čtvrtek 27. června 2013

Kavárnami živo je Brno

Už delší dobu vám tu chystám report na nově objevenou/ znovu objevenou / a stále objevovanou kavárnu v Brně, ale znáte mě, já než něco vyplodím... Alespoň jsem zatím nastřádala nějaký materiál.

Nuže začněme od té stále objevované, totiž jedné z mých nejoblíbenějších kaváren v Brně, od Zastávky. Platí o ní, že člověk kolem ní dlouho jen projíždí (nebo o ní ani neví, neboť je mimo centrum, což je jedna z jejích mála slabin; i když jak se to vezme), ale jakmile jednou vstoupí dovnitř, je polapen a už navždy se musí vracet. Opravdu taková čarovná ona je. Natahala jsem tam už spoustu kamarádů a spoustu jich tam ještě míním vzít (mrkám pravým okem :)). Bylo to asi poprvé, co jen jsem do kavárny vešla, ještě na prahu jsem si řekla, že to je přesně taková, jakou bych jednou chtěla mít já. Ale dost všeobecného vychvalování, pojďme rovnou k věci. V Zastávce mají úplně boží kávu (Saula), nejraději tam chodím na kapučíno, ale výtečná je i ledová káva (espresso s mlékem na ledu - žádné zbytečnosti) nebo obyčejné espresso s mlékem; samozřejmě mají taky latté a frappé a ledovou se zmrzkou a dvojité espresso a já nevím co ještě - prostě klasická kávová nabídka dobré kavárny. Sklenice vody je samozřejmostí, jako bonus dostanete ke každé kávě koláček, který je stejně jako jiné nabízené dobroty z jedné z otestovaných lokálních pekařství a co je důležité, v Zastávce myslí na detaily, takže všechno je krásně naservírováno ve vkusném nádobí, případně na kovových tácečcích (ježiš, to je blbé slovo - zkuste si to nějak zpracovat). Taky mají mňamky od Kokina a Future Sailors. Nejraději mám tamní sušenky - podobné už jsem zkoušela i doma. Dostanete tam ale i hummus, párky, pivo (vždycky si v létě říkám, že si tam dám nějakého nealko lahvového Bernarda a pak to nikdy neudělám) a víno a... Ale nejhlavnější je, alespoň pro mě, to prostředí - Zastávka má nezaměnitelný a neuvěřitelně útulný charakter zrekonstruovaného venkova? Ach, když slova nestačí...

Plno dřeva a cihlové zdi a poličky a šuplíčky a neuvěřitelně krásný dvorek, kde se báječně odpočívá v létě v chládku a kde mají domácí ateliér a možná trochu bizardní záchod s mozaikovou výzdobou; a taky je tam vždycky příjemná hudba a kavárna zároveň funguje jako galerie, takže tam asi co měsíc můžete koexistovat s novými moderními výtvory a občas se tam promítají filmy nebo se koncertuje.


Prostě pravý kavárenský život. A teď apeluju i na Brňáky, co tady celou dobu frfňají, že Zastávku přece dávno znají a co jim to tu píšu. Není to tak dlouho (no, dobře, možná už půl roku to být může), co rozšířili kavárnu o další místnost, která má sloužit zřejmě i kuřákům, neboť jsou tam popelníky, ale naštěstí jsem tam nějaké kuřáky zastihla zatím jen jednou, jinak je tam hezky vyvětráno (ještěže tak - ještě by mě chytla slina, hehe) a to je vlastně důvod, proč vám tady jako Zastávku podstrkuju. Jakože novinka - další místnost juhů :) Opět má nezaměnitelný charakter, je tam podijko a na něm nejúžasnější lavice a stolečky s tajnými vzkazy v tajných šuplících, taky je tam knihovnička a něco jako bar bez baru - prostě se tam dá sedět na vysoké noze.

Jestli jsem ještě někoho nenalákala se tam okamžitě vydat, tak já už nevím. Abyste si nemysleli, nejsem zaplacená! :) Jak jsem psala o těch vadách na kráse, mně ani ta poloha nevadí, protože se kavárna nachází hned vedle Siemensu, totiž firmy, do které jsem celý letošní rok chodila dvakrát týdně učit a že jsem kolikrát potřebovala před nebo po pořádnou vzpruhu :) Takže pro mě jediný vroubek kavárny je ten, že nechtějí, abych tam pracovala. Respektive jedna slečna provozní něco zapomněla a už to bylo. Ale kdoví, třeba to po létě zkusím zas...



Znovuobjevenou kavárnou je Záhrada café therapy, kam jsem se vydala po dlouhé předlouhé době, ale tak se mi tam líbilo, že jsem tam strávila skoro všechny obědy před státnicema. Sami se na facebooku škatulkují jako francouzská restaurace a palačinkárna, já se můžu přimluvit za výborné obědové saláty, kamarádi i za těžší varianty - mívají i tradiční české věci netradičně, celkově jde o moderní kuchyni a každý den nabízí asi čtyři druhy poledního menu (plus stálá a týdenní nabídka), vždycky alespoň jeden vegetariánský. A za jejich bezovou limču s melounem bych dala ruku do ohně, mňam! V létě je to naprosto must. Dále je kavárna child a dog friendly, takže zejména na prostorné zahrádce můžete potkat spoustu těchto návštěvníků. Interiér může lehce připomínat Zastávku, i když je to zase něco jiného, každopádně taky sází na útulnost.

Kulturní akce jsou rovněž samozřejmostí. Ach jo, a dívám se, že to nejlepší (přední místnost s krásnou dřevěnou lavičkou, zahrádka) jsem vám zase nezdokumentovala; nezbeda nezbedná. No, asi si to budete muset ověřit sami...



A poslední z dnes exponovaných podniků je opravdu novinka. Maloca café funguje něco málo přes dva měsíce a charakterem se dosti odlišuje od dvou předchozích kousků. Jde o kavárnu, která jede vyloženě na vegetariánské/veganské/raw vlně, takže nejen že sojové mléko je tam samozřejmostí (ale dají vám i normální, nebojte), můžete si dokonce vybrat z několika druhů (klasické, vanilkové, ale i mandlové atd.). Mezi další speciality tam patří matcha tea, red espresso (roibos připravený v kávovaru), vegetariánské slané i sladké koláče a polévky a jiné dobroty. Já jsem vyzkoušela zatím jen mrkvový dort, který byl moc dobrý, ale všechny pochutiny vypadají poctivě, takže bych se vůbec nebála. A teď narovinu. Maloca café není zrovna podnik, kam bych si zašla kvůli interiéru (není to nějaké špatné, ale ani to není ono - alespoň ne to moje ono), ani kvůli kávě, respektive espresso mi tam chutnalo velmi, s kapučínem nevím, ale možná se zrovna nepovedlo, nebo ze sójového mléka ta pěna nejde tak snadno... Co vás tam vezme je majitelka - milá slečna vrátivší se z Kanady, která je hlavou i srdcem podniku a nemá zatím na pomocnou ruku, takže jí tam vypomáhá neméně sympatická sestra jinak operující asi rovněž v nějaké kavárně (nebo spíš asi baru) na Žižkově (tam jsou spíš bary, ne?). Tolik jsem zatím za dvě návštěvy pochopila. Nicméně obě se velmi snaží a kavárna má jejich osobitý charakter, což se mi velmi líbí, a má to takový interní rodinný ráz. Co mě tam úplně dostalo a chci se s vámi o to podělit, jsou místní záchody. No, nedívejte se tak, ano záchody - jsou totiž opravdu skvostné. Výzdoba jednoduchá a přitom úderná, výsledek prý jednoho sesterského mejdanu (jojo, ty holky mě baví). No, po dlouhém rorzhlížení, obhlížení a smání, jsem se tam musela vrátit i s foťákem, takže se na vybraných kouscích můžete pobavit taky. Ale je tam i kus filosofična.



Tak abychom si to zrekapitulovali. Pokud chcete navštívit všechny tři kavárny v jeden den, nabízím toto pořadí: do Zastávky na snídani, projít se alespoň kousek kolem řeky směrem k vojenské nemocnici, dojet na oběd do Záhrady a pak doběhnout na záchody a svačinu do Maloca cafe. Večer pak asi strávit ve fitku, nebo pro rezignované s vínem na Kraváku - každý si najde své ;)

Ale nemyslete si, že tímhle to končí. V Brně je totiž kaváren jako máku, takže nemůžete zůstat u pár oblíbených, to je jasné. A nové a zajímavé stále vznikají - tady třeba jedna chystaná vypadá hodně lákavě. Tak další zas někdy jindy, jo?

středa 26. června 2013

Okurková sezóna

To jsem celá já. Než se rozhoupu k sepsání toho, jak je to všechno boží, když je horko a léto a krásně a hlavně když člověku odpadnou starosti a nějak nic moc nemusí, najednou je patnáct stupňů, leje a já sedím doma s rýmou, nemám hlas a ještě ke všemu se přidal asi zánět spojivek, neboť dneska ráno (to jako v pondělí) jsem ty oči prostě vůbec nemohla rozlepit, takže jsem zrušila jazykovku a spala až do tří. Pak nájezd na lékárnu, tak uvidíme, co to se mnou udělá. Ale to mám za to, že jsem v sobotu v noci ležela před hospodou kamarádových rodičů a kouřila cigaretu hledíc na hvězdy (já to normálně nesnáším - jako to kouření - ale zhruba jednou za rok se naskytne chvíle, kdy po cigaretě urputně zatoužím - zvláštní, že na mě tyhle stavy přišly tuším až po rozchodu s přítelem, který byl kuřák a já jsem to děsně těžce nesla) a pak v té hospodě zpívala karaoke Show must go ooooooon (velmi procítěně) od Mercuryho a mám dojem, že mi u toho někdo před obličejem držel mikrofon... Život je prostě boj, když je vám pětadvacet :) Zvlášť když teď všichni dostávají ty Mudr. a Ing. a Mgr. a chtějí to zapít.

Ale zpět k těm okurkám, respektive u mě spíš měruňkám a melounům. To tak byly jedny státnice za mnou a před létem už mě nemohlo nic zastavit. Ani myšlenky na nedodělanou diplomku nebo další státnice čekající za rohem. Pro mě prostě padla a dilemata s přesunutím starostí na zimu byla vyřešena celkem záhy. Rodiče mi to shcválili, na studijním se tvářili, že není nic jednoduššího než přerušení studia a já věděla, že teď nepotřebuju nic víc než pořádný relax. Už chyběl jen vedoucí diplomky, ale to bylo vyřešeno taky rychle, neboť mi přišel mail s odpovědí, že je to dobrý nápad, a s přáním krásného léta. Ještě tomu tedy musela předcházet jedna vtipná událost, neboť hned po odeslání mailu s návrhem o přerušení, jsem vyrazila na bazén, který jsem si naordinovala v rámci pohybové kúry po státnicích (ovšem tam taky trochu tuším počátek svého nachlazení - asi jsem se za ty tři návštěvy moc nalokala chlorované vody) a ejhle koho tam nevidím plavat o lajnu vedle? No jo, můj vedoucí... Ach jo, když já tyhle situace těžce nezvládám - stačí když za ním musím do kabinetu a tady takhle v bazéně? Trochu jsem se lekla a trochu se mi chtělo smát, ale hlavně jsem dělala, že ho nevidím, prootže mi to přišlo hrozně nepatřičné. Jen mě děsila představa, že se takhle budeme míjet celých šedesát minut. Naštěstí už po deseti utekl i s igelitkou, takže jsem si v klidu mohla doplavat ten svůj kilák a půl a pak mi došel onen slavnostní mail. Tak a teď už jsem mohla vysedávat na balkóně, číst a vůbec dělat, co jsem chtěla. Jak krásné.

A co teda vlastně dělám? No, dobře, nebudu tady provokovat s tím, že si vyspávám, jak se mi chce, ale raději doporučím nějakou tu kultůůůru, které jsem se zase mohla trochu víc věnovat. Tuhle akci teda už nestihnete, ale já se chci pochlubit fotkou cimbálovky na stadionu...

V rámci oslav Sokola vystoupila Stará garda (totiž nejstarší a nejvěrnější sokolky a sokolové - na mě hlavně zapůsobilo, že si všichni pamatovali tak dlouhou sestavu, bylo to fajn), pak se předvedla umělecká skupina Rafani, kteří předvedli tak trochu parodii, tak trochu moderní sestavu po svém - skupina asi třiceti mladých civilně oblečených lidí se sluchátky v uchu, kterými dostávali povely jako například vysmrkat se, zavázat si botu, sníst Brumíka, kterého měli v pravé kapse apod. Bylo to docela vtipné. No, a nakonec ta cimbálka, což byl pro mě zlatý hřeb programu - však vy už víte, že já na tyhle bandy trpím - škoda jen, že tam bylo celkově málo diváků, asi o tom moc lidí nevědělo, já bych byla taky nevedomá nebýt pozvání kamarádky, která to pomáhala organizovat. Tak třeba někdy příště, hlídejte si Stadec ;)

S kamarádkou jsem se vypravila do Semilassa na "unikátní výstavu" o Čapcích - reklamové unikátní mě trochu štve, ale ano, musím říct, že výstva není špatná. Samozřejmě by se mohlo jít mnohem více do hloubky, ale je taková, řekla bych lidová - ukazuje řekněme zajímavosti kolem Čapků a jejich tvorby: historii Památníku Karla Čapka u Dobříše, Karlovy fotky (opravdu moc krásné - měl perfektně vychytanou techniku), místa, která měli bratři rádi, část výstavy je také zaměřena na život a tvorbu (úplně mě překvapilo, jak se ta dáma rozepsala a co všechno stvořila) Karlovy manželky Olgy Scheinpflugové, návštěvníci se také mohou seznámit s podobou zahraničních vydání (respektive jejich obálkami) děl bratří Čapků a tady si neodpustím fotodokumentaci pro mě lehce děsivého japonského vydání a teď nevím, safra... R.U.R.? Válka s mloky?

Dále tam uvidíte také tři místnosti, prozradím jen tu pro mě úplně nejlepší, totiž Čapkovu pracovnu - tam jsem byla velmi blažená (kdybych někdy měla vlastní pracovnu, vždycky jsem si ji představovala nějak takto - masivní tmavý stůl, uctyhodná lampa... ještě na tom budu muset zapracovat, i když mám ráda i svůj bílý stůl z druhé ruky), rovněž přikládám foto, kochejte se.



V hlavním sále se pak promítaly Josefovy obrazy (teď myslím na Rosu, jestli mě neproklíná na dovolené, neboť jsem jí doporučila ne tak úplně plážové čtivo) a o kus dál zase pohádky O kočičce a pejskovi, tam jsme samozřejmě taky musely nějakou dobu pobýt, protože je vždycky hezké být zase chvíli dítětem, nemám pravdu? No, ale jak říkám, výstava jde spíš plošně než do hloubky, je to takový pel mel, ale příjemný pel mel a určitě nějaké nové informace objevíte, krom toho, opravdu jak inzerují - v rámci výstavy prolezete celé Semilasso od shora až do sklepa (tam je to trochu bojim bojim), takže výstava je opravdu rozlehlá. myslím, že si tam každý něco najde a na léto ideální. A taky to hrozně motivuje zase si něco přečíst od Čapků, já jsem se konečně dostala k Zahradníkovu roku a skoro mi přijde, jako bych četla nějaký oldskůůůlový blog :) Hrozně se mi ten jeho styl líbí.

Což mi připomíná, že konečně taky můžu číst a sledovat, co chci já, takže jsem asi po čtvrt roce zase byla v kině - v rámci příprav na Řecko na film Meteora řeckého režiséra s šíleným příjmením. No, oddychovka to zrovna není a děj je tak trochu předvídatelný, ale moc se mi tam líbilo propojení hraného filmu a animace (pro představu viz plakát k filmu) a samozřejmě síla prostředí. Taky jsem konečně viděla poslední sérii Game of Thrones, což teda žádná vysoká kultura není, ale je to tak napínavé, že se od toho nedá odtrhnout - respektive od začátku do konce, kdy hlavní postavy umírají jak na běžícím páse, nevěříte vlastním očím. Devátý díl mě vytočil tak, že jsem ten poslední už sledovala jen na půl oka - je to holt takový realistický fantasy seriál, dost mi to připomíná trh práce :) Kdybyste měli nějaké tipy na čtení, sem s nimi, budu moc ráda!

A ještě jednu fotku si neodpustím - mé letní jednobarevné obědy, mňam! Krásné léto všem!






čtvrtek 20. června 2013

25 a nemá s kým jet na dovolenou...

... to je teda diagnóza, říkala jsem si ještě nedávno. Ale pak jsem se potkala s jednou moudrou kamarádkou, která při rozebírání jedné známé nadnesla, že všechno je to v hlavě (to já jako vím - poslední dobou se tím ohání kdekdo: běhání je v hlavě, jídlo je v hlavě, státnice jsou v hlavě, štěstí taky a kdovícovšechno se tam ještě stohuje a schovává; nicméně je pravda, že občas mi to neuškodí připomenout a ona vystihla přesně ten správný moment), takže ne že bych byla přesně ten typ známé, kterou čekají už asi čtvrté státnice, takže jestli se všechny ty tituly vypisují tak bude asi Mgr. et Mgr. et Mgr. et Mgr. (nebo se tam píše 4Mgr.? nebo Mgr. na čtvrtou?), taky jde na doktorandské, získala zaměstnání v nakladatelství a frustruje ji, že je bez muže... To tedy, jak víte, není zcela můj případ - já budu ráda za to Mgr. prachobyčejně jednou, na doktorát mě nedostanou ani párem volů, kariéristka jsem taky nikdy extra nebyla - já tak ten teplý kamrlík někde na střední - a muži, no, to je lapálie, to jo. Nicméně i když nejsem takový nadčlověk, někdy si to stejně o sobě alespoň myslím - většinou na začátku nějakých cyklů (školní rok, nový rok, prázdniny atd.) kdy mám tendence nemyslet reálně, zase si toho na sebe navalit, uplést si biče a pověsit nad sebe meče, prostě mi rupne v bedně a místo konečného odpočinku, který si slibuju z minulé sezóny zase hltavě přijímám, co kolem běží, protože by to přece byla škoda nevyužít... K tomu asi máme společně se známou sklony vidět problémy a černotu i tam kde nejsou, takže jako kdyby nebylo vnějších bičů dost, pleteme si na sebe ještě ty vnitřní - nic nám není dost dobré, hlavně my samotné - a tak si to na tom světě koulíme. Mí nejbližší přátelé by v tomto bodě upozornili na další můj nešvar - totiž, že jsem vztahovačná a beru si všecko moc osobně, tudíž v popisu neduhů známé okamžitě rozpoznávám své a kamarádce cudně u kapučína žbrebtám: "No jo, to chápu, jsou takoví lidé, no". Každopádně toto sebevztažení mělo naprosto pozitivní efekt: konečně jsem se sebrala a řekla si, že vlastně to, že nikoho nemůžu sehnat na dovolenou k moři není žádná ostuda, ani potupa, natož tak smutek, že ti lidi nejedou, protože prostě nejsou plážové typy (což já za normálních okolností taky ne, takže rozumim), případně nemají dovolenou, nebo peníze. Takže vlastně můžu být ráda, že se u mě sešly všechny potřebné atributy: volný čas, nějaké peníze i chuť se válet u moře (letos mám dojem, že si to zasloužím a ekzém to vyloženě vyžaduje, krom toho s mořem jsem se pořádně neviděla dobrých šest, sedm let) a když tam prostě chci jet, nemá cenu pouštět takovou dobrou nabídku a čekat, že se někdo ještě rozhoupe. Sice mi trochu bylo líto příplatku za 'neobsazenou postel' v dvoulůžkovém studiu, takže jsem ještě chvíli lustrovala net, jestli se neobjeví něco podobného a třeba i letecky, ale pak mi došlo, že to bude maximálně nalej-vylej alias šul-nul, ale ještě spíš, že to vyjde dráž a poplatek za samotinku samotnou budou chtít určitě nakonec taky. Tak jsem se pochlapila (zvlášť po večerní skleničce vína - to mně se občas po alkoholu rozsvítí, máte to tak taky?) a zájezd si objednala.

Takže dámy a pánové 22. července odjíždím z Brníčka na Chalkidiky, konkrétně do oblasti Nea Vrasna (opovažte se mi teď vykládat, že to tam je nedejbože škaredé nebo něco!) na celých 9 nocí, budu mít pro sebe dvoulůžkové studio s připojením na net (takže počítejte, že bombardovat blbinama vás budu bez přestávky - o hlouposti tam jistě nebude nouze :)), domeček má být hned u pláže (písčitá) a cáchanda v Egejském moři, papu vlastní; to celé za velmi příznivou čtyřmístnou cenu (kdyby tam nebyl ten solitérní příplatek, je to za neuvěřitelných 5.500 Kč! - jsem to možná měla napsat sem a hned bych měla parťáka :)). No, nezní to jako sen? A já si tam plno dalších míním splnit: určitě se pojedu podívat do Meteory, půjčím si skútr a objedu kus pobřeží (to mi vždycky v Chorvatsku přišlo jako děsná romantika a zábava zároveň), taky vyzkouším nějaké ty mořské potvory, které se mi normálně docela oškliví, ale tam budou přeci úplně nejlepší na světě, vůbec nedostanu sluneční alergii (protože mám drsný miminkovský opalovací krém) a budu vstávat v šest a chodit běhat a... a... a... A raději mě zastavte, protože už si to zas moc maluju a akorát pak budu na sebe naštvaná, že to tak není. Ale těším se jak malá holka. Moje první Řecko!

Takže Řecko těš se taky, už skoro jedůůůůů! Což mi připomíná, že si určitě musím obstarat tuhle boží uspávanku od Skácela a Čecha - taky tak milujete námořníky?



středa 19. června 2013

Minulý týden byl s velkým T

Pardon, pardon, už jsem zase tady a píšu a žiju a všecko, nebojte ;)

Minulý týden byl pan týden s velkým T, ale i díky vám dopadl nad očekávání dobře. Já věděla, že když vám řeknu ať na mě s něčím myslíte, ani to jinak být nemůže ;) Ale bacha, teď toho budu zneužívat! Tak tedy...

Muž-chlapec-horal přijel! Nebylo to tedy úplně bez peripetií (neboť po původně siláckých řečech dostal v den D za pět minut dvanáct strach a chtěl vzít nohy na ramena), ale zvládli jsme - potud bylo vaše zadání a bylo splněno, takže děkuji, děkuji moc. Nicméně, nějak od začátku to bylo špatně. Já jsem zase jednou po dlouhé době nebyla opatrná a začala si všechno dopředu malovat (chápete, to není jen jako konkrétně to rande - to už jsou pěkné chvíle asi tak na deset let dopředu: vždycky se upnu na něco, co se mi na tom muži líbí a už osnovuju - v tomhle případě to byly romantické noci pod širákem, společné výlety za oceán, fotografování, byla jsem ochotná uvěřit i představě, že me naučí lézt po skalách atd., atd. - to je hned) a ono pak nějak bylo jasné, že to tak nebude... U toho konkrétního rande v neděli jsem byla mnohem více benevoletní, nějaký program jsem sice v hlavě měla (s ohledem na to, abych mu udělala výlet co nejzajímavější), nicméně jsem byla naprosto ochotná od něj upustit dle momentálních nálad a přání návštěvy. To je fér, ne? Každopádně určitá představa tam byla, a to představa začátku: všechno mělo začít úsměvem a uvítací pusou, že jo (když to šlo na Vysočině, proč by ne v Brně), která měla obě strany uklidnit a tak nějak navodit atmosféru schůzky. No jo, jenže bod číslo dva, který už si musím vtlouct do hlavy a řídit se podle něj, je právě to, že co funguje na Vysočině (chápej zástupný znak), právě jinde fungovat nemusí. Můj problém je v tom, že já prostě hledám vztah. Ne na jednu noc, ani na týden, ale prostě vážnou známost, takže každé sblížení se snažím posunout tímto směrem. Ovšem musím si uvědomit, že ne všichni to tak mají. A asi zvlášť ne muži v mně odpovídající věkové kategorii... Asi si musím říct, jo, na Vysočině to bylo fajn a teď jedeme dál. Ale, ale, ale! No, asi chápete, že ten úvod neproběhl vůbec ale vůbec podle plánu. Mám dojem, že chlapec přijel ještě s tím úlekem, který v daný den dostal (možná si uvědomil, že to jako už něco znamená, když jede za mnou a jenom za mnou, protože jiný program v Brně nakonec neměl). Víc než cokoliv jiného byl skoro až odtažitý, což nám ani jednomu nepřidalo, takže z vtipkující a lehce uzemňující smskové Žany se stala sice super průvodkyně po Brně, ale jinak žena stáhlá do sebe, která se necítila moc dobře. Předpřipravený program samozřejmě kompletně padl, ne, že by ten imrpovizovaně vzniknuvší byl špatný: prošli jsme centrum (neboť se chlapec neorientoval), šli na Špilas a tam věky a věky koukali do okolí a popisovali (aby se zorientoval), pak dostal hlad (což mě v dané atmosféře nehrozilo), tak přišlo na Podnebí, nějaké poličky (chápej zamilované pivo z Vysočiny - ve Zlíně to asi nevedou, nebo co) ve Steakhousu a cesta k nám. A tak jak jsem měla plno věcí, které se mi na něm líbily, najednou se nasbíralo plno věcí, které jsem těžko překousávala. Pořád si myslím, že nehledám prince na bílém koni, jen normálního chlapa, což jsem se těšila, že tady už by mohlo přijít. A asi zase ne... On je horal tak trochu frfňa. Postupně z něj začaly lézt takové moudra, že jakože když červené víno tak jen takové a takové z Kalifornie od toho a toho pána atd. Nevím, jestli vrcholem bylo, když dostal hlad u mě doma a já mu dobrosrdečně, ale už s podezřením nabídla nějaké občerstvení, načež začaly všetečné dotazy - zejména na kvalitu sýru (úplně jsem se viděla v tom obchodu, jak přemýšlím u pultu, abych koupila spíš něco normálního, co jedí všichni, neboť neznám jeho preference, že, takže volba padla na ÚPLNĚ OBYČEJNÝ - což jsem mu taky schválně zdůraznila - ediam; takže je vám jasné s jakým nadšením se setkal), což mi teda na první návštěvu přišlo trochu moc; nebo to, když jsme se dostali k cestování a on, že by teda určitě rád jel někam s někým, že vždycky jezdí sám (už jsem se chtěla začít tetelit), načež to uzavřel větou o Skotsku se svou bývalou slečnou a že je mu jasné, že by musel porovnávat, že ostatně musí vždycky porovnávat... O preferencích v silonkách ani psát nebudu. Ráno odjížděl hrozně brzo, že má ještě práci, pak teda poslal děkovnou smsku, ale já nevim - celý den jsem z toho byla taková přepadlá, což se ještě nakulminovalo se setkáním s kamarádkou, která neudělala magisterské státnice z češtiny (které jsou úplně hnus nejhnusnější a teprve mě čekají) a vyústilo to v slzičkové volání mamince - přišlo mi, že nic nemá cenu, že celá moje škola je úplně zbytečná a proč si zadělaávat na žaludeční vředy blbou diplomkou z češtiny a ještě horšíma státnicema, když stejně ve školství není žádné místo. Každopádně maminka byla zase jednou utišovatelka největší a uklidňovala a podporovala a pak už byl čtvrtek a na mě konečně dolehly stresy taky z angličtiny, ale nebyl na to moc čas, neboť v poledne jsem z nich úspěšně složila státnice, takže už jsem ta magistra alespoň na půl a pak už jsem jen dostávala boží a ještě božejší smsky a hrozně se mi ulevilo a se všema jsem slavila a došla jsem za rozbřesku domů s pocitem dobře odvedené práce (Guinessy a Morgany v East Village, kde skvělě hrajou a celé je to tam takové letní a čupr, škyt) a od té doby mám 'okurkovou sezónu', ale o té až zítra ;)


čtvrtek 6. června 2013

Na raw vlně

Kamarádka mi před pár týdny dala tip na tento blog, odkud jsem se samozřejmě dostala dál a ještě dál a.... Však sami uvidíte, kam vás to zavede. A potkalo mě to asi v pravou chvíli, takže teď spíš mixuju, než vařím (a teda ještě víc jen krájím nebo natírám, že jo - staré dobré pečivo nebo salát se hodí vždycky). Jako ne že bych se do toho dala, protože raw je čím dál tím víc in - mě na tyhle hromadné závislosti, bestsellery apod. moc neužije - spíš mám podobný 'problém' jako tady Evka (mimochodem čerstvá magistra - opět velice gratuluju a závidím zároveň :-*), totiž že mi teď vlastně nic moc nechutná, ale hlavně ne to ode mě. Asi nějaký předstátnicový syndrom. Tak ještě abych se s tím vyvařovala a pak mi stejně bylo jedno, co jím, ne? Totak! Takže poslední dobou je od nás slyšet mixér více než jindy - čekám, kdy dojde mým spolybdlícím trpělivost, že si v osm nutně potřebuju rozmixovat raw pohankovou kaši... ale zatím to berou statečně a nijak neprotestujou, tak asi dobrý. I když vlastně... Spíš byl slyšet. Na jednom receptu se mi ho, chudáka, podařilo celkem odvařit. Což mi připomíná, že bych si měla pořídit nějaký pořádný a vám poradit, abyste si naivně nemysleli, tak jako já, že s tyčovým mixérem zvládnete rozmixovat vlašské ořechy s datlema... No, ale to vy si určitě nemyslíte, že jo? Na hlouposti jsem tu já.

Takže si udělejte zásoby oříšků (to je tak jediné, co mi teď krom čaje jede) a jdem na to!

Zatím můžu doporučit raw pohankovou kaši. Dlouho jsem teď hledala, kde jsem recept vlastně objevila a po dobré čtvrthodině pátrání mi došlo, že zase provádím nějaký paskvil tohoto a tadytoho. Typické. Prostě si namočím pohanku a oříšky večer do sójového mlíka (klidně obyč - vanilkové být nemusí), do rána to trochu nabobtná a rozmixuju to společně s banánem. Lepší než 'bebe dobré ráno' - opravdu zasytí na celé dopoledne ;) A tady se s tyčovým mixérem bát nemusíte, tohle zvládne. 

Tyhle raw brownies jsou vážně bomba, ovšem taky právě důvod, proč můj mixér odešel do věčných lovišť... Na tuhle dobrotu potřebujete nějakého pořádného pana mixéra. Ale jinak vážně doporučuju vyzkoušet, je to velmi mňamózní (říkalo i okolí) a vcelku i zdravé, no ni?

Ještě jsem chtěla vyzkoušet tyto raw tyčinky, ale bude tam podobný problém jako u brownies - nejprve pořádný stroj. Ale dost tomu věřím.

Jinak je fajn taky hummus - recept třeba tu - ale ten vlastně není raw, protože se ta cizrna setsakramnetsky dlouho vaří. Mimochodem, tu tyčový mixér pak taky zvládne, ale chce to opravdu opravdu vysokou nádobu, protože ta mrcha lítá všude (jak jsem ji poprvé mixovala přímo v hrnci, neboť náš privát ještě neoplýval vysokými nádobami na mixování - lepšíme se ;) - a pak dvě hodiny uklízela kuchyň, prala svoje oblečení a sebe vám ani nebudu podrobně vyprávět).

No, tak vidíte, zas tak raw vlastně nejsem - i v tom salátu včera bylo vajíčko natvrdo :) Ale není špatné něco z toho zkusit, třeba si taky najdete svůj oblíbený recept. Jenom bacha na mixéry ;)

A jedna piesnička do zamračeného dne:
Tím už myslím spolubydlící taky pěkně se*u, hihi. Když ona je taková pěkná! Krásný den, přátelé!

středa 5. června 2013

Děsně dloooouhý příspěvěk, ale plný optimistična

Tak jsem dneska odevzdala svůj další malý opus (dei - neboť mám čím dál tím víc pocit, že ta škola je tak trochu sekta, rozumíme si), neboť akademického psaní není nikdy dost, že? A teď už budu jen s malou dušičkou doufat, že mi ho uznají do státnic příští týden... No jo, to je tak, když si někdo jezdí po školách v přírodě apod., viď Žani?! Ale taky mám zase konečně trochu více času na nějaké smysluplnější (hehe) psaní - to jako myslím svou seberealizaci/psychoterapii zde, za což se slabším povahám omlouvám :) Ale ještě než přistoupím k těm zábavnějším věcem, dovolím si ještě jednu akademickou vložku: totiž zrovna studuju knihu na státnice, která se přímo naváží (a myslím, že dost oprávněně) do přístupu jednoho vyučujícího v mé komisi. Docela bych tomu neřádovi oplatila několik frustrujících hodin, kdy mu většina spolužáků (sic!) žrala, že penisy jsou v každém druhém literárním díle... Jen nevím, jestli jsou státnice na takové vypořádání vhodná situace, co myslíte? :) Ale já budu beztak nervózní až za ušima a v den D mě žádné takové silácké řeči ani nenapadnou.

A teď už k těm hezkým dvěma týdnům, ju? Jak už jsem předesílala (mi z těch akademických formulek už asi fakt hráblo), týden před tím minulým (to jest 20. - 26. květen, kdyby měl někdo jinou časomíru ;)) byl snad vůbec nejlepší od počátku roku. Mohlo za to několik událostí: opět úžasná lekce u DASH (aneb propagace tance pokračuje), po dlouhé době zase trampolínky - takže endorfiny dobity, báječná zkouška z psychpterapie uměním (ta esej, jak jsem vám psala, vážně zaujala) a následný výlet do Prahy!, po návratu setkání s důležitým kamarádem, se kterým jsme delší dobu moc nevěděli, jak se potkat a jestli vůbec a nakonec to bylo úplně v pohodě a jako dřív; a na závěr svátek, který byl po dlouhé době stvrzen i kytičkou (vlastně dárky jsem dostávala před, na něj i po něm :)). Ale hlavně. Určitě i díky tomuto všemu jsem se dokázala vyprdnout na všechny stresy kolem školy a všechno si zase řádně užít. Neřešit a být. Nice.

Ale vy chcete vědět víc o té Praze, že jo? Já o ní taky ráda napíšu! Po cestě tentokráte nic extra zajímavého, jela jsem si na vlně 'já jsem tak skvělá, dostanu doporučení od PhDr. Mariny Stejskalové, CSc., ne že by to nějak pomohlo, když je to dneska všechno přes známosti, ale stejně, už jen pro ten pocit, tralalalala' a dojela do uplakané a studené Prahy. Tam mě čekala kamarádka a šly jsme na poštu vyzvednout přeplatek za vodu (jo, vidíte, ještě peníze jsem dostala - no, báječný týden). Chápete to? My čabry? My jsme nechápaly :) Takže na teplou polívku do docela fajn podniku (škoda, že v Palladiu - taková rustikální restaurace) a pak zase za jinou kamrádkou objevit trafiko-kavárnu na Korunní. Kamarádka nakonec přislíbila i účast na mnou velmi očekávaném představení, které bylo nakonec jen za 50 Kč, neboť lístky zakoupeny těsně před - ani to víno jsem v příjemném báru Nové scény do sebe nestihla nasoukat. Ještě rychle přeletět těch pár řádků k programu a už tu byl dost psycho tanečně-módní film HAMLETOPHELIA prezetující kolekci Marcela Holubce, u kterého mě mrazilo, a to nejen z té hlasité hudby - bojim, bojim - a pak už vytoužený REEN, tedy představení o návratech a vzpomínkách, které nejsou nikdy stejné... Mně osobně to sugerovalo rozpomínání na nějakou party a to, jak si to každý pamatuje trochu jinak (co že ty interpretace vypovídají o publiku? :)). Začala mnou tolikrát omílaná hudba Amose Ben-Tala a já už jsem byla v rauši a zpívala si s ním a bavilo mě, jak tu hudbu znám a vůbec mi nevadilo, že po nějakých osmi minutách Kuneš zavelel restart, neboť se ta hudební smyčka nějak protáhla na více než osm dob (což teda hádám většině publika - včetně mě - nebylo jasné až do závěrečné diskuze :)). Bylo to vtipné, mělo to drive; na piedestal k Máji a Mah Huntu to teda nemůže, ale byla jsem spokojená. A jako bonbónek přišel ještě Kyliánův duet pro Kuneše a Novotnou (při kterém mi celou dobu vrtalo hlavou, jestli jsou, nebo nejsou pár - já totiž razím teorii, že se to u tancování vždycky pozná, a mám velké podezření, ale ještě jsem nesherlockovala na netu), což bylo něco naprosto neuvěřitelně křehkého a ladného, a ta Natašina odhalená prsa tam prostě patřila a vlastně vůbec nerušila ani nepobuřovala. Krásné. No, pak ještě trochu pokecat na bytě kamarádů a rychle do hajan, ať jsme čerství na Rosu a Kubíka, že jo?! Super dopoledne to bylo. Minimalistický Moment zabodoval u všech tří - designem, pohodlnou sedačkou, na které se daly dělat stojky a jiné vylomeniny, knihovničkovým antikvariátem, snídaňovou kaší (to teda jen u mě a Kubky - aluze/haluze, neboť z něj neztak bude jednou slavný umělec - ale o to víc jsme si spolu pomlaskávali), sympa obsluhou... No, posuďte sami:

 Jednoduchost, čistota a přitom zábava

Já mám jasno

Lístky

Knihovnička a nejlepčejší vizitky viz Rosa, přední trakt osobně, viď
 
A ti dva, no co vám budu říkat? Živá Rosa je stejně bájo jako ta online a Kubík největší elegán s krásným 'ahoj' a velmi poučnými materiály o autech. Tak příště snad v Brně ;) A došlo i na ten nejprvnější dárek k svátku, aneb etue (možná jsem mimo, ale já jsem se rozhodla tomu tak říkat) s příběhem ;) Neboť prostě není zelená s mráčkama, nebo co, ale krásná rosovská: s hořčicovou koženkou a šedýma puntíkama a hodí se mi do sady i k deštníku, takže ji mám já. Heč. A ještě jednou děkuju, skamarádily jsme se velmi rychle! No, ale jedenáctá odbila a já jsem musela mašírovat na vlak do Brniska, neboť studenti se zrovna rozhodli, že děsně potřebujou angličtinu a hodinu nezruší ani za zlaté prasátko - Murphy, znáte to ;) Ale v nejlepším se má přestat, takže dobrý.

A tady ta zmiňovaná svátková kytička (děkuju kamarádi), že je fotogenická?! 

No, a pak přišel víkend a já jsem zase nic moc nestihla do školy, ale už tu bylo balení a škola v přírodě. O té jsem vám slíbila taky něco povědět, že... Tak jo. Jak jsem se vám tu vyplakávala, nakonec všechno dobře dopadlo. Dokumentovali jsme sice jako tajtrlíci, ale vysvitlo to sluníčko a všichni byli hned spokojenější a veselejší. Lesa si děti užily dostatek, o volno nás kolikrát i prosily; a na jídlo už jsme neslyšeli žádné stížnosti (ještě aby jo - kdo má v jídelně ručně dělané knedlíky a krouhané zelí? to nemluvím o speciálním vyvařování pro diabetika a celiaka). Várnici jsme jim strčili ještě víc pod čumák a upozorňovali na ni, co to šlo. Nakonec jsme snad všichni odjížděli jako docela spokojení indiáni. Ale abych nepředbíhala... Škola v přírodě totiž měla také svou druhou tvář - totiž družbu s horskou službou... Stává se nějakým nepsaným pravidlem, že tyhle dva výcviky se pravidelně pořádají ve stejnou dobu prý už několik let. Já jsem to zažila poprvé loni, ale to nebylo nijak akční, což teda o letošku nemůžu říct. Hned druhý večer jsme byly pozvány na šampaňské (neboť horalové zapíjeli úspěšné běhy), ale naštěstí jsme včas utekly, neboť večer byl bujarý a skončil až v pět ráno rvačkou. Hádejte třikrát, čím byla způsobena? No jo, porvali se o to, které 'hory' (dávám do uvozovek, neboť každý soudný Čech ví, že žádné hory vlastně nemáme, ale pšššššt, o tom se musí potichoučku) v Česku jsou nejlepší :) Další večer už jsme se teda zdržely déle, což mělo za následek opět brzký odchod den poté, ovšem poslední večer jsme si chtěly taky užít, takže jsem vydržely do nějakých pěti do rána. Nápad s pitím tequily nebyl zrovna nejlepší, neboť jak na potvoru měly děti poslední den k dopolední svačině pomeranč - jooo, bylo to těžké ráno. A vlastně celý den a pak i sobota a něděle, neboť se mi únava a rozlámanost zažraly do celého těla a postupně jím cestovaly, takže mi každý den bylo blbě jinak :) Nicméně jsem se tam poněkud skamarádila s jedním horalem a teď napjatě vyčkávám, jestli dopadne návštěva v Brně... Rozmazávat to nebudu, nechám na vaší fantazii, každopádně držte mi pěsti - od vás to pomáhá! ;)