pondělí 4. března 2013

Já už události roku mám. A vy?

Rubrika 'Žana doporučuje' bude oblíbená, teda alespoň pro mě, neboť Žanička má neustále pocit, že má co doporučovat. Berte, nebo ne, ale zásobovat vás bude stejně. Takže abychom s tím začali, ne?

Letos se mi události roku podařily nasbírat už během ledna a února. Ne, že bych přestala vyhlížet další (jsem si jistá, že plno adeptů čeká v rámci festivalu Česká taneční platforma 2013), ale i kdyby nějaký kalendář končil březnem, mohla bych říct, že jsem s letošním rokem byla spokojená. Aha, vy ale možná nemáte tak úplně jasno, jaké ty události mám vlastně na mysli, že? No, zvolení nového prezidenta ani výhry/prohry Komety to nebudou. A to jsem tím teď nechtěla nikoho urazit. Já se jen pohybuju v jiné sféře. Takže MOJE události roku budou převážně kulturního charakteru a zatím bych se s vámi chtěla podělit o tyhle:

Zatím úplně největší radost mi udělalo taneční představení Lenky Vágnerové Mah Hunt, kde tancuje sama autorka a její partner Pavel Mašek. Je to o lovu, je to o vztazích, je to krásné. A nejlepší na tom je, že jsem se na tohle představení těšila už strašně dlouho (výlet do Prahy někdy může představovat velký problém, což už, doufám, skončilo), a když jsem ho konečně mohla vidět, vůbec mě nezklamalo. Ani trošku v ničem, fakt. Myslím, že jsem se červenala až za ušima, když jsem jako jediná aplaudovala v malinkém Ponci ve stoje, ale strašně jsem jim chtěla ukázat, jak se mi to líbilo a že tancovat a dělat umění má cenu. Z představení jsem byla úplně u vytržení - působivé byly taneční výkony na hranici fyzických možností (asi i kvůli tomu si to má společnice úplně neužila: po skončení mi řekla, že se o ty dva na jevišti celou dobu musela bát), herecké výkony, které často dodávaly představení komičnost a často tak zanedbávané odlehčení, minimalistická hudba a v neposlední řadě kostýmy a světelný design. To představení bylo prostě krásné. Myslím vizuelně krásné. Jakýkoliv obraz byste vzali, bylo by to umělecké dílo - našli byste tam spoustu zlatých řezů, linií, kontrastů... Chtěla bych to vidět určitě znova, minimálně proto, abych mohla alespoň něco z toho zachytit na svůj canon, při prvním setkání jsme si tím nechtěla narušovat divácký zážitek. Tady něco jako trailer, ale takhle to nejde, zajděte si na to, prosimvás, myslim, že v dubnu by to snad ještě mělo být v Ponci.



Dalším zážitkem bylo představení Aničky Petrželkové Pěna dní v Divadle Petra Bezruče v Ostravě (já jsem totiž původně holka ze severní Moravy!). Já to drama ještě tak moc ošahané nemám, asi protože jsem dřív byla vystavena akorát takovým těm ukecaným hrám předváděným postaru (nikdy mě nedokázaly odpoutat od toho, že sedím v divadle a přede mnou je jasně oddělené jeviště, na které se mám zhruba dvě hodiny vydržet dívat, brrr), což mě moc nebralo, a tak jsem se divadlu snažila poněkud vyhnout (krom tance teda). Naštěstí pro mě, posledních pár let objevuju plno moderních sekupení a kusů, které na mě takový účinek vůbec nemají, takže začínám pomalu podléhat i divadlu. No, a právě Pěna dní byla jedna z her, které mě opravdu nadchly. Trochu jsem to tušila, už když jsem představení objevila, protože po pár myšlenkových pochodech mi došlo, že mladou autorku vlastně tak trochu znám a že to bude nejspíš trefa do černého. O to milejší bylo, že se představení stalo rodinnou událostí, neboť jsem rodiče vytáhla po několika letech (ano opravdu - mé a sestřiny vystoupení v rámci ZUŠ se nedají počítat; teda jako ne, že by to nebylo kvalitní!) do divadla, a i proto se třásla o kvalitu uviděného. Dobré to bylo. Tatínek sice řekl, že tak 60%, a maminka zase, že to bylo zvláštní a musela by se poptat té autorky, co jako mělo tohle a tamto znamenat, ale smáli se ve stejné chvíle jako já, cestou domů vůbec nenadávali... Já myslim, že úspěch :) No jo, už k tomu představení. Je to zdramatizovaný román francouzského spisovatele Borise Viana. Jde vlastně o příběh dvou párů Colina a Chloé, Chicka a Alise, kdy... Ale ne, obsah ne - vždyť jsem vám říkala, že to neumim. No, jde tam hlavně o lásku a její různé podoby a zákruty, že jo. Ale je to moc hezky pojato - dílo je propojeno s Vianovým životem, takže je hra plná jazzu; objevují se i pohybové a taneční pasáže, celá první část je taková hodně barevná a plná, i když si po celou dobu vystačí s docela jednoduchou, ale variabilní scénou. Důležitým prvkem je vana. Celé je to takové snové a křehké, a to já ráda. Druhá polovina poněkud potemní (to vám dojde už před přestávkou, i když neznáte knihu), ale tak už to v životě chodí, a nezůstane opomenuta ani současná problematika. To vše za nějakých 190 korun, 130 když jste student, tak šup šup, minule skončili diváci i v uličce na podprdelníčkách - vyprodáno bývá rychle!

Pěna dní


Žádné komentáře:

Okomentovat