila a byla bych moc smutná. Tak. Já mu to případně takhle řeknu, to by mohlo na akademika fungovat, co myslíte? :)
No, tak to by bylo, už je uspokojen i ten psavec ve mně, tak si dáme alespoň nějakou písničku, ať tu jen netlachám naprázdno, ne? Tady moje poslední oblíbená, co ji jedu furt dokola:
A ještě jedna pozvánka. Abych taky jednou byla alespoň trochu aktuální a snad dokonce vám tu dala i něco s předstihem a ne dva roky po funuse, jak je u mě zvykem.
Příští víkend, respektive od 3. do 6. dubna, totiž proběhne v Praze Česká taneční platforma 2014, kterou vám moc doporučuju navštívit. Je to jedna z nejlepších tanečních událostí (ne-li vůbec nejlepší: pro mě třeba sympatičtější než asi známější Tanec Praha, který je sice mezinárodní, ale zase tak 'hloupě' roztroušený, že stejně většinu představení nemůžu vidět) v České republice. Jedná se o přehlídku toho nejlepšího z tance, co u nás vzniklo za poslední rok. Přehlídka je soutěžní, ale krom odborné poroty hodnotí i diváci (jedna cena je vybírána čistě publikem), takže do toho můžete kecat i vy! Loni to byla naprosto skvělá akce včetně výzdoby Ponce netradičními kyticemi ze zeleniny, celou akci vyhráli Jezdci (od zde již také mnohokrát zmiňované Lenky Vagnerové), kvůli kterým jsem chytala půlnoční vlak do Brna, ale obecně kvalita představení byla vysoká, což letos jistě nebude jiné, jak ostatně potvrzuje program. Škoda, že se (z důvodu angažmá v zahraničí - jak čtu na stránkách akce) nezúčastní 420People s projektem Mirage; patří k české špičce a toto vystoupení určitě stojí za shlédnutí, ale i tak se program hemží stálicemi českého tance - jmény, jež zaručují vysokou kvalitu. Že to bude letos stát za to podle mě dokazuje i vymazlená grafika stránek k akci a celé promo vůbec, to ani nemluvím o nádherné ceně pro vítěze. Ostatně je to dvacátá platforma, krásné výročí; tak jděte! ;)
Já se bohužel letos s 99% pravděpodobností nedostavím, neboť umpalumpové odmítají pracovat na mé magisterce, takže je to celé na mně a mně to jde dost pomalu. Asi bych si ten víkend pak hodně vyčítala. Takže se spolíhám na vás, že tam někdo zajdete a pak mi budete nadšeně líčit, jaká to byla krása :)
Tak přesně to jsem od včerejška já, hehe. Aneb jak to dopadne, když je vaše oblíbená kavárna zároveň i galerií...
To jsem o jedné deštivé sobotě zase zavítala do kavárny Zastávka v Židenicích (už to ani neodkazuju, proma už tu bylo dost :)) a zrovna tam byla výstava Světlany Mičánkové - dětsky naivní a snové kresby mi úplně učarovaly. Rohlíkovou lodičku (mimochodem, taky máte tak rádi symbol loďky? mně je teda na moři hrozně zle, ale lodičky miluju úplně na všem a všude) jsem hypnotizovala celé sezení v kavárně, makovičky jsem si potom všimla v přední mstnosti, když jsem nechávala kontakt s dotazem o případné koupi obrázků. Kamarádce se zase líbil motiv hříbků, tady v upoutávce na vernisáž výstavy, takže jsme hned začaly aktivně přemýšlet a diskutovat o ceně a došly jsme k vávěru, že bychom snad na to i mohly mít :) A musím říct, že jsme se docela trefily; předevčírem jsem měla telefonát, že kresby jsou připravené v kavárně ve dvou velikostech, jupí, jupí! Nebyly k mání všechny vystavované kusy, ale oba moji favorité naštěstí ano, takže radost převeliká, teď ještě dilema, jakou velikost (však už mě znáte - obvykle jakýkoliv výběr, zvlášť když je to výběr ze samých dobrých věcí, je pro mě trýzeň), ale nakonec vyhrály ty s větším rozměrem, které jsem si nadšeně odvážela domů. Ideálně by to asi chtělo ještě jeden do trojice, tak snad autorka nějaké přidělá...
Což mi připomíná, že bych se asi měla brzo přestěhovat, protože můj pokojíček mi přijde vyzdobený už tak akorát a mám pocit, že jakýkoliv kus navíc už by narušil tento vybalancovaný ekosystém a zavánělo by to přeplácaností :) Takže začínám skladovat věci do "budoucího bytu". Přijde mi to teda docela vtipné/úchylné/zvláštní, ale prostě to tak je - krom těchto dvou obrázků mám na skladu ještě obraz plameňáka (který vypadá jako z nějakého starého atlasu - to mám moc ráda), který jsem nedávno dostala na návštěvě (teda, já jsem si o něho nevědomky trochu řekla, respektive jsem jim ho pochválila a bylo mi řečeno, že se ho dávno chtějí zbavit, je fakt, že ani nevisel na zdi, ale stejně to byl zvláštní pocit :)) a taky plakát k filmu Klub poslední naděje (který je mimochodem úplně skvělý - viděli jste někdo?) a o ten jsem si řekla už úplně regulérně (jsem hrozná, co?! :)), protože mám kamarádku, co pracuje v kině. Tak. Teď jenom doufám, že se nebudu stěhovat za úplně moc dlouho, aby se mi ty věci pořád ještě líbily a já to pak, nedejbože, třeba nevyhazovala!
A ještě poslední věc, co vám chci říct - konečně jsem se domluvila s majitelem místa, kde jsem chtěla pořádat Knižní handl (více u Soni Malinové), takže akce je na cestě!!!! Za necelý měsíc se bude handlovat v Brně. A já se moc těším a doufám, že to zvládnu a přijdou lidi a vůbec. No, já vám pak zas dám vědět, ju?
Diplomka. To je to slovo, které se neříká. Které mě straší. Ve dne v noci. Respektive ten fakt, že ji mám psát a nejsem schopna. Ale jako vůbec. Mám pocit, že by bylo jednodušší zaběhnout maraton (slečna se cítí, když si dala dvakrát v týdnu nějakých zdravotních pět kiláků na tlak - z té naivky prostě nevyrostu). Už ani nejezdím domů, abych se 'nerozptylovala' a 'pilně věnovala víkendy psaní'... Shrnuto podtrženo: mám vyžehleno, odcvičeno, dodělala jsem resty z práce, dokonce jsem upekla buchtu a nalakovala si nehty, ale k té potvoře všehovšudy nepřibylo nic. Nevím, jak se motivovat. No, asi že budu mít konečně ten titul, když už ho jako z půlky z loňska mám, že? Že konečně budu moct za tou minimálně poslední rok pitomou výškou udělat tlustou čáru a vzpomínat jen na to dobré. A že budu mít ty promoce a oslavu v EŘE (to je tak jediné, na co vážně slyším :)). Když ony tam pak straší ještě ty hrozné češtinářské státnice, takže nic není tak jisté. Asi zase budu muset jít psát do kuchyně, tam jsem alespoň něco slátala, u mě v pokoji to prostě nejde. Už mám vymyšleny projekty tak na deset let dopředu, ale k tomu psaní se prostě nedokopu. Už nepíšu ani sem, protože si to pak vyčítám. Mému vedoucímu je to samozřejmě jedno, jak se neozývám já, on taky ne, pak mi akorát dá vědět, jaká hrozná slátanina to je, až se jednoho 'krásného' dne odhodlám mu něco poslat...
V pátek jsem měla telefonát, že mi dokonce přijde kniha, kterou jsem nemohla nikde sehnat, až z vlastní sbírky pana ředitele děčínské knihovny... Beru to jako veliké znamení, že teda tu hrůzu musím dopsat, když už se dějí takové věci, ale nejspíš spolíhám na nějaké turbo tempo v posledním měsíci.
Tak alespoň něco hezkého na závěr - mám pro vás jedno doporučení: pokud budete mít možnost, zajděte si na divadelní představení Žítkovské bohyně v Městském divadle Zlín, je to sice dlouhé jak čert (tři hodiny panečku! a přestávka jako bonus), ale stojí to za to. Zase mi chvílemi běhal mráz po zádech, stejně jako při čtení knížky. Děj pochopí i ti, kdo nečetli (ověřeno na kamarádce), mají to hezky vyřešené, takže se člověk celkem snadno orientuje, co je minulost a co současnost. Velmi funkční scéna! A prý se to líbilo i Katce! ;)
Za svůj život jsem se zatím naučila pár pravidel, která fungují:
1. Jediné zákony, které platí vždy, všude a za jakéhokoliv počasí, jsou Murphyho zákony (klasika je, že studenti, kteří chodí permanentně pozdě, jako napotvoru přijdou včas, ne-li dřív, zrovna když mi jednou za rok ujede klíčová šalina; nebo že se stoprocentně musí zrušit hodina, která nikdy předtím neodpadla, a to jen proto, že si ji dovolím napsat předem do vyúčtování, abych to stihla poslední den v měsíci včas odevzdat v kanceláři... to já jen tak pro ilustraci nějaké nevinnější příklady z práce, zcela jistě si vzpomenete na pár vlastních momentíčků).
2. Tak trochu odnož jedničky, ale pro mě naprosto typické, takže vypichuju - pokud si něco položím na místo, 'abych to pak jednoduše našla', stoprocentně danou věc objevím až dlouho poté, co ji nebudu potřebovat a budu právě hledat něco jiného... Asi mi prostě vyhovuje 'konstruktivní' bordel a zcela uklizený pokoj ve mně vyvolává paniku. A nebo prostě hledám na nelogických místech a ta logická mi nedávají smysl :)
3. Úřední formuláře, excel a většina techniky se mnou nemůže spoluexistovat. No, fakt. Přiznejme si to, jsem technofob, a i když se s tím snažím bojovat a vždycky si říkám, že to je přeci jen debilní telefon, spuštění aplikace, funkce tabulky, obsah ve Wordu,... a já jsem mnohem chytřejí a musím to zvládnout, stačí mít odstup a nebát se, vždyť na tom nic není... Vždycky se najde nějaká zrada. A přísahala bych, že to o mě ty stroje 'vědí', že jim nevěřím a kolikrát z nich mám respekt, protože i když dělám něco úplně stejně jako všichni ostatní, z nějakého bizardního důvodu to u mě nefunguje. Například dnes jsem již poněkolikáté byla odhodlána založit si v interbankingu spořící účet. 'Na tom nic není', říkal mi taťka asi před půl rokem. Ha. Od té doby jsem ty stránky navštívila několikrát a na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí, to u mě založit nešlo. Šla jsem do banky, jestli mi to nezařídí tam. Prý si to hravě založím sama přes servis24. Hm, hm. Opět interbanking, opět nic. Psala jsem mail na zákaznickou podporu. Prý je to jednoduché, akorát jim k tomu musím zavolat a vyřešíme smlouvu po telefonu. Tak to je zase něco na mě - po telefonu já se nikam a nikomu neupisuju, takže celá akce byla zase na několik měsíců u ledu, až včera večer při placení nějakých zlotřilých účtů jsem zjistila, že najednou by to založit šlo. No jo, ovšem musela jsem projít očistcem formuláře a obratů jako jistina, počet opakování, druhy výběru atd., a sice si myslím, že jsem tomu rozuměla, ale pod vlivem předchozích zkušeností jsem to raději nechala na další den a přítele na telefonu, tedy tatínka, pro kterého TO NIC NENÍ. Chtěli jsme si zavolat přes Skype, ale světe div se, i přes nedávné naklusání spřáteleného ajťáka a přeinstalování mého kompjůteru se ten stroj pořád seká, takže nešlo kliknout na tlačítko pro přijmutí hovoru. Nakonec jsme si volali klasicky telefonem. Ale nešlo mi přihlásit se do toho Servisu, neboť všechno bylo zase neklikatelné. Po využití pokročilého užívání 'Správce úloh' a klávesových zkratek jsem se tam dostala, po konzultaci s tátou všechno svědomitě vyplnila (víceméně ve shodě s mými předpoklady z předchozího dne) a... Hahaha, ono to zase nešlo. Vyskočila tam nějaká nesmyslná hláška o nekompatibilitě měny převodu (což byly české koruny), ale i to jsme nakonec ošálili, já slavnostně dokončila i krok dva a celou věc poslala na vyšší místa a vše se zdálo v pořádku, ovšem v poslední vteřině vyskočila červená hláška s interní chybou a já zas byla vítekde... Teď ani nevím, jestli se to založilo, nebo ne, takže zítra to mám nanovo. Legrace jak Brno. To papírování je další klasika - nedávno jsem si byla vyřizovat pas (kde budu mimochode vypadat přinejmenším jako sériový vrah, neboť tamní program 'fotograf' přes sebe nic normálního nepustí) všecko proběhlo úplně v pohodě, akorát nakonec mi paní říká: 'Tady mi ještě vyplňte číslo, abychom vám mohli poslat smsku, že to máte hotové'. Vidím kolonku 'číslo', krom toho tam někde bodla prst při instrukcích, tak píšu a ona za chvíli: 'Jéžiš, kam jste mi to vyplnila?' A opíše si ho na okraj stránky. Tak ale to mi má jasně říct, sakra! Já už ze sebe dělám v každé instituci naprostého vola, že těm lejstrům nerozumím a ať mi to laskavě vysvětlují jako debilovi a oni na mě vždycky takhle. Achjo. Máte taky nějaký takový zásek, nebo jsem v tom sama?
4. Pokud se má stát nějaká jobovka, zaručeně se stane po návratu z dovolené. Asi mám dovolené málo často, protože na tohle pravidlo nemyslím a pak se vždycky nestačím divit. Posledně po letní dovolené v Řecku mě doma čekalo milé psaní, kde nám oznamovali, že musíme v brněnském bytě doplatit 20.000 Kč za plyn. To potěší, věřte mi; alespoň, že jsem na té dovolené byla, některé spolubydlící si ji po téhle zprávě už ani nemohly dovolit. Teď po zimní dovolené v rakouských Alpách mě na chodbě čekala hromada kyblíků, pytle s cementem nebo čím a spolubydlící s vykulenýma očima, že nám budou měnit okna. Mluvilo se o tom od té doby, co tu bydlím, nějaké náznaky (dělníci vyslaní na měření) probíhaly na podzim, ale dlouho bylo ticho po pěšině a nakonec se všechno upeklo během minulého týdne, kdy jsem byla pryč. Představa, že takhle odjede celá rodina, nikdo jim nedá vědět a ráno je budí dělníci... No, radost pomyslet. Abyste byli v obraze, s našim bydlením se to má totiž tak - přebýváme prakticky v národní památce, kterou před více jak sto lety navrhl architekt Gočár, takže na jednu stranu máme ve smlouvě takové bizardnosti jakože nesmíme třískat dveřma a málem si ani uprdnout, přední fasáda je jakštakš opravená, a to včetně oken, která musela být dřevěná, ne v plastu, a která naštěstí vedou i do mého pokoje, takže já jsem za vodou. Oblasti domu, které nejdou vidět, tedy interiér a zadní strana, a jejich stav jsou ovšem tabu, o kterém se nemluví: během mého téměř dvouletého pobytu již měnili topení (trubky ovšem ne) a kotel, že vždy za dosti divokých podmínek snad ani nemusím zmiňovat, a stále by bylo ještě dost co zlepšovat. No, a teď došlo na ta okna vzadu, což postihlo kuchyň a pokoj jednoho spolubydlícího. Muselo se i zdít, protože původní vstup na balkon byl celý dřevěný, ještěže máme tak teplý únor... Osadili zpátky topení a vzkázali, že vymalovat to někdo přijde snad za měsíc :) Však všichni uklízejí často a rádi, ne? A jestlipak uhodnete z jakého materiálu jsou ta okna vzadu?
Ale dost pobouření, raději k dovolené, protože to byla pohoda největší. Teda po každodenním lyžování mě bolelo všecko, ale to stojí taky za to. Měli jsme od všeho něco: mlhu i sluníčko, dokonce bouřku v zimě i s blesky a hromy, lyžování a prknování i bruslení a wellnes, opalování i koulování a stavění sněhuláků, příjemnou i nepříjemnou obsluhu... A hlavně hodně legrace vždycky večer. Pokud vaše společenské večery začínají postrádat šťávu, nemůžu než doporučit společenskou hru Střelené kachny. Stojí to pár kaček (hihi) a zábava veliká, zvlášt pokud jste v té správné společnosti, která se drží pravidla 'No, mohl jsem se zachránit, ale raději jsem tě zastřelil!' :) Takže poťouchlostem zdar, úspěch zaručen. Lehká hladinka není vůbec na obtíž, pravidla zmáknete hned a vzpomínat budete dlouho!
