Já to vezmu popořadě, ale můžete libovolně přeskakovat dle vlastních preferncí; takže jako první Česká taneční platforma 2013, potažmo i můj výlet do Prahy. Vlastně to bylo celé fajn, i když jsem se vrátila dost utahaná a taková nějaká smutná, ale to asi souvisí celkově s mým naladěním poslední dobou - je toho na mě vcelku dost a promítá se to i do mojí psychiky. Popojedem :) Nakonec jsem byla na třech představeních, všechny v Ponci, kde měli tuhle krásnou výzdobu:
Je libo chřest, nebo artyčok?
Kapustový svícen i s heslem na wifi - snad mě nezavřou...
Mrkve a pan barman. Všimněte si taky nabídky, byla vážně pestrá!
My jsme si s kamarádkou (ona se asi bude trochu cukat, že jsem ji tu dala, ale sluší jí to a stejně jsem vám ji musela ukázat, protože je to právě ona, kdo mě uvrtal do tohohle blogu) sedly k povadlé ředkvi a pak společně zhlédly Orbis pictus, který mě velmi lákal, ale nakonec moc nenadchnul. Duet pohrávající si s Jungem a kolektivním nevědomím, kdy občas člověk jasně četl aluze na vyhnání z ráje, ukřižování apod. (to to diváka samozřejmě bavilo a občas byla i možnost se uchechtnout - to jsou u mě vždycky plusové body), ale povětšinu doby to pro mě bylo takové zmatečné pobíhání sem tam vzpírající se jakémukoliv vysvětlení nebo pocitu; krom toho celou dobu na ubíjející industriální hudbu. No, můj šálek to nebyl, to vám povím. Další večer jsem byla na loňském divácky nejúspěšnějším představení Kolik váží vaše touha od VerTeDance alias opus pro čtyři tanečnice a kapelu Zrní. Tancovalo se o fyzičnosti (zejména té ženské), vztahu k tělu, k nahotě, tématice svlečení se (fyzické i psychické) atd. No, bylo vám to místy vcelku šokantní, jindy zase velmi vtipné a celkově velmi náročné po stránce taneční i herecké. Asi doteď to neumím dobře vyjádřit slovy - kolikrát jsem byla přimražena k sedačce, někdy až na hranici nepříjemných pocitů. Ovšem všechny tanečnice mají rozhodně můj velký obdiv. A VerTeDance je skupina, kterou se zcela jistě vyplatí sledovat - trochu předběhnu a vyzradím, že cenu diváka vyhráli i letos, a to za představení Simulante bande, které jsem viděla už dříve v rámci Malé inventury a musím uznat, že jde o opravdu výtečné představení. Projekt, který je postaven pro dva tanečníky a dvě tělesně postižené teď-už-tanečnice, opět živě doprovází kapela DVA. Opět neuvěřitelné výkony a dle mého názoru skvěle uchopené téma, které je rozebráno hned z několika úhlů pohledů a možných vztahů mezi zdravými a postiženými - lítost ze strany jedné, vydírání ze strany druhé, žárlivost, hrdost i bytí na obtíž, pomoc, která nepomáhá apod. Rozhodně doporučuju! Ale zpět k Taneční platformě - jako bonbónek nakonec jsem si nechala Jezdce od mé milé Lenky Vagnerové, kvůli čemuž jsem se rozhodla jet do Brna až půlnočním vlakem (představení bylo v neděli od devíti). Ale myslím, že se vyplatilo. Ačkoliv zraněná Tereza Voříšková (na kterou jsem byla zvlášť zvědavá) byla alternována Markétou Frösslovou, která musela ještě dojet z Plzně, kde v ten večer také hrála, představení proběhlo zcela profesionálně (prvotní obavy o integraci herečky mě záhy přešly - i náročné taneční pasáže zvládala bravurně), tradičně nechyběl vtip a pohrávání si s tématem a jeho aluzemi. Jé, já vám vlastně ještě neřekla, o co jde. Inu jezdci jako jezdci oblohy, tedy ptáci - byli jsme svědky lopocení se se stavěním hnízda, sháněním potravy a krmením mladých i prvního letu. To vše prostřednictvím náročných tanečních variací. Krásné. Mah hunt je sice pořád top, ale byl to pěkný závěr festivalu.
V rámci Prahy ovšem ještě proběhly dvě akce, které jsem slíbila zmínit: jedno nepovedené rande a setkání třetího druhu ve vlaku. Tak nepovedé, to zas asi trochu křivdím, ale nebylo to ono, no. Chlapec nějak napadal na jednu nohu (neměla jsem odvahu se ho na to ptát), nejprve nemluvil skoro vůbec, pak zas moc a o věcech, co mě vůbec nebraly. Ale byl hodný, to jo. Zaplatit za oba pro něj byla samozřejmost a ještě mě doprovodil do centra, na druhou schůzku už mě to ale netáhlo, ačkoliv on asi taky nebyl kdovíjak uchvácen, když už se neozval. I když se teda chvíli zdálo, že se mnou půjde i na nákupy do Palladia :) No, víc bych to asi nerozmazávala. To raději přihodím něco z toho obchoďáku, kam jsem mířila za jediným účelem - Body shop, a radostně si od tama odnášela mangové tělové máslo (kdyby mi to někdo dal na talíř, určitě si myslím, že to je jedlé - vůně i konzistence si o snězení přímo říká) a mangový balzám na rty, takže jistě pochopíte, že jsem nemohla odolat a musela si v místní zmrzlinárně koupit taky mangový sorbet - mňam! Na mango já trpím! No, ale ta cesta vlakem... To je jeden z příběhů k mé oborovce (tedy práci o rozsahu zhruba bakalářské diplomové práce, kterou vyžaduje můj nediplomový obor, tedy anglistika :) chytáte se ještě? :)), neboť jsem si jednu z jejích fází vzala právě do vlaku na proofreading a po několika minutách jízdy z mé spolusedící, která mi celkem často koukala přes rameno, vylezla otázka, jestli je ta práce pro jednu z vyučujících na naší univerzitě (řekla konkrétní jméno). Ta sympatická cizinka byla vyučující ze Španělska, která se právě vracela domů z měsíční stáže u nás na anglistice! A její specializací není nic jiného než současná kanadská literatura (já píšu na jednoho současného kanadského autora indiánského původu a vlivech tradiční ústní indiánské slovesnosti a vyprávění na jeho dílo), takže neuvěřitelná náhoda. Vlak byl úplně plný a ona si sedla zrovinka vedle mě. Krom toho autorka, kterou ve své práci často cituju, není nikdo jiný než její kolegyně z univerzity :) Milé to bylo. Dokonce jsme se shodly i na oblíbené povídce od toho 'mého' autora. Ale já jsem historek slíbila více, i když ta další pro mě osobně už tak zábavná není. Hotovou práci jsem prošla znovu už asi podvacáté, poopravovala ještě drobnosti a odevzdala ji teda s docela klidným srdcem k poslednímu čtení svému vedoucímu. No, ale kde já nezvládnu udělat botu? Samozřejmě hned na titulní straně a dokonce v jeho jméně, čemu hlavně jsem se chtěla vyvarovat, takže jsem si to schválně několikrát kontrolovala oproti oficiálnímu zdroji. A šup, v prostředním jméně o čárečku navíc aneb Allan místo Alan. Ještěže můj vedoucí je docela v pohodě chlap, který se mi snad jen vysměje, a že kroužková vazba se dá oddělat a strany vyměnit. No, ale stejně si připadám jako největší diletant - to jsem té práci zas udělala reklamu teda...
A ještě ty životopisy. Studuju dvouobor čeština, angličtina jako učitelství pro střední školy na brněnské fildě (ofiko názvy tady psát nebudu - není to přeci motivační dopis... ačkoliv; kdyby někdo o něčem věděl :)), což bych měla zakončit pekelnýma státnicema z češtiny v září (aneb no okruhy, no potítko, přejeme vám pěkný den a odpovídejte v rozvitých souvětích - jste přeci bohemisté), ty na anglistice mám už v červnu, ale tam jsou vcelku normální. Myslím, že praxe mám docela dost (od škol v přírodě přes soukromé doučování až po lektorství v jazykovkách), což je sice všechno hezké, ovšem v dnešní situaci se maily s hlavičkou 'žádost o práci' tuším rovnou posílají do koše a jejich autorům dávno vytvořený mail se slovy díků, plné kapacity a zařazení do evidence... Nicméně i já jsem šla do toho procesu bití se o necelých patnáct tisíc měsíčně na státní škole, neboť děti a náctiletí především. Občerstvila jsem si životopis (hihi), vybavila ho příjemnou optimistickou oranžovou barvou, dokonce si stvořila fotku, což je kapitola sama pro sebe - fotila jsem se sama a jak mám krátkou ruku, na všech fotkách si připadám, že trpím akromegálií, snad to nenapadne i ty ředitele, ale k fotce se asi ani nedostanou - splácala motivační dopis plný vizí o propojení výuky a psychoterapie uměním apod. a toto vše zaslala asi v šedesáti kopiích na všechny možné i nemožné střední školy v Brně a okolí. Za chvíli se začaly vracet jako bumerang - všechno zamítnutí, není místo. Úplně náhodou jsem narazila na inzerát s mou aprobací (jupí, jupí), ovšem teď začnou ty záporné body: v horní-dolní až u Vyškova, tedy dojezdnost 50 minut busem (a já a ranní vstávání) a ještě na základce, kam jsem teda původně úplně nechtěla. No, ale člověk míní a doba mění, nebo jak to je - ve čtvrtek se tam jedu podívat...
Toť tedy mé jasné vyhlídky. Ale odevzdání té hlavní magisterky na češtině i státnice z angličtiny jsou ještě relativně daleko, počasí je báječné (dnešek se promíjí - alespoň se dalo do kavárny), už brzo dostanu tu Rosy tašku, ve čtvrtek máme babinec a o víkendu jedeme s bohemisty na tradiční Toulky, tentokráte do Kroměříže. Takže svět je vlastně fajn, nemám-li pravdu?
Žádné komentáře:
Okomentovat