čtvrtek 13. února 2014

Bylo by libo hudbičku?

Tadyhle mají kuci šikovní dle mého názoru velmi dobrý hudební a pro-komunitní projekt, ve kterém lidi sdílejí oblíbenou hudbu prostřednictvím mixtape a můžou se tak navzájem inspirovat. OK, můžete namítnout, že na to je tu Spotify, ale zase tohle je osobnější, má to dušičku, já tomu rozumím a kopu za to. Většina přispěvovatelů sama tvoří, takže mají už dost vytříbený styl, co jsem viděla, tak i celkem tvrdšího rázu, ale určitě se tam najde něco vašemu srdci blízké. Hudby není nikdy dost! No, a kluci si stěžovali, že jim dlouho nikdo nic neposlal a ať se nebojíme a nestydíme - a to byla chvíle pro mě. Já jsem se teda osmělila a trochu jim to tam orůžověla. Jestli už jste od letního příspěvku z Colours zapomněli na Asafa, neznáte (nebo naopak znáte) CocoRosie, Soap and Skin nebo třeba Soulsavers, tak šup tam. A jinak práce s tape.ly (stránka, která vám umožní mixtape vyrobit) je vážně jednoduchoučká (potvrzeno člověkem, který si není málem ani schopný udělat zálohu obsahu počítače ;)) a dost zábavná. Asi vám tu budu tlačit nějaké noty častěji ;)

PS: Co rádi posloucháte vy? Hudby opravdu není nikdy dost a já si ráda rozšířím obzory.

pondělí 10. února 2014

Rozloučení


A teď všechny legrace stranou. Chtěla bych tu vzdát hold jednomu člověku, který nás včera opustil. Tím člověkem je doktor James Naughton, všeobecně známý jako Jim, z katedry Českého jazyka a literatury na oxfordské univerzitě. Dr. Naughton byl vpravdě geniálním ekcentrikem, člověkem zapáleným pro svou věc. Byl hlavou, srdcem i duší oxfordské katedry češtiny, která ho bude jen těžce nahrazovat. Hodiny v jeho podkrovním kabinetu byly nezapomenutelným zážitkem (ne vždy zcela pozitivním, o to však hlubším :)), debaty nad překlady české a anglicky psané literatury tam i zpátky nám otevřely nový pohled na oba jazyky. Já osobně jsem mu vděčná, že je mé jméno nesmazatelně zapsáno v 'Restricted area' nejdůležitější knihovny v Oxfordu Bodleian library, totiž v disertační práci jeho asistentky Vandy Pickett (k jedné eseji jsem musela probádat její práci a kdokoliv tak činí, musí se tam podepsat). Studentům sepsal gramatiku češtiny a Britům přeložil Hrabala, Párala nebo Holuba. Byl to muž, který znal odchylky jednotlivých českých nářečí a dovedl je patřičně historicky vysvětlit až do staré češtiny. Měl rád becherovku a linecké cukroví (nebo to byly vanilkové rohlíčky?). Zemřel ve věku 64 let. Myslela jsem, že se ještě uvidíme...

Ať je Vám lehká zem, Jime!

Ad ty moje obsese...

Myslím, že tahle začala v Oxfordu, kde jsem fotila dost materiálů na svou tehdy budoucí oborovou magisterku. No, a ne že bych si myslela, že mám kdovíjak hezké ruce, to vůbec ne, ale asi ve mně kus toho narcise je, a tak jsem začala mít dojem, že vyfocená stránka s kusem mě - konkrétně jeden až pět prstů, případně i kus ruky - vypadá prostě líp, než stránka samotná. Že ji to tak nějak ozvláštňuje, někdy tomu dává rám, někdy určitý nádech tajemství (pro nezasvěcené: čí to asi byla ruka a jaká měla její majitelka život? a jiné blbiny, které napadají věčné romantiky a lidi, co moc čtou :)), prostě to tomu dává určitou přidanou hodnotu. Krom toho je to "zajímavá databáze" třeba toho, jak jsem na tom zrovna byla s ekzémem, nebo jaký lak zrovna frčel a jak moc už byl oprýskaný... Hm. No, prostě blbina skrz naskrz, ale i Amélie měla svoje libůstky, že?! :) A taky píšu (už fakt) tu diplomku, takže v rámci slabé chvilky se dá očekávat i něco takového...

Nuže galerie, aneb pár vybraných kousků i s příběhem :)

Pitt Rivers Museum, Oxford - několik slunných dopolední mírné anglické zimy v tamní studovně nad knížkama o severoamerických Indiánech. Mimochodem tahle je vážně poklad, spousta krásných věcí tam bylo, Indiáni jsou hrozně zábavní! A jak vidíte zde nenalakovaný model - klasická já. Bude to nějaká měsíční mezipauza mezi jedním a nějakým jiným červeným odstínem.

Zde zcela něco jiného - materiál do mého e-learningového kurzu. Vzhledem k tomu, že mě studenti dlouho vůbec neviděli a přesto jsme chtěli kurz personalizovat a udělat ho co nejméně strojový, zde plní prstík i zcela funkční roli (něco jako indicie v HIMYM, jen je cílem učitelka), totiž vecpat tam něco lidského, potažmo můžeme brát rudě nalakovaný ženský prst i jako určitý stimul pro mužské návštěvníky kurzu (studenty je totiž třeba motivovat na všech frontách ;)). Jinak oblíbená červená.

Zde opět model "jak mě příroda stvořila", alespoň však určitá snaha o stylizaci a inovativní rozložení prstů. Tentokráte tuším nad prvním tématem magisterské diplomové práce, od kterého jsem DÍKYBOHU upustila. Zajímavostí je, že kdybyste si obraz přiblížili, text je celkem rozostřený (asi už jsem tehdy tušila, že to téma bude naprd ;)).

Vídeň, prvního máje před dvěma lety - Albertina giftshop, sekce pro děti. Autorka jakoby ani nechce zasahovat do konceptu díla, které používá, ale značka je tam! Všímavý diváku, hledej. Hmhmhm, pro změnu opět oblíbená červená...

Jak si můžete všimnout, zde dochází k přelomu ve vývoji poetiky autorky: barevná škála sice zůstává, ale je zde již jasně patrná stylizace, autorka celý text rámuje dalšími předměty a u laku využívá rastrové struktury (chápej, fuj fuj odloupaný kousek, snad těsně před odlakováním), skoro by se mohlo zdát že už jde pouze o umění pro umění, jelikož ruka a další předměty zakrývají část textu, ale i zde má dílo primární funkci badatelskou (sic), jelikož předmět zájmu je zachován celý (končí odstavcem uprostřed). Tematicky jde o mou nejnovější a snad poslední akademickou práci - totiž příprava diplomové magisterky z češtiny (kdybyste měli pocit, že už to tu někde bylo, tak jo, to je ta po změně tématu ;)).

Hm, ono nikdy není nadto udělat si statistiku/graf/výpočet... Prostě si fakticky ověřit to, co si teoreticky myslíte nebo cítíte. Zde jasná ukázka: měla jsme pocit, že mám stohy a stohy fotek textů s připláclýma rukama, což jako áno, ovšem jde jen o pár "souborů/či chcete-li celků" čítajících opravdu mnoho exemplářů. Výsledek je neúprosný - není moc co nabídnout, protože mám vždycky buď ruce nenalakované, nebo jak napotvoru červenočervené (myslím, že ve skutečnosti jsou to alespoň dva odstíny, ale jsou si dost podobné a fotky to zkreslují do jednoho nerozeznatelného odstínu). Na ten časosběrný dokument to teda bude ještě hodně dotahování :-D

Takže jsem zcela záměrně nafotila svůj již sám o sobě dost fotogenický diář, který nepokrytě miluju a je to jedna z největších radostí, které jsem si dopřála k Vánocům.

Hlavně mrkejte - růžová!!!!

A když už jsme u těch fotogenických věcí - tady je naprosto dokonalý pár. Podle fotky bych si řekla, že majitel musí být opravdu největší hipster na světě.


Přeju kreativní a uvolněný týden. Vše je povoleno a nic není trapas, amen :)