pátek 15. března 2013

Až já budu velká... Budu mít v pokojíčku růžovou

Už visí! Aneb: mám v pokoji divadlo. No dobře, dobře,  přestanu si hrát na hrad v Karpatech a všechno vysvětlím. Výhodou blogu je, že už nepíšu na FB tyhle pomatené statusy (nebo alespoň ne tolik, hehe), které všechny akorát utvrzovaly o mé vyšinutosti (i když mě právě tohle na nich asi i baví). Postupem času zjišťuju, že nejlepší koncept by pro mě asi byl twitter (to by byl hotový ráj takových ptákovin a zdánlivývh nesmyslů, protože interních vtipů - bohužel někdy tak interních, že jim rozumim jen já; teď by se tu hodil nějaký tourettovský výkřik, což mi připomíná naprosto minimalistické a přitom dechberoucí ztvárnění Vltavy, no nic), ale k Twitteru mám bohužel nějaké zábrany skrz minulé životy a taky ho nemá moc lidí z mého okolí. Takže je vlastně dobře, že se můžu vypsat tady na bločku a všechno vysvětlit.

Sama někdy nestačím zírat, jak se sama sobě mením před očima - vždycky jsem se například pokládala za spíše nerozhodnou osobu, takže se poslední dobou velmi překvapuji, na kolik věcí mám dosti vyhraněný názor, což ostatně povtrzuje i tenhle blog. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, každopádně mi to přijde jako určitá známka dospělosti - že už jsem jako hotovější člověk než dřív. No jo, holka, už seš stará! Teď to vypadá, že se to zase začíná ubírat tím divným směrem jako někdy posledně, ale ne! Nebojte se. Jako jednu ze známek svého určitého vyzrání beru i fakt, že jsem přestala mít odpor k růžové. No jo. Dokonce bych řekla, že ji i začínám vyhledávat. Zatím se sice držím tlumenějších odstínů jako je starorůžová nebo těmně, až skoro fialově, růžová a takové ty Hello Kitty barvy nechávám přece jen malým princeznám. I když! Jednu vyloženě cukrátkovou věc mám: na podzim jsem si kolem svých narozenin dopřála první (a asi i poslední) číslo Elle, kde bylo úplně nechutně růžové, lakýrkovo-plastové psaníčko, které bylo tak moc ee, až jsem ho hrozně chtěla. Zatím bylo venku jen jednou, ale ohlasy se dostavily, chichi. No, a jak jsem s tou růžovou začala sympatizovat, začala mě lákat i v mém novém (od září) pokojíčku. Začalo to růžovou hortenzií Hertou (protože u mě mají květiny jména - jen doufám, že Hertička na jaře obrazí, přez zimu z ní zbyly jen tři smutné pahýlky), pak jsem ve svém rodném městě objevila úžasnou látku na závěsy - temně růžovou s jemným kytičkovým vzorem, který ale z dálky nejde vůbec vidět; a na stejném místě pak ještě takovou režnou látku s bílo-růžovými kvítky, která by se mi líbila na stěnu za postel. No jo, jenže pořídit si takové závěsy nebo látku za postel není jen tak, když máte pokoj se stropem víc jak tři metry vysoko. Hm, schyluje se k vyprávění příběhu, což je velmi riziková záležitost, takže raději shrnuto podtrženo, látka za postelí ještě není (ale je pečlivě schovaná ve skřini, kde čeká na potřebné úpravy a přibití), z látky na závěsy byly dlouho zatím jen polštářky u postele, ale po složitých peripetiích se sháněním jejího potřebného množství na mé obr okno, je od tohoto úterý nainstalována i tam (děkuju, Luci - my s výškou Kylie Minogue nemáme šanci ani ze žebříku). A je to teda nádhera! Jak je to okno veliké, působí to opravdu jako opona v divadle, úplně mi to připomnělo loutkové divadlo, které se v naší rodině dědí už nějaký čas. Takže konečně mi v noci do okna nesvítí pouliční lampa ani nekoukají kluci z bytu odnaproti. Ale úplně nejlepší bylo probuzení další den ráno - denní světlo je mnohem lepší, než to umělé, takže látku jemně prosvítí a v místě okenních tabulí vzniká světle růžová, ale příjemná, barva - nádhera. Přikládám fotky na ukázku, ale myslím, že to na nich tak nevynikne (ranní tam ani není - bylo to nějaké moc intimní na foťák; nebo jsem možná jen byla moc líná ho použít).
Před představením... (Můžete si všimnout taky sladění MDŽovských tulipánů, které maminka nechtěla domů)
A už hrajeme!
 
 
A protože pořád neskutečně vyfukuje vítr (já ho tipuju na severní, neboť cestou ze šaliny ke vchodu je to obzvláště zážitek), pustíme si k tomu alespoň písničku. Hezký den!


Žádné komentáře:

Okomentovat